..........

Opouštění | 6. kapitola

13. března 2017 v 21:16 | anita barrasa |  AMY | 1 | Opouštění


Úterý uběhlo jako voda. Pablo se utápěl ve své samotě, kreslil si během přestávek abstraktní kresbičky perem do okrajů sešitů, poslouchal nesouvislé věty bez snahy většímu porozumění a ještě víc se děsil toho, co ho čekalo následující den. Vzpomněl si, jak ho Amy posměšně nazvala Pauliem, představoval si, jak se mu bude posmívat za jeho tenisový um, který za několik měsíců bez každodenního tréninku stačil poztrácet. V hlavě neustále oddaloval ten moment, kdy zase uchopí raketu do rukou. Nepřestával se divit, jakou rychlost nabral obrat z nejoblíbenějšího koníčka, kterému věnoval veškerý volný čas, na nenáviděnou povinnost.

Matka ho nutila k docházení do tréninkového centra ve středu Londýna, kde ho trénoval Thomas Black, zvláštní muž staršího věku, kdysi výrazně ambiciózní; jeho kariérním vrcholem se ale stalo trénování skupiny předškolních dětí. Naštěstí měl ale pochopení pro všechny své klienty. Ačkoliv mu ta paní, co mu dobře platí, řekla, že z něj má vypracovat velkého hráče, s člověkem, který nespolupracuje, to šlo složitě. Tak jim všem ukaž, že na to máš, říkal chlapci. Marně. Nesměl by mít zakořeněnou pochybnost, že na to nemá. Nechce. Nunca jamás. Nikdy víc, opakoval vytrvale.

Měl skvělé vybavení, perfektní podmínky, ale jemu to bylo všechno jedno. Doma lhal a procházelo mu to. Bylo to totiž jen mezi ním a Thomasem. Po příchodu na akademii v Southwarku se okolnosti zase změnily - teď už o jeho pokroku nebude vědět jen důvěryhodný lhář z klubu, ale učitelka a desítky spolužáků. A taky písemné zprávy každý měsíc... Všechno vyplyne na povrch a on bude zase za toho nejhoršího syna, se kterým jsou samé problémy, který nikdy nic neudělá správně, pokud tak bude činit podle svého uvážení. Jako by jím nebyl už teď. Neočekával, že by se matčin názor někdy změnil k lepšímu, naopak se časem zhoršoval.

Osamoceně si to mířil k vzdálené hale, kterou si pamatoval z pondělní prohlídky školy. Jeho průvodkyně tam však ještě nebyla; třídní královna Maddie Walshová, její všudypřítomné "služebnice" a další spolužáci však už netrpělivě očekávali příchod učitelky a začátek hodiny. Usadil se opodál na jedno ze starých oprášených sedadel, které už jen nostalgicko připomínalo starý kurt jako dějiště veřejných akcí.

"Dobré odpoledne," ozvalo se po chvíli ode dveří. "Omlouvám se za zpoždění. Už jsme tu všichni, že?" Před třídu se udýchaně postavila útlá postava profesorky Morrisonové, kterou už Pablo znal z hodin španělštiny. Tentokrát, ve sportovním oblečení působila jinak, než v elegantních šatech. Bylo mu však jasné, že tahle proměna není důvod, že všichni studenti najednou zmlkli.

"Vím, že na mě nejste zvyklí, ale místo paní Wrightové vás letos povedu já. V posledních letech se našemu družstvu příliš nevedlo, nechci tím říct, že se mnou to bude hned jinak, ale doufám, že se hlavně změní váš přístup, začnete to brát vážněji... Jste na prestižní akademii, díky talentu vás přijali... Nebudeme přece dál jen fackovacím panákem ostatním akademiím!"

Vybrala si pár sekund k nádechu. Doufala, že svým elánem nabije energií i studenty a přiměje je k lepším výkonům.

"Moc nevím, co si o vás všech mám myslet... Začínáme proto rovnou tady, abych viděla, jak hrajete. Pokusíme se během krátké doby udělat co nejvíc. Už za pár měsíců nás totiž čeká první turnaj. A tam..."

Klepání na dveře. Hlasité a bezradné. Morrisonová zastavila proslov a vyběhla ke dveřím. "Dobrý den, omlouvám se. Zase jdu pozdě. Měla jsem totiž kávičku u ředitelky." Amy Dixonová sklopila zrak k zemi.

