..........

Květen 2017

Nedochvilnost

29. května 2017 v 19:16 | anita barrasa |  úvahy
Kdysi dávno jsem patřila k té skupině obyvatelstva, která druhou část společnosti vytáčela k nepříčetnosti. K těm, kteří nedokážou ani na jedinou domluvenou schůzku přijít včas, pravidelně jim ujíždí dopravní spoje přímo před nosem a výmluvy si připravují raději už pár dní předem, protože moc dobře vědí, že se budou hodit v jakékoliv situaci. Učitelka je naštvaná, že musí zase otvírat třídnici, fotbalista se na mě příště vybodne a půjde si raději zakopat na trávník (na míč totiž čekat nemusí, ten nemá nožičky) a ostatní milerádi vykouzlí ten nejotravnější a nejhorší výraz, jaký vůbec mohou, aby projevili své naštvání.

Kdysi vlak přijížděl do mé výstupní stanice ve třičtvrtě na osm a za nějakých deset minut jsem už měla sedět v lavici nebo se minimálně pohybovat na půdě školy. Když připočtu hlavně v zimě častá zpoždění, před zvoněním jsem dorazila málokdy. Ale protože se mi ráno zapínat vrtuli za zadkem opravdu nechtělo - celkově nesnáším, když někam musím spěchat, to žijeme jen proto, abychom se pořád za něčím honili? -, vysmlouvala jsem si své pozdní příchody s učiteli a většina to tolerovala (poté, co jsem jim upřímně a přiznávám, že velmi přehnaně vysvětlila všechny nesnáze v tom spočívající).

Pár odpůrců se samozřejmě našlo, kteří oponovali: Můžeš jezdit dříve. Proč bychom na tebe měli čekat? Copak jsi to ty, kdo si tady bude určovat pravidla?

Teď, když už jsem základku opustila a do školy chodím zásadně včas, je chápu. Občas se stane, že se někteří spáči ukáží až na třetí hodině, vymlouvají se na kolony a na nefunkční auta. Pokud by měl někdo tak nevýhodné spoje z dalekého bydliště, jako jsem mívala já, tak by se to dalo pochopit. Tady jde o věc, kterou obyčejný smrtelník nezmění, vlak nepopožene ani neteleportuje na jinou stanici, kdykoliv se mu zlíbí. To by byl na železnici pěkný cirkus! Ale vyspávání a schválné oddalování povinností je věc, která mi do hlavy nejde - s tou totiž něco rozhodně udělat lze.

Na domluvenou schůzku bych už nikdy pozdě nepřišla, protože jsem si naštěstí začala uvědomovat, jak moc je to pro obě strany trapná záležitost. Raději se vypravím dřív a i na místě setkání budu pár minut předem, a kdybych skutečně nestíhala, omluvím se esemeskou. Těch pár kliknutí mě sice zpomalí, ale čekající aspoň bude vědět, na čem je. Snad horší než nedochvilnost je totiž právě neschopnost ji vysvětlit lidem, kteří poté čekají, dokola se dívají všemi různými směry, odpočítávají zmařené hodiny a doufají, že se ta osoba za milion let skutečně objeví za rohem.

Dobrá, nakonec tedy dřív, ale neříkejte mi, že vám to nikdy nepřipadalo jako věčnost...

Jak jsem běhala v barvách

23. května 2017 v 19:17 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Teď, několik dnů po doběhu, jsem ráda, že to mám za sebou. Je pravda, že běh Barvám neutečeš je známý jako odpočinková akce pro celé rodiny, tudíž i pro malé děti, maminky s kočárky (divila jsem se, ale bylo jich tam dost) a možná i seniory, tudíž velmi nenáročný, bez potřeby předchozí přípravy, jednoduše procházka růžovým sadem s jen pár zónami postříkání barvou, což je samozřejmě skvělá zábava. Nebyla bych to však já, kdybych to nevzala z trochu jiného úhlu. Řekla jsem si, že to pojmu jako zkoušku běhu na pět kilometrů před pravými závody, na které bych se chtěla v horizontu několika měsíců přihlásit. Protože tohle pravý závod nebyl, ačkoliv jsem se snažila. Nešlo to.

Důvod byl takový, že na podobnou věc musíte být stoprocentně soustředěni. Když se o to alespoň pokoušíte a snažíte se vytěsnit všechen halas kolem, většinou vás za chvíli přepadne sprška barvy a nebo se zrovna přimotáte k člověku, který si během běhu stačí navíc ještě povídat (to většinou někde na prvním kilometru, pak už se nechce povídat nikomu) a je odhodlaný svůj povídací záměr uskutečnit na komkoliv. Takže jsem svou prvotní snahu vzdala a rozhodla si to užít jako příjemnou společenskou akci v obležení tisíců lidí, se kterými se už ve zbytku života nejspíš neuvidím, ale rozhodně s nimi tyto prožité chvíle na dlouhých pěti kilometrech stály za to.

Jediné, čeho jsem litovala, bylo, že se mi nepodařilo k této akci donutit i své blízké, protože jsem si jistá, že se známými vedle sebe bychom se bavili mnohem lépe než každý ve své sólojízdě. Určitě bych vzala bratra nebo sousedovy děti, jež by si z práškových barev vytvořily svůj pohádkový barevný svět. Ale protože jsem tam zbyla sama samotinká, vysnila jsem si svůj duhový svět alespoň v představách a ve vzpomínkách na dětství. To ale neznamená, že nejde o zábavu pro dospělé, kteří už se přes svá mladistvá léta dávno přenesli. Rozhodně ani tak nebudou ochuzeni; užijí si zábavné odpoledne, navíc propojené i se zdravím a s pomocí dobré věci.

