..........

Srpen 2017

Někomu z jiné země

31. srpna 2017 v 11:41 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milá M.,

píšu ti více jak rok po našem jediném setkání - které mimochodem věřím, že nebylo poslední. Letos nám vánoční Vídeň neunikne! Asi se pouze usměješ, protože si často píšeme o různých věcech, ale snad nikdy jsme jedna druhé nestrkaly nos do soukromí. Tenhle dopis trochu soukromější bude. Ale netřeba mít strach. Nebudu s tebou řešit chlapy, protože vím, že máš oči stejně jenom pro jednoho, ani dívčí věci, protože to není tvůj šálek čaje. V tomto ohledu jsme se sešly. Mluvit hodiny o oblečení bych vážně nedokázala - s jedinou výjimkou. O tvých šatech s francouzskou vlajkou, a to k přemluvení tebe, abys mi je půjčila. Naštvání otce nad nevlastenectvím vlastní dcery bych pro jednou přežila.

Jsem ráda, že jsem přes internet našla osobu, jakou jsi ty. Internetu vděčím za vše, za poznání a hlavně za možnost komunikace i přes stovky kilometrů, které mezi námi vězí. Protože ačkoli jsme se viděly jen jednou, i tak si připadám, jako bych tě dokonale znala. Vím, že ti zase budu moci napsat, společně se pobavíme nad tím vším, co se na našem velkém a zároveň poměrně malém světě děje. I na dálku poznáváme odlišné kultury svých dvou zemí a přestože i přes slova cítím nizozemský vzduch plachtící kdesi u tebe, někdy bych ho chtěla ucítit naživo.

Myslím, že bychom mohly najít nějakou příležitost. Ostatně, příležitost se dá najít vždycky, jen musí plynout nějaká snaha z obou stran. Poté je všechno snadnější. Minule jsme to organizovaly na poslední chvíli a ještě poslední den nevěděly, jak to bude, takže to teď beru do vlastních rukou a snad zodpovědněji.

Brzy mám v plánu vyrazit do Anglie. A Nizozemsko je jednou ze zastávek, určitě se zastavíme v Amsterdamu alespoň na chvilku, než nasedneme na trajekt a zmizíme za kanálem La Manche... Tak budu ráda, když mi napíšeš, jestli o to stojíš. Tentokrát to naplánuji. Takže se se mnou nemusíš bát (to bych tak úplně neříkala, ale znáš mě).

Někdy na viděnou,

Anna


Tomu, komu chci dát druhou šanci

24. srpna 2017 v 14:41 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milá Jano,

píšu ti o prázdninách, kdy si na školu nejspíš ani nevzpomeneš, asi bych si to měla nechat až na školní rok, ale ne, to nejde. Přijde mi zbytečné, abychom svůj poslední rok na Obchodní akademii strávily rozhádané. Nebo nevím, jestli se zlobíš ty na mě, já na tebe už ne, jestli jsem se někdy vůbec zlobila. Zpětně mi to vše připadá jako hloupá souhra náhod. Hloupost, na kterou jsme měly dávno zapomenout a jen se jí zasmát.

Ráda bych odešla s čistým svědomím, že jsem na střední škole udělala maximum jak ve výsledcích, tak i ve vztazích se spolužáky i učiteli. Přišla jsem sem přece získat další znalosti důležité do budoucna, ale také se zlepšit ve komunikaci a spolupráci s druhými, což je ještě o to potřebnější. Udělala jsem chybu v tom, že se chtěla obklopovat pouze lidmi, kteří si myslím, že jsou toho hodni. Ale to už hraničí s nadřazením. Doufám, že si nemyslíš, že jsem někdo, kdo potřebuje ostatní upozorňovat, že je lepší. Už dávno jsem přišla na to, že to nejspíš nebude ta správná cesta. Protože to bych nesměla mít své chyby, abych se mohla prezentovat jako dokonalá.

