..........

Shadowcrest | 3. kapitola

31. července 2017 v 13:46 | anita barrasa |  Shadowcrest


Přestože se Akassa po náhlém setkání se svou novou identitou potřebovala uklidnit, její spolubydlící ji nenechaly oddechnout ani na pár minut. Neměla však sílu je od toho, co se chystaly učinit, nijak odrazovat, takže aniž si to uvědomila, plula s nimi vysokou rychlostí chodbou, kterou ji sem předtím přivedl Shane. Opět si na něj vzpomněla. Zatímco běžely po dřevěných schodech přetažených fialovým kobercem, hledala jeho hypnotizující hnědé oči a tu světlounkou pleť, ty dvě věci, kterými ji okamžitě upoutal. Zklamáním pro ni však bylo, že takhle vypadalo příliš mnoho adimentů. Nejen on.

Bledí lidé proudili všude kolem ní a všem až magicky zářily oči. Prošla kolem dívky, jejíž připomínaly dvě průzračné studánky, až se jí zatajil dech. Teď jí došlo, že to nejsou lidé, že jsou více než lidé. Ale jak je to možné? A jakto, že žijí také na tomto světě, ale nikdo o nich nikdy nevěděl?

"No tak, pojď!" zavolala Tamare a zatáhla ji za ruku. "Čas objevovat bude později. Teď se musíš pořádně posilnit před první lekcí!"

"Počkej, jakou lekcí?" Akassa se polekaně vydala za spolubydlící, která z ní měla očividně pouze legraci. "Jsem tady druhý den a vy už mě posíláte do školy? Říkala jsi, že už tam přece nebudu muset jít..."

"No jo, ale nějaké to vzdělávání je potřeba všude, i tady. Nemusíš se už učit o světě lidí, náš svět je mnohem zajímavější. Bude tě to určitě bavit. To já dokážu číst pocity z těch tvých očiček, děvenko! Ty už se nemůžeš dočkat, až budeš kouzlit!" Paní Ferraroniová se přehnala kolem stále zaraženě stojící dívky a jemně ji dostrčila k jídelnímu stolu. "Jen si sedni, nestyď se. Místo je tu pro všechny."

Posadila se mezi dvě neznámé slečny, které byly nejspíš stejného věku, ale nevěnovaly jí pozornost a bavily se s jejich protějšky. Akassa hledala Tamare nebo Celou, ale nevypadalo to, že by se kterákoli z nich nacházela v její blízkosti. Cítila se ztraceně. Stoly se plnily jídlem a přisedali si stále noví a noví lidé, kteří se vesele zdravili a popíjeli si na přivítanou. Sáhla nervózně po jednom z čerstvě vonících plněných šátečků a snažila se zapadnout mezi ostatní, kteří hravě spořádávali všechny pokrmy, které pro ně hospodyně připravila.

Říkala si, jak to tak mohla všechno zvládnout. Pokud by z nudy počítala všechno obyvatelstvo, bylo by jich jistě na stovky. Svému přemýšlení se musela zasmát. Určitě tu za chvíli objeví nějaké malé pomocníčky, třeba skřítky, jako to znala z dobrodružných knih, ke kterým často utíkala, když se chtěla vyhnout macešiným výhružkám.

"Holky, tady je ta naše nová naděje, pozdravte ji přece," objevila se paní Ferraroniová znovu za jejími zády. Byla jako její ochránkyně, přitom ani nevěděla proč. A nevěděla, proč tu mluví o nějaké nové naději. Ale možná to je každý nový, kdo přijde. Zasmutnila, že to tak není ve světě lidí. Když přišla do nové školy, naopak jí všichni ignorovali a nikdo se jí nesnažil pomoci. Tady se obě dívky ji obklopující okamžitě otočily a zářivě se usmály. Hned měla lepší náladu.

Pochutnala si ještě na několika šátečcích, ale pravda byla, že už se opravdu nemohla dočkat kouzlení. Všechno to znělo tak zajímavě. Přemýšlela nad tím a přemýšlela, až ji musela Tamare probudit, a opět odvléci na jiné místo. Vyšly po schodech až do třetího patra - kde bylo narozdíl od jídelny pusto jako na poušti - a zamířily do prvních dveří. Ve třídě už sedělo několik žákyň, mezi nimi také její předchozí spolusedící, a zřejmě profesor oblečen v tmavém hábitu byl nehnutě odvrácen k tabuli.

"Dobrý den," pozdravila Akassa nenápadně, aby ho nevyrušila v soustředění, a usadila se do jedné z nejvzdálenějších lavic.