Když se nikdo nedívá

19. května 2017 v 19:32 | anita barrasa |  téma týdne
Myslím, že každý člověk má svou činnost, kterou provozuje, když je nikým nepozorován. Nemusí se jednat ani o nic špatného ani pohoršujícího, prostě něco, co si zaslouží svůj klid, něco, co má svůj subjektivní význam. Samozřejmě, některé činnosti jsou zábavnější v přítomnosti dalších lidí, ale myslím si, že občas i ten největší extrovert a exhibicionista udělá rád něco sám bez připomínek a kritiky ostatních. Já jsem ten typ člověka, který si kritiku bere příliš osobně. Proto jsem raději, když mě nikdo nepozoruje a nemá šanci mi moje chování rozmlouvat, ačkoliv by to bylo i tak marné - když se neumíte chovat, musíte si najít výmluvu, kterou vám okolí uvěří a bude předpokládat, že jste jen oběti rozmarů svého okolí, jako například rozvodu rodičů, praxe nebo otravných sousedů.

Dobře, nechám toho, asi mi z praxe vážně hrabe, ještě že jí bude brzy konec. Pravda je taková, že tak špatně na tom zase nejsem. Nemyslete si, že tajně chodím kouřit nebo pít alkohol, to rozhodně ne! Ani nekradu, neničím nábytek (to jen občas a jen při cholerických záchvatech - ha, zase výmluva), ani nedělám nic ilegálního. Raději si bloumám v představách a v paměti a přemýšlím nad věcmi, na které bych měla zapomenout. Katastrofické scénáře, nereálné sny. A obvykle jsem do nich natolik zabraná, že u toho nevědomky hraji s vlasy - což jsem zjistila, že mnoha lidem vadí, proto se to snažím omezit. A občas si cucám palec jako malé dítě, nevím, asi se mi to v dětství náramně líbilo a přenesla jsem si to až do dospělosti. Ještě, že mě však většinou nikdo nevidí. Nedělám to ani před bratrem, jednoduše před nikým. Naštěstí jsem sama sobě nastavila hranici únosného chování vůči ostatním a vím, kdy přestat.

V soukromí si také často zpívám. Na hudební nástroj většinou hraji, když je ticho a prázdno po celém domě, protože nesnáším, když mě někdo opravuje nebo mi povídá o jiném tématu, případně klade otázky, takže musím odpovídat a nemohu se soustředit. Hraji nelibozvučné tóny, kombinuji k sobě neladící noty a mám zvláštní zálibu v přetvařování textů písní k obrazu svému. Vedu dialog se svým druhým já a směji se jako příkladný člověk v pozdním dospívání všemu, co proletí kolem.

Když se nikdo nedívá, tak je to dobře - ten někdo by si musel myslet, že jsem blázen. Když se však vrátím zpět do společnosti, snažím se změnit v alespoň trochu normální a nikterak z davu vybočující osobu. Protože mezi lidmi se výstřední chování nenosí.

Praxe

10. května 2017 v 19:28 | anita barrasa |  z mého života
Našla jsem další věc, která mi zdatně vysává energii z žil. A to praxe. Přišla ruku v ruce s květnem, místo školních lavic jsem se vydala do míst, kde nejspíš budu muset pracovat, přestože se mi s vyšším počtem dní tam strávených úměrně zvedá i chuť najít si úplně jiný obor. Nutno říct, že mě tato myšlenka napadla velmi brzy. Ve třetím ročníku a s blížící se maturitou. Změna nepřipadá v úvahu. Prostě budu muset ty zbývající dny přežít, dokončit školu a doufat, že ještě existuje jiná cesta než je papírování a počítání na úřadě.

Asi jsem naivní, když jsem si ze všech škol vybrala právě Obchodní akademii a divím se, že budu pracovat v kanceláři. Bohužel jsem před lety neměla na vybranou. V polovině školního roku většina škol nepřekypovala volnými místy ve třídách, navíc jsem sama nevěděla, kam zamířit. V Drážďanech jsem navštěvovala školu podobného typu jako jsou u nás gymnázia, ale je pravda, že jsem tam zrovna dvakrát neexcelovala. Proto jsem gympl vyřadila hned. Z těch ostatních škol nějakým zvláštním způsobem, který jsem dosud nepochopila, vyšla nejlépe obchodka. Nebudu si vybírat a stěžovat, půjdu tam. Říkalo se, že obor Veřejnosprávní činnost tolik nelpí na matematice, což se mi tuze zalíbilo. Veškeré nedostatky jsem ignorovala a s radostí změnila působiště.

Nechci říct, že bych se rozhodla špatně. To zase ne. Jen mi tahle praxe ukazuje, že ač budu moci po maturitě kancelářskou práci vykonávat (a nejspíš opravdu budu, protože neočekávám, že si budu vyskakovat), tak to není něco, co bych toužila dělat. Nedávno jsem psala o své vášni k jazykům. Neopouští mě naděje, že se třeba někdy vydám tím směrem - k tomu naštěstí moje škola také dává dobré základy. Uznávám, že jsem se mohla rozhodnout lépe, jenže řekněte mi - kdo může v patnácti letech vědět, kam se bude jeho budoucnost ubírat? Jak má rozpoznat, co je jen nereálný sen, na co skutečně má a na co by se hodil?

Můj bratr je teď v podobně nepříjemné situaci. Výběr střední školy ho čeká příští školní rok, což se zdá jako obří prostor pro promyšlení, nicméně čas se neustále zkracuje. Stále neví. Upřímně ani nevím, co bych mu měla poradit, když jsem na tom byla téměř stejně. Asi, že by měl následovat své srdce, ačkoliv to mu vymlouvá otec. Je to složité a přitom nezvratné. Nezbývá mi než doufat, že on i ostatní se rozhodnou správně.