Měla jsem se dívat po těch, se kterými si rozumím, kterým vím, že mohu důvěřovat. Což nemůžu vědět nikdy, samozřejmě, ale u tebe jsem se zmýlila. Neříkám to na sto procent, ale ty rozhodně jsi člověk, který dělání hloupých pubertálních "zrad" v povaze nemá. Odsoudila jsem tě kvůli věci, kterou jsi neudělala a nikdy se pak neodhodlala k omluvě a nápravě. Až teď. Je to pozdě a počítám s tím, že mě stejně pošleš do háje. S tím jsem smířená.

Pravda je, že nazývat to "druhou šancí pro tebe" není to pravé. Spíš pro mě. Omluv mé cholerické já. Neumí se ovládat a zlepšování nepřichází v úvahu ani s přicházejícím věkem. Přesto se pokusím být chvíli klidnou dívkou, která má ráda lidi. Jako jsi ty. Virtuálně ti potřásám rukou a spolu vykračujeme vstříc poslednímu roku.

Anna

Barcelona

18. srpna 2017 v 19:35 | anita barrasa |  z mého života
Pamatuji si, jak jsem se před pěti lety procházela na promenádě La Rambla. Společně s kamarádkou jsme měly možnost se aspoň chvíli cítit jako svobodně se procházející dívky vesele kráčející ve směru slunečního svitu a s lehkým vánkem do zad. Jako bychom žily v Barceloně celý život a po pracovním dni si přišly užít zaslouženou siestu s kávou a dezertem v ruce. Svět se zastavil.

A teď, sice o notnou dávku času později, avšak stále s jasnými vzpomínkami, vidím to samé místo ve zprávách, jak se mění z pohodového místa v centrum teroristického útoku. Řidič kličkuje, aby dosáhl vyššího počtu mrtvých, to je přeci cíl. Je mu jedno, že zabíjí rodiny, něčí dcery, syny, otce, matky.

Když člověk vidí, jak blízko takovému neštěstí může být, jak si bezpečím nemůže být jistý už vůbec nikde, zhrozí se a přepadne ho strach. I když jsem teď doma a ve své vesnici opravdu žádný atentát očekávat nemohu, bojím se o ty, které znám. Okamžitě jsem psala Tině, jestli je v pořádku. V Barceloně studuje a nikdy není vyloučeno, že se mohla nacházet přímo na promenádě. Javier mohl do katalánské metropole vyrazit kvůli obchodu. Jejich rodina vyrazit na dostupnou dovolenou. Se strachem se ruku v ruce vyrojí mnoho možností.

Dokud jsou útoky daleko, známé jen jako zprostředkované reportáže, možná politujeme, ale nikdy to není takové, jako kdyby se to odehrálo před našima očima, nebo se nejednalo o naše blízké. To teprve vidíme, jaké skutečné nebezpečí to je. Co je horší? Ta bezmoc a čekání. Čekání, co přijde dál.


U mě momentálně čekání na odpověď. Chápu, že teď mají všichni obyvatelé Španělska jiné starosti, než odpovídání na otázky. Ale doufám, že uslyším jen dobré zprávy. Že oběti budou dále jen ty, u nichž tiše polituji ztrátou oslabené rodiny a aspoň minutou ticha věnuji krátkou vzpomínku. Protože někde smutní lidé, kterým dozajista scházet bude.

Znovu

16. srpna 2017 v 10:52 | anita barrasa |  z mého života
Já vím, že můj blog poslední dobou opravdu neoplývá aktivitou. Přiznávám, že je mi to líto a rozhodně by to mohlo být lepší. Jenže to by den musel mít minimálně 48 hodin! (Vážně se nedá prodloužit? No tak, astrologové, vy něco vymyslíte!) Obzvlášť teď provozuji mnoho jiných činností. Otec chce strávit dvoutýdenní dovolenou se svými drahými potomky, fotbalistu štve, že nechci chodit na jeho zápasy a já se ho vytrvale snažím přesvědčit, že chci. A taky se snažím trávit čas s ním i jeho kamarády, abych nebyla jenom vzduch.

