..........

Poslední probuzení

17. dubna 2017 v 13:46 | anita barrasa |  kreativní střípky
Probuzení se vzkazem na ruce
kreativní střípek #4

Nejhorší věcí je ranní vstávání. Obvykle si dávám se vším na čas. Chci si ještě poležet v teple své postele, chvíli snít o tom, jak krásný dnešní den může být - ačkoliv takový většinou není - a až po dobrých deseti minutách se konečně vymanit ze spárů spánku. Zní to divně, ale občas bych prospala klidně celé dny. Moje postel je ta nejlepší věc na světě. A není moc příjemnějších věcí na světě, než spánek v mé posteli.

Nebo to tak alespoň bývalo. Do doby, než mi každou noc začaly rušit neodbytné noční můry. Dnes mi ale připadá, že se mě rozhodly nadobro opustit. Dobrý důvod, proč vstát.

Poprvé jsem odlepila líná víčka od sebe, ale rychle je pod bílým pronikavým světlem zase zavřela. Co tu dělám? Proč je můj pokoj tak zasmušile bílý, neosobní a úplně proměněný? Rolety vytažené? A moje vyhřátá postel studí jako horský vánek vanoucí do obličeje?


Promnu si oči a zkouším to na druhý pokus. Oči už nejsou tak zaskočeny přívalem světla jako tím, co vidí před sebou. Hadičky mě připojují k přístrojům a jako napevno utažené provazy nutí k naprosté nehybnosti. Kdybych se snažila pohnout, tak mi nohy zůstanoi stále ve stejné poloze. Nefunkčnost vlastního těla mě děsí: Co se mi proboha stalo, že jsem na tom až takhle špatně? Že jsem tu připojená jako hračka do zásuvky?

Nepamatuji si nic. Je to jako bych se znovu narodila, jen se převtělila do své současné existence. Jinak jsem mentálně zase na úrovni malého dítěte, které neví, co si má v novém prostředí počít.

Prohlížím si ruce. Nikde ani ranka. Ani jizvička. Nic mě nebolí. V hlavě prázdno. V nohou žádný cit. Jen když rukou pojíždím po kůži, cítím slabé pnutí. Občas narazím na hadičku, nejspíš jedinou přítelkyni v celé místnosti, matku, která se o mě stará. Na druhé ruce cestou potkávám ale další neznámý předmět. Přilepený papírek.

17.04.17 17.04

K mé smůle jsem i naprosto zapomněla, co je za den. Jediné, co poznám díky pohledu do oken je, že dni vládne ráno a pokud je dnes opravdu sedmnáctého, tak mi zbývá dost času. Mohla bych tu někde mít mobil. Nebo alespoň kalendář.

Telefon na sebe brzy upozorní zavibrováním. Nachází se skrytý v jedné z přihrádek starého zaprášeného stolku, ale protože je v pokoji ticho jako v hrobě - trochu si připadám jako v hrobě, možná je toto oddělení patologie a jsem jen na převozní stanici -, slyším ho zřetelně.

Brzy se uvidíme. Už mi neunikneš.

Znovu se podívám na hadičky na rukou. Neznámý odesilatel má pravdu. Není možnost, jak bych utekla. Jedině, že bych vzala všechny přístroje i celou konstrukci lůžka s sebou. Bylo by to nenápadné, já vím. Běžně na ulici potkáte osobu tahající za sebou část nemocničního vybavení.

Nikdo nechodí. Nevím, jak je to možné, ale připadá mi, že jsem na celém světě zbyla osamocena. Z okna nepřicházejí žádné hlasy, ani stromy se nehýbou ve větru, ptáci nezpívají. Za dveřmi je nejspíš vzduchoprázdno.

To ticho je děsivé. Čím dál děsivější. Hodiny ubíhají, aniž by sem proniknul jediný hlásek.

Až nastane konečně ta chvíle. Čtyři minuty po páté. Vše, co se doposud zdálo být mrtvé a němé, se dá do pohybu. Vítr uhodí svými neviditelnými pařáty do rozevřeného okna, až jím málem srazí obraz visící na stěně. Nejspíš za vše ale nemohl vítr; z korun stromů se vynoří silueta statné mužské postavy. Je to on. S jeho příchodem se obnovily i moje vzpomínky. Moc dobře vím, co se včera událo.

Pohlcuje mě strach. Může udělat to, co měl v úmyslu včera. Teď se nemám jak bránit. Má mě před sebou jako na zlatém podnose.

"Všichni už jsou pryč," prohlásí povýšeným tónem, aby ukázal, kdo je tu pánem. Těmi všemi myslí mé nejbližší. Už mě zná natolik dobře, že ví, čím mě dokáže vyprovokovat nejvíc. Jenže tentokrát mu nemůžu odporovat. "Co teď? Teď mám i tebe. Říkal jsem, že vás zničím. A taky se tak stalo."

Jindy bych přemýšlela o tom, jak se z toho dostat. Zatím jsem vždy způsob našla. Vím ale, že odsud už cesta nevede.

Poslední myšlenky mi zamíří k způsobu, jak se mě zbaví. Vytáhne z pasu nůž, vyskočí z okna další snůška útočníků, kteří před týdnem ukončili život bratrovi, nebo si mě vychutná jako sladkou tečku vyvražďování naší rodiny, jako to nejtěžší a nejsladší sousto?

Mám strach. Strach ze smrti. Nečekala jsem, že si pro mě přijde tak brzy. Bude to bolet? Hodně?

Přivře mi oči. Dalo by se říct, že je od něj šlechetné, že mě nenechá pozorovat proces, který povede k mému konci. Poslední, co slyším, jsou jeho kroky k oknu, kde zase nepozorovaně zmizí. Odvážím se naposled otevřít i oči. Prostorové vidění se mi omezilo jen na hadičky napojené k ruce. I ty, které jsem ráno označila za starostlivé matky a přítelkyně, však odvrací svou tvář. Bez milosti nasají do kůže poslední kapky jedu. Už jen čekám, kdy zapůsobí.

Nebude to trvat dlouho. Bude konec. Přesně tak, jak si to přál.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 17. dubna 2017 v 14:17 | Reagovat

Skvělé, mám z přečtení povídky takový pocit strachu, který se někde plíží 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.