Našla jsem další věc, která mi zdatně vysává energii z žil. A to praxe. Přišla ruku v ruce s květnem, místo školních lavic jsem se vydala do míst, kde nejspíš budu muset pracovat, přestože se mi s vyšším počtem dní tam strávených úměrně zvedá i chuť najít si úplně jiný obor. Nutno říct, že mě tato myšlenka napadla velmi brzy. Ve třetím ročníku a s blížící se maturitou. Změna nepřipadá v úvahu. Prostě budu muset ty zbývající dny přežít, dokončit školu a doufat, že ještě existuje jiná cesta než je papírování a počítání na úřadě.
Asi jsem naivní, když jsem si ze všech škol vybrala právě Obchodní akademii a divím se, že budu pracovat v kanceláři. Bohužel jsem před lety neměla na vybranou. V polovině školního roku většina škol nepřekypovala volnými místy ve třídách, navíc jsem sama nevěděla, kam zamířit. V Drážďanech jsem navštěvovala školu podobného typu jako jsou u nás gymnázia, ale je pravda, že jsem tam zrovna dvakrát neexcelovala. Proto jsem gympl vyřadila hned. Z těch ostatních škol nějakým zvláštním způsobem, který jsem dosud nepochopila, vyšla nejlépe obchodka. Nebudu si vybírat a stěžovat, půjdu tam. Říkalo se, že obor Veřejnosprávní činnost tolik nelpí na matematice, což se mi tuze zalíbilo. Veškeré nedostatky jsem ignorovala a s radostí změnila působiště.
Nechci říct, že bych se rozhodla špatně. To zase ne. Jen mi tahle praxe ukazuje, že ač budu moci po maturitě kancelářskou práci vykonávat (a nejspíš opravdu budu, protože neočekávám, že si budu vyskakovat), tak to není něco, co bych toužila dělat. Nedávno jsem psala o své vášni k jazykům. Neopouští mě naděje, že se třeba někdy vydám tím směrem - k tomu naštěstí moje škola také dává dobré základy. Uznávám, že jsem se mohla rozhodnout lépe, jenže řekněte mi - kdo může v patnácti letech vědět, kam se bude jeho budoucnost ubírat? Jak má rozpoznat, co je jen nereálný sen, na co skutečně má a na co by se hodil?
Můj bratr je teď v podobně nepříjemné situaci. Výběr střední školy ho čeká příští školní rok, což se zdá jako obří prostor pro promyšlení, nicméně čas se neustále zkracuje. Stále neví. Upřímně ani nevím, co bych mu měla poradit, když jsem na tom byla téměř stejně. Asi, že by měl následovat své srdce, ačkoliv to mu vymlouvá otec. Je to složité a přitom nezvratné. Nezbývá mi než doufat, že on i ostatní se rozhodnou správně.

A to ve svém oboru nemůžeš najít jiné uplatnění? Je to škoda, když už budeš mít dostudováno...