Je pravda, že teď nejsem jen vzduch, ale asi pořádně dusný smogem znečištěný vzduch. Tak co se dá dělat. Kamarádi nemůžou zkousnoust, že jeden z nich má i jiný objekt zájmu. V pořádku. Vlastně to chápu. Vždyť i my holky si závidíme kluky a kvůli nim se vzdalujeme jako kamarádky.

Teď jsem našla chvilku, kdy můžu být sama. Už mi to chybělo, ačkoliv mám své blízké ráda a v jejich společnosti se cítím dobře. Prošla jsem si titulní stránku, dívám se, co zajímavého se dělo a stále děje... a mám radost, že se zase svítá na lepší časy, že po měsících marného čekání jsme se konečně dočkali.

Samozřejmě toto blogové znovuzrození je teprve v plenkách. Nevíme, jestli zůstane u slov, nebo se brzy přejde k činům. Uvidíme. Uvidíme také, jestli se nový start povede taky mě. Jak si totiž procházím své starší články, vzpomínám na svou lásku k psaní. Doufám, že se mi podařilo ji zase získat zpět. Vrátím se ke svým procítěným dopisům, nedopsaným povídkám a soustředěnému plnění všech skromných i neskromných cílů.

Chybělo mi to, jen jsem nemohla najít múzu, myslela jsem si, že mě nadobro opustila. Ale třeba ne. Třeba jen čekala, až ji probudím.

O překonání strachu a depresivním výletě

8. srpna 2017 v 18:09 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Zatímco ostatní během léta tráví čas u vody nebo přímo ve vodě, já jsem to tak nikdy neměla. Měla jsem asi příliš velký respekt z naší řeky, která si zvykla se často v deštivých obdobích vylévat až do středu vesnice, nebo zbytečný strach ze všeho, co to skýtalo. Ani do krytého bazénu jsem nevstoupila od doby, kdy jsem na základní škole povinně musela, navíc jsem později zjistila, že mám alergii na chlor, kterého je v některých bazénech více než vody. Prostě jsem si řekla, že v tomto ohledu budu suchozemský tvor. To jsem ale netušila, že mi moje krásně nalajnované plány naprosto změní fotbalista, který si naopak neumí představit léto bez toho, aniž by se každý den chodil s jeho kamarády šplouchat do řeky.

Upřímně mě dvakrát nelákalo tam být ani s jeho kamarády, kteří na něj mají pořád větší vliv než já a moc rádi dělají, že vůbec neexistuju a náš vztah taky ne, ale to je nejspíš další skutečnost, kterou už nezměním.

Taky jsem si myslela, že plavat jsem od prvního stupně dávno zapomněla a že bych se jen ztrapnila. A já se nechci dobrovolně ztrapňovat, toho už mám za sebou dost (každá příležitost je na to dobrá). Nicméně moje výmluvy tentokrát nenašly úspěch a tak jsem byla nucena svůj strach překonat. Pravda je, že nakonec to nebylo tak děsivé, jak jsem předpokládala. Víc než plavání (čemuž se ani nedá říkat plavání, protože vody letos moc není) mě štvali ti jeho vychytralí kamarádi. Je jasné, že se nejde zavděčit všem, ale mrzí mě, že zrovna s nimi nemám dobré vztahy.

O víkendu jsem s otcem a bratrem navštívila Polsko. Tedy západní část našeho sousedského státu máme hned za humny, nicméně jsme vyrazili na pětihodinovou cestu k Osvětimi. Pravda, že nadšená jsem z tohoto výletu byla jen já, tedy alespoň na počátku. Teprve, když jsem na vlastní oči uviděla známou bránu s nápisem Arbeit macht frei, a následně prostory bývalého koncentračního tábora, dolehla na mě deprese a bezmoc. Nebudu zabíhat do větších detailů, protože každý, kdo tam přijde, to uvidí a prožije sám.

Přemýšlím nad tím doposud a přehrávám si v hlavě osudy všech lidí, kteří tam zahynuli. Jaký mohli žít později šťastný život místo krutého konce. Ale to je další věcí, které nezměním. Trvá mi dlouho, než to pochopím.