..........

Červen 2017

První den prázdnin

27. června 2017 v 17:41 | anita barrasa |  z mého života
Ano, prosím, klidně mě označte jako svini, která si přijde v šatičkách do školy jen na hodinku pro vysvědčení v pondělí a potom se od úterý fláká doma. Studenti obchodní akademie jsou na to zvyklí, že ředitelské volno se prostě neodpouští. Ale může jim to být srdečně jedno, protože jsou to přece oni, kdo mají volno, ne ti ostatní, kteří se musí v nenáviděné budově lopotit ještě po zbytek týdne.

Nikdy jsem nebyla typ, který by se honil za známkami a když už, tak jen ty poslední týdny. Ano, to občas přiletěla nějaká ta prosbička, na základce babička pekla koláče, uplácela jsem učitele zdravým domácím ovocem (vesničan se nezapře); takové ty klasické způsoby. Když přijde čas hádání o známky, vzpomenu si na svou sestřenici, která je věčně nespokojená, pokud jí nevychází čistá známka. Na výpisu pruh samých výborných, nikdo o nich nepochybuje, ale ona jakožto perfekcionistka i na jedničkách vždy nějakou chybku najde. Je úsměvné ji porovnávat s jejími spolužáky, kteří to s vypětím všech sil dotáhnou sotva na trojku, děkují za to a víc nechtějí.

Například já jsem se letos zlepšila a dokázala dotáhnout matematiku dokonce na chvatelitebnou. Ano, jsem na sebe pyšná, protože ač se snažím sama sobě vnutit, že na známkách nezáleží, stejně jsem každoročně naštvaná, že mě zase ta prohnaná věda o číslech porazila. Zůstává mi rozum stát, proč jsem si zvolila školu, kde mě bude provázet ve všech ročnících. Že jsem nešla na nějakou humanitní, kde bych celé dny filozofovala u společenských věd a jazyků a čísla znala jen kvůli tomu, abych věděla, kolik je hodin a kolik mě bude stát oběd.

Ale ne, už nechám hanění své školy, vždyť mě čeká po prázdninách poslední školní rok. Maturita. Nahání mi strach. Blíží se čím dál rychleji. Čas utíká. Brzy bude za dveřmi. Ale co, není čeho se bát. Ze žádných proradných předmětů maturovat nebudu a ty ostatní, mé oblíbené, jsou v mých silách. Víc bych se měla bát přijímaček... Inu, příští rok bude složitý a dost možná rozhodující. Tím se ale zatím nebudu trápit. Začínají prázdniny!


Protančená noc

14. června 2017 v 20:13 | anita barrasa |  téma týdne
Horký srpen nám nenechával odpočinout ani v noci. Okno bylo otevřené dokořán, chodbou prosvítal měsíc a vzduch byl stále tak těžký, až mě zmáhala únava. Ve vedlejší místnosti se stále vesele slavilo, popíjelo a hodovalo, a tak jsem si připadala hloupě, že sedím o samotě, v šeru, v tichu a pomalu usínám.

Dokonce jsem rezignovala i na snahu se přiučit novým španělským slovíčkům, které jsem mohla pochytit přímo u pramene. Nepřítomně mi ušima plula hudba plná typických latinských rytmů a rozpalujících slov vášně, zatímco spolubydlící svými kroky ničili už tak vrzající parket a smáli se. Spontánně, šťastně, možná i opile. Těžce jsem polkla. Proč se nikdy nedokážu přemluvit, abych se k nim přidala?

Ztuhla jsem, když skončila jedna z písní a hluk v pokoji se ztišil. Asi už končí, pomyslela jsem si. A to nebyla ani půlnoc. Javier říkal, že před půlnocí končí málokterá tancovačka, ale uklidnilo mě vědomí, že jsou nejspíš jen šetrní k líným národům, jako jsme my Češi. Především já s kamarádkou, které jsme se k nim na dva týdny dovolené nastěhovaly. A oni nás dobrovolně přijali, nechali nás spát na svých postelích jako vážené hosty a starali se o nás jako o vlastní rodinu. Jako bychom se také staly členy už tak obrovské rodiny, která s milostí ráda otevírala náruč všem, kteří to potřebovali.

Ticho opravdu trvalo dlouho. Leknutím jsem nadskočila, když jej kdosi přerušil vpádem do dveří; v šeru nešlo jednoduše rozeznat tvář od jiné, ale tenhle kluk měl štěstí. Nebo spíš smůlu, že se mi nikde neschová? Jen co se postavil ke zdroji světla, jeho hnědé kadeře získaly zlatavý nádech. A když promluvil angličtinou se znatelným španělským přízvukem, koutky úst se mi zdvihly k úsměvu. Přece si na mě vzpomněl!

"Pojď tancovat," vybídl mě. "Je tady zábava, ale pořád mám pocit, že něco chybí."

"Myslím, že nechybí nic." Úsměv na tváři mi unaveně poklesl. "Tancovala bych ráda, ale to bych při tom nesměla pošlapat nohy všech svých tanečních partnerů."

Javi se rozesmál. "Neboj se, já už to nějak přežiju a nikomu jinému tě raději nepůjčím." Natáhl se pro mou dlaň a když ji konečně pevně uchopil v té své, vytrhl mě ze sevření pohodlné dřevěné židle a odvlekl ke dveřím. Opatrně jsem je otevřela a nestačila se divit tomu, co jsem tam viděla; zatímco před půl hodinou, když jsem tam byla naposledy, bych počet tanečníků nespočítala na prstech na rukou ani na nohou, teď jich bylo o poznání méně. Zamávala jsem kamarádce a jejímu sličnému chlapci, několika známým a chystala se zamávat i té milé ženě, která nás tu ubytovala, ale její syn mi to nedovolil. Pevně chytil mou nataženou paži a donutil mě, abych svou pozornost obrátila jen k němu.

Sálem znovu začala znít hudba a já jsem jako v transu prolétávala tanečním parketem. Chvílemi mi připadalo, že se vznáším. Vše se pohybovalo tak rychle... Až jsem se bála, že to je jen sen. Jen sen, o který jsem tak stála. Sen, ze kterého jsem se tak zoufale nechtěla probudit. Sen trvající celou noc.

Že se mi to nezdálo, jsem zjistila až ráno. Probudila jsem se v posteli, kterou mi přenechala jedna z Javierových sester, a nohy mě bolely tak, že jsem prohlásila, že už nikdy nevstanu a ani na dlouho plánovanou túru po městě nevyrazím. Tenhle den strávím v posteli, kde si budu konečně připadat jako princezna, o níž se musí její poddaní starat. A přijde se na ni podívat i její princ, ten, kterému odpustí všechno, přestože je to právě on, kdo vše způsobil. Pohádky se ale v reálném životě nedějí a princ s princeznou spolu nemohou žít šťastně až do smrti.

Pomohl mi zabalit kufry, dostat se na letiště a odletět zpět domů. Usmíval se a mával. Mával jako loučící se minulost, za kterou je třeba zavřít dveře. Zůstala nám jen jedna společná protančená noc.