..........

Duben 2017

Čarodějnice

30. dubna 2017 v 20:52 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
U nás v rodině se čarodějnice příliš neslaví. Jako klasicky na svátky se nacpeme více než normálně, ale tím začínáme a zároveň i končíme (ale to stačí, jsme vždy rádi, když se najde dobrý důvod k naplnění břicha k prasknutí). Společnou vesnickou oslavu nenavštěvujeme většinou z důvodu, že ani nevíme, že se nějaká vůbec koná, případně nám přijde hloupé mrznout, moknout a sledovat, jak nějací napůl opilí skoro cizí lidé zapalují divně zmalovanou věc zdánlivě připomínající figurínu. Původně čarodějnice. Zákonitě veřejnosti vždy "neznámá", ale jinak opilcům zajisté velmi dobře známá tchyně, hysterická manželka nebo jiný archetyp vesnické ženy, ze kterých si alespoň jednou v roce všichni utahují a pak za to po zbylých 364 dní pykají.

Nebo taková je alespoň moje představa. Já jsem dneska využila chvíle, kdy se slunce konečně odvážilo vystoupat na obzor a dala se do dokončování prací na zahradě. Poslední dobou nebyl vůbec čas na stavbu skleníku ani zasazování plodin, jak jsem měla v plánu ve své výzvě, až teď. Celé jsem si to postavila sama, protože oba muže žádná zelenina ani nic podobného nezajímá. Možná, kdyby na nějaké rostlině rostlo pivo, třeba by se zapojil otec. Škoda, že je to nemožné... Nicméně jsem ráda, že jsem si to oddřela sama. Není lepší pocit než ten z vlastní odvedené práce. Obzvlášt, pokud se skleník do zítra nestačí zhroutit (zatím drží, sice jen tak tak, ale drží) a pokud bude letošní úroda větší než jedna okurka velikosti malíčku a jedno rajče jako zelená kulička hrášku.

Když jsem s prací skončila, čekalo mě takové velmi "milé" překvapení. Nejprve z toho, že se mužům chtělo něco dělat - jídlo, jak jinak. Radovala jsem se, že hostinu připravili pro mě jako odměnu po tvrdé dřině. Dokonce ohýnek stále romanticky plápolal v pozadí a hřál zmrzlá lidská těla kolem něj sedící. Jenže to mělo háček. Oheň neměl proč hořet, když už bylo vše upečeno. Muži se letos rozhodli napodobit zvyky zbytku vesnice a také si upálit svou čarodějnici.

Měla jsem to být já, protože jiná ženská (a víc hysterická jak já během svých cholerických amoků) nebyla v dosahu. Ruce jsem měla od hlíny, bratr mi v ní chtěl vymáchat i hlavu a rozervat oblečení, abych byla čarodějnice jako z pohádky až do puntíku. Asi se mi chtěli vysmát. A až poté mě upálit, aby z toho mohli mít požitek. Nakonec by je určitě minul i trest, protože to byla oslava, ne vražda.

Večer mi navíc přijely kamarádky. Dveře jim přišlo otevřít špinavé a znavené stvoření a zděsily se natolik, že by se nejraději vydaly autobusem zase zpět. Asi mám to vše za nedávné prohlášení, že mi soužití s dvěma muži vyhovuje. V tom případě mám být služka, uklízečka, sekretářka, běhat sem a tam jako na zapísknutí a ještě se nechat zesměšňovat, manipulovat a urážet. Bez možnosti odmítnutí a úniku z takové nesvobody. Co jsem si to vybrala za život!


Pokud tento článek vnímáte jako přehnaný, tak vnímáte správně. Velmi přehnaný, skutečně to tak nemyslím, jen mám potřebu rýpat. (Dnešní humor otce s bratrem se mi nepozdával. Já mám ráda své vlastní sarkastické vtípky.) Už bych toho ale měla nechat. Nebo budu muset opravdu nasednout na koště a skutečně jako pravá čarodějnice odletět.

