..........

Třetí desítka přečtených knih

4. července 2017 v 19:22 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Naučila jsem se poslední dobou zajímavou věc. Kdysi bych asi nebyla schopna číst si v hlučném prostředí, ale když mě k tomu okolí donutilo, tak jsem přesvědčila samu sebe, že to opravdu jde. Někdy není nejlepší nápad na hudbu reagovat hudbou, pokoušet se dotyčné přemlouvat a způsobovat hádky. Ale schovat se v koutě a ponořit se do knihy, jako bych měla možnost žít v ní spolu s jejími hrdiny.



V krimi se nevyžívám, jen jsem jako lehce ovlivnitelný člověk skočila na výbornou reklamu tomu severskému. V knihkupectví už na mě několikrát zajímavě vyhlížel Netopýr od Nesba. Na to však, jak je její autor vychvalovaný, mě kniha až tolik nenadchla, především první polovina. Když jsem ji po donucení nějak přelouskala, čekala mě o něco lepší druhá část a povedený závěr. Líbilo se mi australské prostředí, naopak mi vadily nepřeložené anglické části - nevím, zda je to chyba překladu, nebo to má nějaký vnitřní smysl. Možná dám šanci dalším dílům série, třeba mě přesvědčí, že jsou oblíbeny poprávu.


Když se řekne povinná literatura, kdekdo se zhrozí slova povinná a přidá okamžitě slovo nudná. Mnoho mých spolužáků se hnalo především za útlými knížečkami, mezi které bezesporu patří i O myších a lidech. Ve zhruba sto stránkách se však objevuje velmi silný příběh, který na mě zanechal hluboký dojem, obsahuje toho mnoho, nad čím by se dalo přemýšlet, mnoho, z čeho bychom si mohli vzít ponaučení do vlastní budoucnosti, pro své vlastní přátele... Konec jsem oplakala, ale také pochopila, že takový už je prostě život.


Přestože se jedná o popis historie několika generací jedné rodiny v kolumbijském městečku, kde je postav tolik a s téměř stejnými jmény, že se zdá nemožné se v nich zorientovat, stejně z knihy čiší ta samota uvedená v názvu. Postavy mají své chyby, své vášně, ale každá posedlost odněkud pramení. Bavilo mě hledat motivy v jejich chování i spojitost s celou rodinou - všechny chyby se totiž dědí a pravidelně opakují. Tak, jak to v životě chodí. I přes některé nereálné prvky, které se tam občas objevují (jako létající koberce a obživlé mrtvoly), jedná se o skvělý popis drsné reality všedních životů.


Protože byl Villon velmi zajímavou a neobyčejnou osobností, i tato sbírka básní je zvláštní směsicí provázející jeho život. A ten je třeba znát k němu také - kdysi jsem četla knihu Jarmily Loukotkové Navzdory básník zpívá, díky níž jsem poté pochopila i jeho tvorbu. Villonovy básně se podle mě zalíbí i těm, kteří jinak veršovanému umění příliš nerozumí, za které se také řadím. Jsou sice na první pohled složité, ale výborné na zamyšlení, a jsem přesvědčena, že si v nich každý něco svého najde.


Z celé povinné četby jsem se nejvíce obávala právě básnických sbírek. A řeknu pravdu, že Kytice se u maturity budu bát stále, protože ačkoliv jde opravdu o čtenářský požitek, vyprávět o tom je mnohem složitější. Všechny balady mají něco do sebe, jsou zakryty pochmurnou atmosférou, končí většinou tragicky, ale tak už to v životě chodí - za chyby má logicky přijít trest a s tím ponaučení. V mnoha příbězích můžeme najít i problémy, které společnost postihují doposud, a ponaučení ne a ne přijít.


Zaujal mě už název. A přiznávám, že celou knihou se linula ta neodolatelná svěží vůně pomerančů. Po jejím přečtení jsem naivně věřila, že i mě by mohl můj otec napsat takový krásný zamyšlený dopis, kde by popsal své setkání s matkou jako romantické, vyprávěl o životě a připravil mě na něj, protože i jako skoro devatenáctiletá se pořád cítím jako nerozkoukané ptáčátko... Asi mě to poznamenalo až moc. Citlivé, trochu naivní, ale přesto nádherné čtení.


Nápad propojit dějiny filozofie s románem pro dospívající se Gaarderovi vydařil. Povedlo se mu další dílo, po kterém vás napadá mnohem více otázek, než předtím, přestože mělo sloužit k tomu, abyste dějiny pochopili, ne se ptali, proč tomu tak bylo a proč tomu nemohlo být jinak. Vedle lekcí učitele filozofie Alberta Knoxe prostřednictvím dopisů ve schránce nezaostává ani dějová linie Sofie s Hildou, kde až do konce není jasné, jaké to ve skutečnosti je. Především jsem ale moc ráda, že jsem na knihu narazila - pochopila jsem, že filozofie je velmi zábavná věda.


Klasika, kterou milovala i moje matka. Říkávala mi, že tuhle knížku si jednou budu muset přečíst, že bez toho nejde žít. A je pravda, že ač nejsem asi tak unešena, jako byla ona, má něco do sebe. S radostí jsem se ponořila na anglický venkov koncem 18. století, užívala si popis tehdejšího stylu života, jiného přístupu společnosti. Osladila jsem si jarní dny trochou romantiky, zasmála se nad mnoha vtipnými scénkami a krásně si odpočinula u rozjímání nad existencí dvojníka pana Darcyho i v naší vesnici.


Další klasika, musím holt dohnat ztráty ve čtení povinné četby, když jsem jí první dva roky nevěnovala prakticky žádnou pozornost. Vyptávala jsem se zkušených a ti mi doporučili vesměs výborné knihy přímo pro mě, mezi něž patří i 451 stupňů Fahrenheita. Popisuje budoucnost v podobě, jíž se současnost velmi blíží. Dá se tedy říct, že Bradbury už v padesátých letech minulého století tušil, kam naše společnost směřuje. A možná k tomu dojde brzy v ještě větším měřítku. Myslím, že bychom si měli tuto knihu přečíst a zamyslet se nad sebou.


Další kniha k maturitě, útlá, ale opět obsahující velké množství skrytých myšlenek. To, že jsem už předtím legendu o krysaři znala, rozhodně neuškodilo, jen už jsem měla tušení, jak vše dopadne, možná, kdybych neznala podrobnosti, užila bych si čtení ještě o to víc. Líbila se mi ponurá atmosféra, krysařovo bloudění světem a hledání alespoň malé naděje, kousku lásky, které se však rozpíjí jen v zklamání. Hlavní postava mi přirostla k srdci, protože jeho chování mělo své důvody. Každý by se měl zamyslet, než někoho odsoudí - nikdy nevíme, co ho k tomu vedlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BarbaraJane | Web | 4. července 2017 v 21:58 | Reagovat

451 stupňů Fahrenheita si chci přečíst už strašlivě dlouho a pořád jsem se k ní nedostala. A z tebou zmiňovaných knížek (tedy z těch, které jsem nečetla) mě zaujala Dívka s pomeranči. Píšu si ji na svůj  nekonečný seznam knížek k přečtení. :D

2 Sariklen | Web | 28. července 2017 v 21:54 | Reagovat

Pýcha a předsudek je moje srdcovka, žeru tu knihu <3 Filmové zpracování z roku 2005 jsem v jednom týdnu viděla 3x a nemorzelo mě, řekla bych, že je to nejkrásnější romantický film, který jsem kdy viděla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.