..........

Nedochvilnost

29. května 2017 v 19:16 | anita barrasa |  úvahy
Kdysi dávno jsem patřila k té skupině obyvatelstva, která druhou část společnosti vytáčela k nepříčetnosti. K těm, kteří nedokážou ani na jedinou domluvenou schůzku přijít včas, pravidelně jim ujíždí dopravní spoje přímo před nosem a výmluvy si připravují raději už pár dní předem, protože moc dobře vědí, že se budou hodit v jakékoliv situaci. Učitelka je naštvaná, že musí zase otvírat třídnici, fotbalista se na mě příště vybodne a půjde si raději zakopat na trávník (na míč totiž čekat nemusí, ten nemá nožičky) a ostatní milerádi vykouzlí ten nejotravnější a nejhorší výraz, jaký vůbec mohou, aby projevili své naštvání.

Kdysi vlak přijížděl do mé výstupní stanice ve třičtvrtě na osm a za nějakých deset minut jsem už měla sedět v lavici nebo se minimálně pohybovat na půdě školy. Když připočtu hlavně v zimě častá zpoždění, před zvoněním jsem dorazila málokdy. Ale protože se mi ráno zapínat vrtuli za zadkem opravdu nechtělo - celkově nesnáším, když někam musím spěchat, to žijeme jen proto, abychom se pořád za něčím honili? -, vysmlouvala jsem si své pozdní příchody s učiteli a většina to tolerovala (poté, co jsem jim upřímně a přiznávám, že velmi přehnaně vysvětlila všechny nesnáze v tom spočívající).

Pár odpůrců se samozřejmě našlo, kteří oponovali: Můžeš jezdit dříve. Proč bychom na tebe měli čekat? Copak jsi to ty, kdo si tady bude určovat pravidla?

Teď, když už jsem základku opustila a do školy chodím zásadně včas, je chápu. Občas se stane, že se někteří spáči ukáží až na třetí hodině, vymlouvají se na kolony a na nefunkční auta. Pokud by měl někdo tak nevýhodné spoje z dalekého bydliště, jako jsem mívala já, tak by se to dalo pochopit. Tady jde o věc, kterou obyčejný smrtelník nezmění, vlak nepopožene ani neteleportuje na jinou stanici, kdykoliv se mu zlíbí. To by byl na železnici pěkný cirkus! Ale vyspávání a schválné oddalování povinností je věc, která mi do hlavy nejde - s tou totiž něco rozhodně udělat lze.

Na domluvenou schůzku bych už nikdy pozdě nepřišla, protože jsem si naštěstí začala uvědomovat, jak moc je to pro obě strany trapná záležitost. Raději se vypravím dřív a i na místě setkání budu pár minut předem, a kdybych skutečně nestíhala, omluvím se esemeskou. Těch pár kliknutí mě sice zpomalí, ale čekající aspoň bude vědět, na čem je. Snad horší než nedochvilnost je totiž právě neschopnost ji vysvětlit lidem, kteří poté čekají, dokola se dívají všemi různými směry, odpočítávají zmařené hodiny a doufají, že se ta osoba za milion let skutečně objeví za rohem.

Dobrá, nakonec tedy dřív, ale neříkejte mi, že vám to nikdy nepřipadalo jako věčnost...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 29. května 2017 v 20:06 | Reagovat

Já jsem také dochvilná - budu raději i o půl hodiny na místě dřív, protože čekání mi vůbec nevadí

2 Anicka | Web | 30. května 2017 v 17:06 | Reagovat

Já patřim právě k te druhe dochvilne skupine :-) Raději jdu dřív a v klidu...Ale palec hore, ze ses v tom zlepšila.

3 Suzanne | Web | 30. května 2017 v 18:08 | Reagovat

Také jsem raději na dohodnutém místě dřív :) škoda jen, že většina mých přátel to má přesně naopak a je pak pěkně k vzteku pořád na ně někde čekat :D jinak také přeji aby ti to vydrželo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.