Někomu, kdo už není mezi námi

28. dubna 2017 v 20:06 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milý pradědečku,

nevím, jestli mají někde v nebi, nebo někde tam, kde se momentálně nacházíš, také nějakou poštu, aby ti byl dopis doručen, nebo na mě shlížíš zezhora a stačí, že vidíš, co ti píšu... Možná tím pádem i vidíš, co se v naší rodině děje. Myslím, že bys z většiny věcí, které se za posledních pár let odehrály, nebyl moc nadšený. Říká se, že by rodina měla držet pospolu. Donedávna tomu tak bylo i u nás, dokud nedošlo k stěhování, oddělování a odcizování. Je těžké o tom mluvit a nacházet důvody, proč tomu tak je. Mě samotnou to taky mrzí. Pořád mám pocit, že to tak není správně. Vzpomenu si na tebe, to, jak jste s prababičkou zůstali spolu i po více jak půlstoletí. A porovnám to s rodiči, kteří to zabalili a rozhodli se, že se svoje neshody nepokusí vyřešit kompromisem, ale rozvodem.

Možná, že by nám pomohlo, kdybychom se mohli všichni sejít zase na jednom místě, jako pravidelně s tebou a prababičkou. Je pravda, že si z toho nemůžu už moc pamatovat, ale vím, že to byly jedny z mála chvil, kdy se rodiče neměli potřebu hádat a aspoň na pár týdnů vydrželi žít vedle sebe bez vzájemného osočování. Proto to pak s nimi, když už se žádná podobná setkání neopakovala, šlo velmi rychle z kopce. Už neměli prostor, kde by zase fungovali normálně, naopak si lezli na nervy čím dál víc. Až se to stalo nesnesitelným.

A teď zase hledám výmluvy na jejich chování. Což samozřejmě nic nevrátí a nic nevysvětlí... Píšu to nejspíš proto, že vím, že ti nikdy nebylo lhostejné, jak spolu všichni členové vycházejí. Možná by sis nějakou z událostí bral za vinu. Neprávem. Něco se stalo a už se to nedá vzít zpět. A přestože je naivní věřit, že si tato slova někdy přečteš, musím to napsat: Jsme teď sice rozdělená rodina, ale nechceme, aby se z nás stali cizí lidé. Držíme spolu, i když jiným způsobem, než by sis představoval.

Dobře, nechám toho. Nechám tě dál v klidu odpočívat. Zůstanu raději jen u tichých vzpomínek.

Anička

Poslední probuzení

17. dubna 2017 v 13:46 | anita barrasa |  kreativní střípky
Probuzení se vzkazem na ruce
kreativní střípek #4

Nejhorší věcí je ranní vstávání. Obvykle si dávám se vším na čas. Chci si ještě poležet v teple své postele, chvíli snít o tom, jak krásný dnešní den může být - ačkoliv takový většinou není - a až po dobrých deseti minutách se konečně vymanit ze spárů spánku. Zní to divně, ale občas bych prospala klidně celé dny. Moje postel je ta nejlepší věc na světě. A není moc příjemnějších věcí na světě, než spánek v mé posteli.

Nebo to tak alespoň bývalo. Do doby, než mi každou noc začaly rušit neodbytné noční můry. Dnes mi ale připadá, že se mě rozhodly nadobro opustit. Dobrý důvod, proč vstát.

Poprvé jsem odlepila líná víčka od sebe, ale rychle je pod bílým pronikavým světlem zase zavřela. Co tu dělám? Proč je můj pokoj tak zasmušile bílý, neosobní a úplně proměněný? Rolety vytažené? A moje vyhřátá postel studí jako horský vánek vanoucí do obličeje?

