..........

Červenec 2017

Shadowcrest | 3. kapitola

31. července 2017 v 13:46 | anita barrasa |  Shadowcrest

Jména

26. července 2017 v 17:11 | anita barrasa |  úvahy
Dnes slaví svůj den všechny Aničky z celé republiky a tím pádem i já. Včera slavili všichni Kubové a mezi nimi také můj bratr. Rovnou hezky za sebou. Už od dětství jsem přemýšlela, proč rodiče vybrali pro své dvě děti jména sousedící v kalendáři, obě v polovině léta. V dětství jsem se držela teorie, že si matka oblíbila české pohádky a především ty Krkonošské, které jsme s oblibou každý večer sledovali a smáli se, když zazněla památná věta: "Anče, Kubo, hajnej, sem!" Otec na mě často volal Anče, což mě kdysi rozčilovalo (později přešel k Aničce, což je mi tisíckrát milejší, případně, když ho štvu, tak k Andule), protože bratra nazýval normálně. Kdyby věděl někdo o nějaké dobré přezdívce pro jméno Jakub, nezapomeňte se pochlubit v komentářích. Při našich "hádkách" to využijeme.

Teorie to byla dobrá, ale v praxi se příběh odehrál trochu jinak. Důležité pro mé rodiče při výběru bylo, jestli se bude jméno hodit k příjmení. Tenkrát jsme ještě žili v Německu, ale příjmení máme české, tudíž se snažili najít vhodné jednoduché jméno použitelné v obou jazycích. Hlavně tedy u mě. Když se narodil bratr, blížilo se už stěhování do našeho současného bydliště a tak už se tomu nepřikládal takový význam. Přisouzeno mu tudíž bylo jméno Jakub po jednom z otcových dlouholetých kamarádů. Člověk by tomu nevěřil, jelikož si nejsou nikterak příbuzní, ale sdílí mnoho společných vlastností. Když se setkají, skvěle si rozumí i přes generační rozdíl. Občas si tak říkám, jestli někde v Německu nežije matčina kamarádka Anna, která je třeba taky tak rozpolcená osobnost jako já. To bychom si mohly rozumět.

Historky o výhružkách se strašidelnými jmény, které vždy matka vytáhla, když jsem si stěžovala na otce a jeho Anče a Andulu, si nechám raději pro sebe. Jsem ráda, že své tehdejší exotické návrhy, složitá dlouhá slova s obtížnou výslovností a velkým množstvím přehlásek, která by nikdo nenapsal správně a nikdo by nás ani neuměl oslovit, nebrala vážně. V tomhle ohledu máme my dva štěstí, protože kvůli našim jménům se nám nikdo vysmívat nebude. Sice si ani nevytvoříme žádnou značku a zapadneme do davu, protože dalších Kubíčků a Aniček jsou tisíce, ale tato normálnost někdy není na škodu. Naopak.

Připadá mi, že na jméno se tak nějak pozapomíná. I ono totiž tvoří identitu člověka, možná jen malým, ale přesto znatelným podílem. Proto, až jednou budu mít vlastní děti (jestli se takový zločin někdy stane), dám jim jména, která pro mě budou mít nějaký význam a dají jim do života jen to pozitivní, která budou dobře vyslovitelná a hodící se k příjmení. Už teď se občas podívám do kalendáře a říkám si, které z nich jednou vyberu. Ale na to je času dost.

Osobě, kterou si přeji být

24. července 2017 v 18:04 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milá Anito,

je dost zvláštní psát dopis sama sobě. Předtím jsem už psala odrazu v zrcadle, ale to jsem měla alespoň k čemu vzhlížet. Teď je to něco nereálného, abstraktního. I když je pravda, že ten, komu je dopis adresován, nejsem tak úplně já. Jsi moje lepší já. Něco, co je skryto možná kdesi hluboko mě, ale zatím nedostalo možnost se dostat na povrch, nebo dost možná vůbec neexistuje a budu se muset smířit se všemi svými nedostatky. Protože už ke mě patří a lepší to nebude.

