..........

Někomu z dětství

13. dubna 2017 v 18:13 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milá Mario,

trochu tápu, jak tenhle dopis vůbec začít. Asi bych nejprve mohla osvětlit, kdo jsem, protože předpokládám, že v proudu lidí procházejících kolem tebe v průběhu života jsem se už dávno ztratila a kdybychom se potkaly teď, po nějakých deseti letech, tak se už ani nepoznáme. Chodily jsme spolu do třídy dva roky v Drážďanech. Asi bychom v tom i pokračovaly, ale o prázdninách jsem se neplánovaně přestěhovala do Česka. Nevím, co se pak dělo s tebou, ty nejspíš nevíš, co se dělo se mnou, a dost možná tě to ani nezajímá. Což je v pořádku. Jak jsem psala, setkáváme se a zase rozcházíme s velkým množstvím lidí, že pamatovat si každého jedince je nemožné.

A přece jsem si na tebe vzpomněla. Byla jsem vždy takový uzavřený člověk a neměla jsem moc kamarádů. Právě proto když si procházím v myšlenkách své dětství, vybaví se mi ti, se kterými jsem se bavila, protože bych je spočítala na prstech jedné ruky. Nebyly jsme si tak blízké, samy jsme spolu mluvily asi dvakrát a většinou nás obklopovalo minimálně dalších pět dětí, takže jsme se ani příliš nestačily poznat. Ani mi to tak nevadilo, protože se tak zastínily moje nemalé komunikační nedostatky a o sobě se mi ani moc povídat nechtělo. Spíš jen naslouchat a mluvit o zábavnějších tématech.

Vždy jsi mě do kolektivu přitáhla právě ty, ve chvílích, kdy jsem se snažila být neviditelná. Ale nakonec bych měla být ráda, že jsi pokaždé přišla, protože vím, že jinak bych tam pořád seděla a naštvaně si sama pro sebe bručela, že jsem vzduch. Nikdy bych sama neudělala ten první krok. (Mám s tím problémy doposud, ale je štěstí, že většinou se najdou lidé jako ty, kteří člověka ke konverzaci nakopnou.)

Prakticky jsem byla pořád osamocená, protože jsem byla v tvém pořadníku někde mezi posledními, ale zase jsem věděla, že když se na tebe obrátím, tak se na mě nevykašleš jako ostatní spolužačky, které se handrkovaly o to, která je lepší, která s tebou půjde na zmrzlinu a která na pouť, a já bych jim byla stejně další konkurentkou. Občas jsem litovala, že nejsem trochu průbojnější. Záviděla jsem ostatním, že mají nejlepší kamarády, se kterými tráví volný čas. To já jsem se ve volném čase starala o mladšího brášku, nudila se doma nebo s učitelkou němčiny. Rodiče zaneprázdnění, kamarádi žádní. Naivně jsem věřila, že se to změní...

Ale nechám už toho, je to minulost. Co jsem tímto dopisem chtěla říct? Navrátím se zase k prvnímu odstavci, kde píšu, že nevím, co s tebou je. Pravda je, že by mě to zajímalo. Doufám, že máš pořád úsměv na tváři a ačkoli jsi překročila práh dospělosti, tak že ti v srdci zůstal kousek toho milého dítěte nezkaženého světem.

Anna
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 helmii | Web | 13. dubna 2017 v 18:35 | Reagovat

Krásné :-) nedávno jsem taky psala dopis kamarádce ze základky, protože jsem nevěděla její email, jen její adresu. Upřímně doufám, že po maturitě třeba zajdeme na kafe nebo tak, přece jen, teď toho času není tolik :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.