..........

O překonání strachu a depresivním výletě

8. srpna 2017 v 18:09 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Zatímco ostatní během léta tráví čas u vody nebo přímo ve vodě, já jsem to tak nikdy neměla. Měla jsem asi příliš velký respekt z naší řeky, která si zvykla se často v deštivých obdobích vylévat až do středu vesnice, nebo zbytečný strach ze všeho, co to skýtalo. Ani do krytého bazénu jsem nevstoupila od doby, kdy jsem na základní škole povinně musela, navíc jsem později zjistila, že mám alergii na chlor, kterého je v některých bazénech více než vody. Prostě jsem si řekla, že v tomto ohledu budu suchozemský tvor. To jsem ale netušila, že mi moje krásně nalajnované plány naprosto změní fotbalista, který si naopak neumí představit léto bez toho, aniž by se každý den chodil s jeho kamarády šplouchat do řeky.

Upřímně mě dvakrát nelákalo tam být ani s jeho kamarády, kteří na něj mají pořád větší vliv než já a moc rádi dělají, že vůbec neexistuju a náš vztah taky ne, ale to je nejspíš další skutečnost, kterou už nezměním.

Taky jsem si myslela, že plavat jsem od prvního stupně dávno zapomněla a že bych se jen ztrapnila. A já se nechci dobrovolně ztrapňovat, toho už mám za sebou dost (každá příležitost je na to dobrá). Nicméně moje výmluvy tentokrát nenašly úspěch a tak jsem byla nucena svůj strach překonat. Pravda je, že nakonec to nebylo tak děsivé, jak jsem předpokládala. Víc než plavání (čemuž se ani nedá říkat plavání, protože vody letos moc není) mě štvali ti jeho vychytralí kamarádi. Je jasné, že se nejde zavděčit všem, ale mrzí mě, že zrovna s nimi nemám dobré vztahy.

O víkendu jsem s otcem a bratrem navštívila Polsko. Tedy západní část našeho sousedského státu máme hned za humny, nicméně jsme vyrazili na pětihodinovou cestu k Osvětimi. Pravda, že nadšená jsem z tohoto výletu byla jen já, tedy alespoň na počátku. Teprve, když jsem na vlastní oči uviděla známou bránu s nápisem Arbeit macht frei, a následně prostory bývalého koncentračního tábora, dolehla na mě deprese a bezmoc. Nebudu zabíhat do větších detailů, protože každý, kdo tam přijde, to uvidí a prožije sám.

Přemýšlím nad tím doposud a přehrávám si v hlavě osudy všech lidí, kteří tam zahynuli. Jaký mohli žít později šťastný život místo krutého konce. Ale to je další věcí, které nezměním. Trvá mi dlouho, než to pochopím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Matýsek | Web | 9. srpna 2017 v 7:59 | Reagovat

Zajímavý článek. S těmi kamarády to tak někdy bývá, ale nemyslím si, že bys jim měla jakkoliv podlízat, aby ses jim líbila. Já mám štěstí, že moje vztahy s kamarádkami od přítelkyně jsou pozitivní...

A jinak do toho tábora se taky chystáme. Už jsem byl i v Černobylu (píšu o tom na svém blogu v rubrice Ukrajina) a působilo to na mě jako na Tebe ten tábor. Člověku to prostě změní myšlení :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.