"Rád vás vidím, slečno Lathamová, můžeme tedy začít." Profesor popošel pár kroků k oknu, opřel se o římsu a zadíval ven, kde listy lehounce padaly k zemi. "První a taky poslední hodina, kterou strávíme zde. Vy jste naši nováčci, naše naděje, které třeba náš rod konečně přivedou k míru a lásce, jak se snaží naše vládkyně Nenya... Věřím, že sem nikdo nepřišel se špatnými úmysly, jen s těmi dobrými a s čistou myslí..."

Jeden z chlapců v první řadě se hlasitě zasmál. "A jak, když nás přeměnil někdo, kdo nám prošel celým životem a viděl vše, co se nám honí hlavou?"

"Vidím, že už jste toho mnoho slyšeli, a proto není nutno mnoho dodávat, pokud by vás to zajímalo, celou historii adimentského světa najdete v knihách... A jak tady pan Clarke říká, adimenté si vás vybrali podle vašeho chování v minulosti a vašich vzpomínek. Nikde není řečeno, že se nemohou mýlit, ale nemyslete si. Neberou každého, kdo se objeví v lese. Proměnou jste si také prošli, pokud o tom nic nevíte, jedině dobře."

"Teče nám teď fialová krev?" zeptala se jedna ze zvědavých dívek.

Profesor přistoupil ke katedře a vytáhl z přihrádek ampulku s čirou tekutinou fialové barvy. "Ano, takhle vypadá." Uložil ji zpět. "Ale v žádném případě se to nepokoušejte zkoumat prakticky. Rány se sice hojí rychleji, než na lidském těle, to však neznamená, že se budete ničit a doufat, že se to spraví."

Akassa sice měla nutkání to nějak prokázat, protože nevěřila, že tekutina, kterou profesor ukazoval, jí teče v těle, když sama z hodin biologie věděla, z čeho se tělo musí skládat. Raději ale zvedla ruku. Měla mnoho dalších otázek. "A proč máme zářivé oči a bledou pleť, pane profesore?"

"Proč? V těle dochází ke změnám některých orgánů, složení, k naprosté ztrátě pigmentu... Ale proč se mění i barva očí, to je dodnes záhadou," odpověděl s úsměvem. "Ale třeba na to někdo z vás přijde. Určitě to někoho bude bavit natolik, že si vytvoří vlastní výzkumnou stanici. Třeba v Shadowcrestu, o kterém vám teď něco povím."

Žáci zmlkli. To místo, o kterém jim nikdo nechtěl povědět ani kousek ze svých znalostí, které jinak určitě mají, bylo opředeno tajemstvím, o kterém neměli ani tušení. Nebo si to alespoň mysleli. Akassa vše slyšela prvně. Zdá se, že měla štěstí jen se samými tajnůstkáři, protože ač se jí něco podařilo dostat ze spolubydlících, ze Shana vůbec nic.

"Nazýváme ho městem adimentů. Pro znalce zeměpisu: nachází se v západní Evropě, v Andoře. Malý státeček, ve kterém se ukrývá ještě menší část, lidem nepřístupná. Je tam krásný zámek, fialové jezero...," odebral se profesor do snů. "Jednou se tam všichni podíváte, možná i přestěhujete. To nevím, nejdřív se musíte naučit kouzlit, abyste tam přežili. Nejsou tam žádné moderní výdobytky, žije se tam jako za starých časů. Bohužel však populace adimentů pomalu vymírá, možná ne úplně přirozeně. Proto jsme vás hledali. Potřebujeme nové lidi. Nové zachránce, kteří nás dovedou k lepším zítřkům."

Rozdal všem mapu a malou příručku přežití na prvních pár dnů. Opustil učebnu následován devatenácti učni, jen Akassa zůstala sedět ve své lavici a dumala nad vším, co se dozvěděla. A čím hlouběji se dostávala, tím více jí docházelo, že bude při všem naprosto nadbytečná. Zkrátka nevěděla, co tady vůbec dělá, i když si snažila namlouvat, že tu bude užitečnější a šťastnější než ve světě lidí.

Pomalu vstala ze židle, zavřela za sebou dveře a vydala se do druhého patra. Chtěla zmizet ve svém pokoji a v klidu přemýšlet, ale znepokojilo ji nenadálé ticho pocházející z jídelny. Potichu našlapovala po schodech a ještě tišeji vklouzla do sálu, kde naléhavým tónem hlasu hovořil vysoký muž stojící na stupínku. "Máme velký problém. Opravdu velký," bylo to jediné, co uslyšela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.