..........

Hororová jízda

23. března 2017 v 19:52 | anita barrasa |  kreativní střípky
Sen / noční můra
kreativní střípek #3

Jako každé všední odpoledne jsem se nemohla dočkat, až dorazím na vlakové nádraží. Na nástupišti už jistě bude čekat každodenní vlak směr můj domov, který sice už v podvečerním šeru nebude mít tak pěknou modrou barvu, jako mívá ráno při svítání, ale to už mi může být vskutku jedno - není nad tu chvíli, kdy se po vyčerpávajícím dni konečně usadím, zastavím a odpočinu, zatímco kolem mě bude svět plynout nevzrušeně dál.

Je to tak. Jako každý den. Vlak už je téměř plný, děti už netrpělivě vyžadují uvedení vlaku do pohybu, protože jim ta cesta připadá nudná. Ani z okna už nic hezkého vidět nemohou, jen uspávající tmu. O prohlížení krásné krajiny Jizerských hor nemůže být ani řeč. Zvěř pasoucí se na pastvách už dávno zmizela v teple uvnitř a na zpustlých lukách a hájích je ticho jako po pěšině, dokud nezavítáme do míst, kde se neposkvrněná příroda prolíná s průmyslovými částmi měst.

Vlastně nic zajímavého. Říká se mi to lehce, když mi to po těch letech už připadá lehce ohrané. Tak trochu v tu chvíli závidím těm lidem, kteří i tak dokážou mít z cesty radost. Z toho, co venku vidí, přestože vlastně nevidí. A tak bloudím svými myšlenkami, až se dostanu k tomu, co z toho všeho má strojvedoucí. Ten už vůbec nemůže vidět a to to na rozdíl od nás, obyčejných vezoucích se cestujících, skutečně potřebuje.

Zatočila se mi hlava. Připadá mi, že se už i celý vlak propadá do tmy, přestože jsem ještě před chvílí viděla ostré světlo, které se mi snažilo propalovat oční sítnici. Teď oči přivírám, i když nic nevidím ani tak. Mnohem víc by mi pomohlo, kdybych mohla zacpáním uší zamezit pronikání nepříjemných zvuků do uší. I brzdy jsou hlasitější než obvykle a teď kvílejí jako o život, že starostlivá matka sedící pár metrů ode mě ustaraně volá, jestli přes koleje neskáče sebevrah, a řítící se vlak se jen snaží zamezit dalšímu neštěstí.

Vlak z luk zamířil zase do lesů, kde jsou stromy nahuštěny blízko samotné cesty. I ve tmě poznávám, že už obrovský kolos, který mě obvykle nese celkem bezpečně, najednou nejede na kolejích, ale vyrazil si vlastním směrem. Nastává panika. Chaos. Nouzové vyskakování z vlaku, ačkoliv je hazardní, se tentokrát zdá být jedinou možností přežití. Ostatní mají smůlu. Stejně jako já, ač se snažím, jak můžu. Čeká mě jistá smrt.

Vlak sice kličkuje, ale moc dlouho mu to nevydrží. Naráží prudce do stromu a lidstvo skryté v sobě vyhazuje prudkým pohybem k zemi. Dále vidím jen černo. Necítím ani sebe. Mrtvo.

"Konečná stanice, prosíme, vystupte..."

Náhlé vzplanutí naděje. Ztěžka otevřu oči a zamžourám v pronikajicím světle, které se mi opět snaží propálit oční sítnici. Jak jsem se tak zapomněla ve vlastních nereálných představách, zapomněla jsem i vystoupit. Ale musím přiznat, že jsem si trochu oddechla, že žiji, přestože to byl jen sen. I tak mám z vlaků větší respekt.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 23. března 2017 v 20:55 | Reagovat

Brr, tak ještě že to byl jen sen, já jsem měla vždycky děsivé představy že umřeme když jsme jeli vlakem na školní výlet...

2 B | Web | 23. března 2017 v 21:37 | Reagovat

já vlakem cestuju moc ráda :)

3 Johnny | Web | 30. března 2017 v 16:01 | Reagovat

Vlaky sú super. Normálen ľutujem, že som už dlho vlakom nikam nešiel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.