Někomu z dětství

13. dubna 2017 v 18:13 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milá Mario,

trochu tápu, jak tenhle dopis vůbec začít. Asi bych nejprve mohla osvětlit, kdo jsem, protože předpokládám, že v proudu lidí procházejících kolem tebe v průběhu života jsem se už dávno ztratila a kdybychom se potkaly teď, po nějakých deseti letech, tak se už ani nepoznáme. Chodily jsme spolu do třídy dva roky v Drážďanech. Asi bychom v tom i pokračovaly, ale o prázdninách jsem se neplánovaně přestěhovala do Česka. Nevím, co se pak dělo s tebou, ty nejspíš nevíš, co se dělo se mnou, a dost možná tě to ani nezajímá. Což je v pořádku. Jak jsem psala, setkáváme se a zase rozcházíme s velkým množstvím lidí, že pamatovat si každého jedince je nemožné.

A přece jsem si na tebe vzpomněla. Byla jsem vždy takový uzavřený člověk a neměla jsem moc kamarádů. Právě proto když si procházím v myšlenkách své dětství, vybaví se mi ti, se kterými jsem se bavila, protože bych je spočítala na prstech jedné ruky. Nebyly jsme si tak blízké, samy jsme spolu mluvily asi dvakrát a většinou nás obklopovalo minimálně dalších pět dětí, takže jsme se ani příliš nestačily poznat. Ani mi to tak nevadilo, protože se tak zastínily moje nemalé komunikační nedostatky a o sobě se mi ani moc povídat nechtělo. Spíš jen naslouchat a mluvit o zábavnějších tématech.

Vždy jsi mě do kolektivu přitáhla právě ty, ve chvílích, kdy jsem se snažila být neviditelná. Ale nakonec bych měla být ráda, že jsi pokaždé přišla, protože vím, že jinak bych tam pořád seděla a naštvaně si sama pro sebe bručela, že jsem vzduch. Nikdy bych sama neudělala ten první krok. (Mám s tím problémy doposud, ale je štěstí, že většinou se najdou lidé jako ty, kteří člověka ke konverzaci nakopnou.)

Prakticky jsem byla pořád osamocená, protože jsem byla v tvém pořadníku někde mezi posledními, ale zase jsem věděla, že když se na tebe obrátím, tak se na mě nevykašleš jako ostatní spolužačky, které se handrkovaly o to, která je lepší, která s tebou půjde na zmrzlinu a která na pouť, a já bych jim byla stejně další konkurentkou. Občas jsem litovala, že nejsem trochu průbojnější. Záviděla jsem ostatním, že mají nejlepší kamarády, se kterými tráví volný čas. To já jsem se ve volném čase starala o mladšího brášku, nudila se doma nebo s učitelkou němčiny. Rodiče zaneprázdnění, kamarádi žádní. Naivně jsem věřila, že se to změní...

Ale nechám už toho, je to minulost. Co jsem tímto dopisem chtěla říct? Navrátím se zase k prvnímu odstavci, kde píšu, že nevím, co s tebou je. Pravda je, že by mě to zajímalo. Doufám, že máš pořád úsměv na tváři a ačkoli jsi překročila práh dospělosti, tak že ti v srdci zůstal kousek toho milého dítěte nezkaženého světem.

Anna

Proč miluji cizí jazyky

9. dubna 2017 v 15:35 | anita barrasa |  úvahy
Nedávno jsem uvažovala nad tím, čím mě tak fascinují jazyky. Snažím se každý den opakovat a stále prohlubovat své znalosti všech řečí, kterým se učím (angličtina, španělština, zatím jen v základech francouzština a ruština), případně i němčiny, protože pro mě stále skýtá řadu úskalí. Připadají mi celkem snadné, se současnými znalostmi a jistými spojitostmi i celkem lehké k zapamatování a učit se je mě baví. Přitom každý den potkávám mnoho lidí, kteří mají k jazykům naprosto opačný přístup. Valná většina mých spolužáků jejich důležitost podceňuje a považuje je jen za nutnost a další z řady nudných předmětů. Což chápu, někdo může milovat matematiku, která mě naopak uspává, nebo přírodní vědy. Každému se zkrátka líbí něco jiného, ať už to může být jakkoliv nepochopitelné.