..........

Opouštění | 7. kapitola

21. června 2017 v 19:19 | anita barrasa |  AMY | 1 | Opouštění


"Promiň, mám trochu naspěch," snažil se z této náhlé situace vykroutit a co nejrychleji zmizet. Čekal ho sice vlastní neútulný domov, kam se vracel jen nerad - jen aby přežil další noc a další den, vždyť stejně neměl kam jinam jít -, ale tentokrát by jím vzal zavděk. Ve Španělsku si nikdy nenechal ujít příležitost si popíchnout z Juana a jeho nesmělosti ve vztazích s dívkami, když se ale podíval sám na sebe, zjistil, že na tom není o moc lépe. Nemusel se ani pozorovat v zrcadle, aby se ujistil, že se jeho obličej už musí měnit v obrovské rajče sytě červené barvy zralé k opadnutí. Snažil si to nenamlouvat, ale ta holka ho pobláznila. Největší průšvih byl, že pro něj byla nedosažitelná stejně jako hvězdy na obloze. Největší odpadlík a královna školy?

"Ne, slibuju, že tě dlouho nezdržím..." Maddie Walshová se mátožně postavila na vysoké podpatky a přistoupila k Pablovi na vzdálenost jednoho metru. "Viděla jsem tě, jak jsi dneska hrál. Samozřejmě mě potěšilo, že jsi pokazil Dixonový radost, že porazí každýho s prstem v nose..."

Pablo si připadal bezradně. "Nerozumím."

"To je jedno, to stejně nebylo důležitý, to ti vysvětlím jindy," pokrčila rameny. "Potřebuju, abys mi pomohl. Viděl jsi, jak na tom jsem? Prý jsem se strašně zhoršila. Obvykle jezdím reprezentovat školu, ale připadá mi, že Morrisonová o mě pochybuje. Jenže když nepojedu na ten turnaj v říjnu, tak mě otec asi zastřelí."

"Myslím, že potřebuješ trenéra. Toho by ti tvůj papá nezařídil?"

"Ne," zavrtěla hlavou. "Řekla jsem mu, že ho nepotřebuju. Vždycky na mě byli hnusní a požadovali toho po mně moc. Vystřídala jsem jich několik, všichni byli stejní. Pablo, prosím, myslím, že mi můžeš pomoci. Určitě ty. Ne dědci, kteří jen dělají, že tomu rozumí!"

"Ale já... přece nemůžu."

"Můžeš. Já potřebuju, abys mě naučil to základní. Umíš to skvěle, konečně někdo, kdo to umí pořádně. Asi si to nemyslíš, ale já si tě všímala už od prvního dne... Ty Jackovy poznámky neber vážně, utahuje si z každýho, nemyslel to tak... Určitě mezi nás všechny skvěle zapadneš. A všichni společně ukážeme Morrisonový, že nepotřebuje mít svoji dokonalou vychvalovanou Amálku a i my ostatní umíme hrát tenis."

"Tak dobře," přikývl Pablo, ačkoliv z větší části nerozuměl tomu, co se od něj požaduje. Řekl si, že by to vlastně nemusela být tak špatná věc, a rozhodně to představovalo lepší trávení času než poflakování se po městě.

Maddie se usmála a otočila se ke vchodovým dveřím. "Takže jsme domluveni. Zítra po škole. Už se nemůžu dočkat!"

***

Výjimečně se snažila o to, aby do školy dorazila včas. Vynechala ranní návštěvu svých temných přátel, se kterými chtěla vzájemné vazby co nejrychleji ukončit, přestože je měla ráda. Nastal čas, aby na povrch vyplulo její přívětivější a světlejší já. Mrzelo ji, jak je okolím vnímána, úplně jinak, než jaká opravdu je; to, co prožívala, však nevěděla ani její vlastní rodina. Navenek se snažila vypadat jako silná osobnost. Uvnitř naopak hrozilo, že se rozsype po každém neuváženém kroku svého okolí jako domeček z karet.

Každé září, každé osamocené odpoledne věřila, že jí cestu zastoupí někdo, kdo ji přinutí svůj temný zevnějšek zmírnit. Když se někdo se objevil, hned zase zmizel. Musela si však přiznat, že tu pro ni vždy byli lidé, kteří ji pomohli postavit se na nohy. A ona je opouštěla, vracela se zpět, opouštěla...