Ale je pravda, že občas bych raději některé své chyby eliminovala a zahrabala do minulosti, odkud se nikdy nedostanou zpět na světlo. Prostě zmizí a nikdo si je nebude pamatovat. Aspoň na chvilku bych působila jako normální člověk, který se neztrapní při každé situaci, zvládne říkat ne a neubližovat lidem neuváženým chováním. Je pravda, že tyhle věci máš. Možná je mám také, občas, ale často se neprojevují. Možná proto, že spíš věřím, že je mám, ale ve skutečnosti se jedná jen o domnělou představu.

Asi i můj přítel by měl radost, kdyby ses někdy objevilo. Že bys překonalo všechen odpor toho horšího já a přece bys donutilo mě celou, abych ho šla podpořit na zápas a hlasitě mu fandila, motivovala ho. Nebo mu teď místo psaní tohoto článku zavolala a zeptala, jak se má a popřála, ať si užívá dovolenou, místo toho, aby jen litovala, že tam nemůže být s ním.

Mám se ráda takovou, jaká jsem, ale vím, že můžu být lepší. Tak jen budu doufat, že se třeba časem stanu aspoň zlomkem té osoby, kterou si přeju být.

A.

Lenost

20. července 2017 v 19:48 | anita barrasa |  z mého života
Praxe v květnu ze mě pravidelně vysávala veškerou energii k aktivnímu životu a aktuální červencová brigáda se ji snaží ve všech aspektech co nejvěrohodněji napodobit, nebo nevím. Člověk by ani neřekl, že taková "lehká" prácička spočívající v převážení materiálu, podepisování zásilek, kontrole léků a dalších i pro manuálně naprosto nezručné osoby (mohla jsem to napsat jedním slovem - mě) zvládnutelných činností může být tak unavující. Snažím se hledat výmluvy, jako například, že je léto, horko, pracuje se v nevětraných prostorech a s lidmi, se kterými není žádná legrace. Ale může za to moje nechuť k práci.

Nevím, co budu dělat jednou, až budu muset pracovat a nebudu se moci spoléhat na to, že to za týden skončí a čekat na volno jako na vysvobození. Nevím, kde se ve mně bere takový odpor k práci. V titulku článku se objevuje slovo lenost, vlastnost, kterou mám převážně v letním období, normálně ne. Jinak nevydržím ležet ani čtvrt hodiny, to se zase musím rychle vzchopit a něco dělat. Běhat, hrát na nějaký hudební nástroj, zpívat, jíst, hádat se s bratrem nebo prostě něco. Něco, co mě baví.

Až teď si lehnu a raději nedělám nic. Ani psát se mi nechce, ani mít otevřené oči, pomalu ani dýchat bych nechtěla, kdybych nemusela. Přemlouvání se k povinnostem je ještě složitější než obvykle. Jak ráda bych teď ležela někde na pláži nebo si užívala volno, jako například můj přítel, který raději vyrazil s rodinou k moři a mě nechal samotnou napospas práci. Tentokrát dobrovolné, ale děsím se časů, kdy se to stane povinnou každodenní záležitostí. Celkově se děsím časů, kdy opustím školu, kterou sice často proklínám, ale stejně mi bude scházet, protože nastane jiné, úplně odlišné období, kdy už kolem sebe nebudu mít spolužáky nebo učitele, kteří by mě usměrnili a pomohli mi. To nebude jako dospělost (s osmnáctými narozeninami se toho mnoho nezměnilo), až tehdy zavřu veselé dveře dětství a budu opravdu vhozena do velkého světa.

Vím už o dvou místech, kde bych dělat nechtěla. Kancelář a lékárna. Takže dobrý, výběr se mi podstatně zmenšuje a měla bych už pomalu začít přemýšlet, čím by mi nevadilo se zabývat. Těžká otázka, to ano. To bych musela opravdu zapojit všechny mozkové závity. Ale na to jsem moc líná. Jsem líná i myslet.

