..........

Čarodějnice

30. dubna 2017 v 20:52 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
U nás v rodině se čarodějnice příliš neslaví. Jako klasicky na svátky se nacpeme více než normálně, ale tím začínáme a zároveň i končíme (ale to stačí, jsme vždy rádi, když se najde dobrý důvod k naplnění břicha k prasknutí). Společnou vesnickou oslavu nenavštěvujeme většinou z důvodu, že ani nevíme, že se nějaká vůbec koná, případně nám přijde hloupé mrznout, moknout a sledovat, jak nějací napůl opilí skoro cizí lidé zapalují divně zmalovanou věc zdánlivě připomínající figurínu. Původně čarodějnice. Zákonitě veřejnosti vždy "neznámá", ale jinak opilcům zajisté velmi dobře známá tchyně, hysterická manželka nebo jiný archetyp vesnické ženy, ze kterých si alespoň jednou v roce všichni utahují a pak za to po zbylých 364 dní pykají.

Nebo taková je alespoň moje představa. Já jsem dneska využila chvíle, kdy se slunce konečně odvážilo vystoupat na obzor a dala se do dokončování prací na zahradě. Poslední dobou nebyl vůbec čas na stavbu skleníku ani zasazování plodin, jak jsem měla v plánu ve své výzvě, až teď. Celé jsem si to postavila sama, protože oba muže žádná zelenina ani nic podobného nezajímá. Možná, kdyby na nějaké rostlině rostlo pivo, třeba by se zapojil otec. Škoda, že je to nemožné... Nicméně jsem ráda, že jsem si to oddřela sama. Není lepší pocit než ten z vlastní odvedené práce. Obzvlášt, pokud se skleník do zítra nestačí zhroutit (zatím drží, sice jen tak tak, ale drží) a pokud bude letošní úroda větší než jedna okurka velikosti malíčku a jedno rajče jako zelená kulička hrášku.

Když jsem s prací skončila, čekalo mě takové velmi "milé" překvapení. Nejprve z toho, že se mužům chtělo něco dělat - jídlo, jak jinak. Radovala jsem se, že hostinu připravili pro mě jako odměnu po tvrdé dřině. Dokonce ohýnek stále romanticky plápolal v pozadí a hřál zmrzlá lidská těla kolem něj sedící. Jenže to mělo háček. Oheň neměl proč hořet, když už bylo vše upečeno. Muži se letos rozhodli napodobit zvyky zbytku vesnice a také si upálit svou čarodějnici.

Měla jsem to být já, protože jiná ženská (a víc hysterická jak já během svých cholerických amoků) nebyla v dosahu. Ruce jsem měla od hlíny, bratr mi v ní chtěl vymáchat i hlavu a rozervat oblečení, abych byla čarodějnice jako z pohádky až do puntíku. Asi se mi chtěli vysmát. A až poté mě upálit, aby z toho mohli mít požitek. Nakonec by je určitě minul i trest, protože to byla oslava, ne vražda.

Večer mi navíc přijely kamarádky. Dveře jim přišlo otevřít špinavé a znavené stvoření a zděsily se natolik, že by se nejraději vydaly autobusem zase zpět. Asi mám to vše za nedávné prohlášení, že mi soužití s dvěma muži vyhovuje. V tom případě mám být služka, uklízečka, sekretářka, běhat sem a tam jako na zapísknutí a ještě se nechat zesměšňovat, manipulovat a urážet. Bez možnosti odmítnutí a úniku z takové nesvobody. Co jsem si to vybrala za život!


Pokud tento článek vnímáte jako přehnaný, tak vnímáte správně. Velmi přehnaný, skutečně to tak nemyslím, jen mám potřebu rýpat. (Dnešní humor otce s bratrem se mi nepozdával. Já mám ráda své vlastní sarkastické vtípky.) Už bych toho ale měla nechat. Nebo budu muset opravdu nasednout na koště a skutečně jako pravá čarodějnice odletět.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 newsfromnature | E-mail | Web | 30. dubna 2017 v 21:30 | Reagovat

Moc pěkný článek!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.