Doufala, že jí odpustí, když k tomu dojde znovu. Teď se rozhodla pro radikální krok - s tím vším skončit. Stane se normální holkou s normálními přáteli. Lépe řečeno s jedním přítelem. Proč vlastně on? Proč si myslela, že je jiný?

Protože byl jiné národnosti? Protože se už od prvního dne nepřipojil k její odvěké rivalce, jako všichni ostatní, i ti, kteří dříve stáli po jejím boku? Věřila, že je o pár dní později nenapodobí. Bude dál sedět v první lavici v řadě u dveří a kreslit si propiskou do sešitu. Ignorovat spolužáky a spolužáci budou ignorovat jeho. Ona bude sedět o lavici opodál a vyťukávat prsty melodii alespoň do desky stolu, když nemá k dispozici klavír, a bude kvůli tomu považována za blázna. Odlišovat se se jí líbilo. Nestane se neviditelnou ovečkou ve stádu.

Den si dopředu namalovala do puntíku, že ji ani nevykolejily pokusy o výsměch ze strany Maddie, když dorazila k šatnám. Obyčejně vytáhla nějakou jedovatou poznámku, ale teď na ni neměla náladu; zasmála se a prošla bez povšimnutí kolem ní. Nebude si její výtky brát vážně a reagovat na ně už vůbec. Třeba docílí toho, že to třídní primadonu časem přestane bavit a najde si jiný terč. Sice o tom pochybovala, protože se jejich vzájemná nenávist táhla už roky, ale v náhlém návalu optimismu se tahle myšlenka blížila realitě.

Do učebny vkročila s úsměvem a jako první zapátrala po nejbližších lavicích. Pablovu tašku zahlédla opět pověšenou na svém místě, pokreslený sešit ležel rozevřený na stole, ale autor nebyl v dohledu. Teprve až zaostřila do větší vzdálenosti, všimla si, jak je ještě do včera nenápadný chlapec obklopen armádou třídních oveček. A Jack, který minule nešetřil poznámkami na jeho účet, ho objímal kolem ramen a přátelsky ho vítal jako dalšího pravého člena 8. A. Jejich velitelka vše pozorovala s potěšením z povzdálí a nezapomněla to dávat důrazně najevo.

Maddiin smích jí zvonivě zněl hlavou, zatímco stála ve dveřích a nedokázala se ani hnout. Zase nic nebylo tak, jak si přála. Chtěla dorazit včas a strávit celý den ve škole jako pečlivá studentka, ale svou odvážnou snahu rychle přehodnotila. Obrátila se a se slzami v očích jako oslepená vyběhla zpět do míst, kde věděla, že ji podobné zklamání nečeká. Chtěla je opustit, ale vracela se. Znovu.

Zabořila tvář do Ronnieho teplé náruče a nadávala na naivitu a přílišná očekávání, která ji zase poslala až na samotné dno. Už jim nikdy neuvěří.

"Jen jim ukaž, že jsi lepší," chlácholil ji. "Je mi smutno i za ně. Nevědí, o co přichází. Já vím, o co bych přišel, ale nemohl bych ti bránit, abys odešla... Tahle zima bude opravdová zkouška toho, co jsme ještě schopný vydržet. George už to nedal, minule ho odvezli rovnou na hřbitov."

Ronnieho slova měla tak žalostný nádech, až jí tělem zachvěl mráz. Před pár týdny byl plný elánu a přesvědčoval ji, ať se s ním zapojuje do zločinu; teď jí odháněl pryč, omlouval se za své chování a přemýšlel nad smrtí. Viděla, v jakém je stavu. Zalitovala, že nebyla schopna se o něj pořádně postarat. On ji tahal do nejrůznějších špatností, ale aby se mu ona odvděčila zbavením drogové závislosti nebo pomocí v chudobě, to ne. Musela s ním zůstat alespoň teď. Když ji potřeboval.

"Nebudeš ho následovat, o to se postarám. Protože nemůžeš odejít. Nesmíš mě v tom nechat. Prostě nesmíš."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.