Ve skladu

12. července 2017 v 18:42 | anita barrasa |  kreativní střípky
Psaní na cestách nebo v práci (jednoduše na místech, kde se to nehodí)
kreativní střípek #5

Celé dny ztraceny v malé místnůstce, kterou buď místo slunečního svitu prozařuje ostré svítidlo, z něhož bolí oči, nebo ji zahaluje naprosté tma. Tři osoby ženského pohlaví, z nichž dvě se navzájem znající a celou službu konverzující užvaněné dámy s vlasy v nedržícím ohonu, nalíčenými tvářemi a oblečením, které by sedělo více do kanceláře než sem. Třetí s hopsajícím copánkem na ramenou a v pracovním oblečení, normálně vypadající, přestože ve společnosti těch dvou se cítí jako blázen.

Povzdechne si, zmizí bez povšimnutí kdesi v šeru a tiše pracuje, aby měla ze svých sedmdesáti kaček za hodinu alespoň dobrý pocit. Že odvedla nějaký výkon, za který si zaslouží být placena, když už ji firma tak laskavě přijala.

Vzpomíná si, jak jí otec ráno přál štěstí: "Já tě nenutil tam chodit, stačilo zajít za roh za Pepou a pomoci mu na zahradě, nějakou stovečku by ti taky dal. Takže běda, jestli budeš večer brečet, jak je strašný pracovat."

Proto se vzchopí a řekne si, že proti svému krátkodobému zaměstnání nevypustí jediné křivé slovo. Čemuž se sama musela zasmát, protože se velmi dobře znala a věděla, že puntičkářskou sebekritičku asi těžko změní jedna vzpoura proti otci, zvláště, když si z ní její drahý rodič dělá terč pro vtípky permanentně. Dobře, tak večer ze svých dojmů vynechá detailní popis mnoholeté špíny, kterou se asi nikdo neráčel čistit, špatně metající košťata a nedostatek umývacích prostředků pro pracující jedince. To by na zlepšení mohlo stačit.

Ale o těch babách mlčet nebude. To ne. Stěžovat si k vedoucí nepůjde, to ne, na to je zase srab, i když by mohla a na volná místa dotlačit své kamarádky, které zoufale shání peníze na koncerty.

Zasteskne se jí. Jo, taky by teď raději pařila na koncertě. Na to ale musí být penízky.

Po rozkoukávání a umývání zaprášeného skladu konečně vypadne na trochu čerstvější vzduch. Dorazily nové zásilky léků. Znervózňuje, o chvíli později přemýšlí, který z nich by asi byl ten nejlepší zabiják. Bohužel jí jeden prášek připadá jako druhý a mohla by se nepěkně zmýlit a mít průšvih, ne užitek. To už možná bude lepší se zavázat jako mumie do obvazů, které následují na rozbalení a rozvoz jako další.

Připadá si jako placená převažečka.

Nepřipadá.

Je.


Snažila jsem se to příliš neupravovat, abyste byli názorně přesvědčeni o tom, jaké hlouposti se dají napsat během jediné směny na brigádě a cesty vlakem domů. Otci jsem nakonec neřekla nic. Po několika hodinách poslouchání zážitků dvou neznámých žen, které se mi vnutily do života, jsem ráda, že mě obklopuje jen a pouze ticho. To krásné ticho.

Třetí desítka přečtených knih

4. července 2017 v 19:22 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Naučila jsem se poslední dobou zajímavou věc. Kdysi bych asi nebyla schopna číst si v hlučném prostředí, ale když mě k tomu okolí donutilo, tak jsem přesvědčila samu sebe, že to opravdu jde. Někdy není nejlepší nápad na hudbu reagovat hudbou, pokoušet se dotyčné přemlouvat a způsobovat hádky. Ale schovat se v koutě a ponořit se do knihy, jako bych měla možnost žít v ní spolu s jejími hrdiny.