..........

Září 2017

Tomu, s kým jsem si dala "slib malíčkem"

11. září 2017 v 18:37 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva


Milý Sascho,

řekla jsem si, že bych ti přece mohla napsat alespoň pár řádků. Dětské školkovské známosti jen málokdy trvají celý život - málokdy, náš případ to nebyl. Prostě jsme byli takoví dva opuštění prcci na pískovišti. Ani jsme moc nemluvili. Možná to bylo to, co nás spojovalo. Prostě jsme si spolu sedli, dělali si to každý to svoje, občas se zasmáli, občas něco zažvatlali a pak se zase rozutekli domů. Ale vzpomněla jsem si na tebe v souvislosti s něčím. O našem slibu malíčkem, který údajně znamená něco navěky neporušitelného.

Tím si tedy nejsem jistá, ale dobře. Vlastně ani nevím, proč jsme to tenkrát udělali. Já vím, byly jsme děti! Ty mohou dělat cokoliv a nemají z ničeho rozum, takže to, co může být rituálně velmi významné, je pro ně třeba jen hra. Ale nevím, jak se tak nad tím zamýšlím, třeba to nějaký smysl mělo. Nebo ho nemělo, ale získalo ho až později. Později, když už z každodenních setkání nezbylo ani zrnko prachu.

Docela by mě zajímalo, co si o takových slibech myslíš teď. O slibech celkově, jestli mají význam, nebo jestli jde jen o pouhé lži. Dost záleží na úhlu pohledu. I když už jsem se stačila alespoň lehce vyléčit ze své naivity, stále tak tiše věřím, že třeba existují lidé, kteří to, co naslibují, také dodrží, a nebudou slibovat to, co nedokážou splnit. Sama se tím taky řídím. Takže ne, neslíbím ti, že se spolu někdy setkáme. Protože to nedokážu.

Tak zase sbohem,

Anna.

Jak se peru s cíli

4. září 2017 v 16:45 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Chtěla jsem přes prázdniny pokud možno co nejvíce pohnout s výzvou 101 cílů za 1001 dní, protože ačkoli už ji plním více jak rok, zatím jsem na tom prachbídně. A s postupem času si uvědomuji, že mety, které jsem si vytyčila v loňském únoru, bych si rozhodně znovu nevytyčila a nevím, jak je splním, jestli vůbec jsou splnitelné a co se za splněné dá považovat. Zdá se, že se i během více méně krátké doby člověku mohou změnit priority.

Ale nic... Raději se pochlubím tím, co už mám za sebou. Na chlubení není nikdy pozdě!