"Máš zase problém," odtušila profesorka z její tváře. "Sakra, Amy, víš, že já pro tebe mám pochopení a vím, jak na tom jsi. Ale problémy nejdou řešit vytvářením dalších problémů. Pochop to."

"Já vím, ale už nevím, co dělat," zašeptala a potichu, avšak už s hlavou narovnanou, se vydala ke starým sedadlům. Přisedla si mlčky k Pablovi a koutkem oka si prohlížela jeho tvář a jeho vlnité tmavé vlasy. Těžce polkla, aby z mysli vyhnala pomyšlení na ně sáhnout a přiblížit se k němu víc jak na půl metru, a zůstala jen u polovičně nepřítomného pohledu.

Nevnímala nic z okolí, dokud se objekt jejího pozorování neobrátil přímo k ní. "Co? Co říká?" ptal se kostrbatou angličtinou. Amy na chvíli nastražila uši.

"Tak kdo nám chce předvést, jak všechno umí?"

"Vamos a jugar. Jdeme hrát," zvedla se ze sedadla a vytáhla z tašky raketu. "Jdeme všem ukázat, jak se to má dělat, jasný?"

Teď už z toho nebylo cesty zpět. Pablo se chtěl během cesty ještě zeptat, jak je možné, že už tak skvěle ovládá španělštinu, zatímco on anglicky neřekně souvisle ani větu, ale nestihl to. Během chvíle totiž už stála na druhé straně dvorce a zahřívala se. Snažil se rozecvičení protáhnout na co nejdelší dobu, ještě věřil, že z toho nějak sejde. Jenže ta holka ho dotáhla až sem. Zatraceně.

Chtěl se představit jako úplně neschopný, nejhorší člen družstva, po kterém nic nebude požadováno. Když ale po několika výměnách viděl, jak ho hladce přehrává i o hlavu menší a výrazně slabší protivník, dokonce děvče, zabral. Jeho ego ho donutilo k tomu, aby se snažil; vytáhl, co už dlouho skrýval kdesi v nitru. Ukázal sílu španělské tenisové školy, neprůstřelné obrany a rychlého přechodu do útoku. Amy mu ale nedala nic zadarmo. Pochopil, že když se zakousne, i pro něj je těžké s tím něco udělat.

Dá se říct, že v něm zase probudila touhu po soutěžení. Nebyl za to rád. Ale měl alespoň něco.

"No vidíte," zatleskala Morrisonová a neskrývala nadšení. "Tak přece nejste až tak nepoužitelný materiál."

***

Když se kolem páté hodiny odpoledne vracel zpět do šaten, cítil se tisíckrát lépe. Když procházel kolem svých spolužáků, dívali se na něj jinak. S respektem. Přestal být ten stydlivý nováček z pondělního rána, ale někdo, kdo ostatní - nebál se použít označení rekreační, které na něj tak rád používal trenér Thomas - hráče převyšoval.

Brzy zůstal sám, protože všichni pospíchali domů, dokud ještě nad Londýnem vládlo světlo. Pablo odcházel později, v klidu, prohlížející si bystře všechno okolí zapadlé v tmavých tónech zachmuřeného večera. Když otevíral vchodové dveře, zjistil, že tam není sám. Zář jejích vlasů rozpoznal i v šeru.

"Co tu děláš?"

"Čekám tu na tebe. Chci tě totiž o něco poprosit. A něco ti vysvětlit."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kazimír Kraťas | Web | 14. března 2017 v 0:16 | Reagovat

Jsem zoufalý ošklivý panic se zanedbatelným IQ i délkou údu a s komplexem méněcennosti. Zoufale potřebuji vaši pozornost. Potřebuji vaše komentáře, až už utěšující či lítostivé, nebo nenávistné. Prostě potřebuji mít pocit, že se o mne někdo alespoň jednou v životě zajímá, ať už v dobrém, nebo špatném. Potřebuju to snad ještě naléhavěji než první sex, funkční pistoli, nebo preventivní proplesknutí, abych se konečně probral a přestal ze sebe dělat šulina na těch internetech.
Jedná se sice o reklamu, ale alespoň jsem upřímný, říkám to narovinu a racionálně vysvětluji důvody, proč stojím o větší návštěvnost. Krom toho - za každou jednotlivou návštěvu na mém blogu se o jednu vteřinu zkrátí čas, zbývající do ztráty mého panictví! A to se vyplatí, zvláště jste-li filantropové!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.