Může mi to být úplně jedno a můžu se tvářit, že si ničeho nevšímám, ale to by to musela být pravda. A není. Hlavně na vesnici vám to jedno opravdu být nemůže. Pokud se začnete chovat natolik "kontroverzně", ačkoliv vy sami si to nemyslíte a připadá vám to normální (vám, ale ne konzervativním vesničanům), připravujte se na to, že se o vás začnou povídat nepěkné věci, které sice pravda nejsou, ale není moc příjemné je poslouchat. Nebo se proti nim bránit - to se potom vždycky obrátí proti vám.
Naštěstí se mi to v minulosti nestávalo, nebo jsem to ignorovala (to mi nezáleželo na ničem a na názorech ostatních už vůbec ne). To až poslední dobou, kdy jsem se začala častěji producírovat po vesnici a tím pádem být drbnám častěji na očích. Abyste mi rozuměli, není to rozhodně tak, že bych se vyžívala v nějaké provokaci, abych na sebe upozornila - to nemám zapotřebí -, ale z osoby, která tu během školního roku pobývala jen během noci, se stala osoba, která se účastní všeho, co se děje (a že toho moc není, na tak malém místě s malým počtem obyvatel).
Přitom jsem jinak líný člověk, který dobrovolně do společnosti nevkročí. Fotbalista je úplně stejný případ. A společně - překvapivě - chodíme pořád někam. A některým bystrým lidem to začalo být nápadné. Kluk a holka neustále spolu. Kde je jeden, je i druhý. Nápadné. Na drbání nic zajímavého. Mladí zamilování jsou všude. Ale i k obyčejnému drbání je občas potřeba notná dávka fantazie, která zdá se přichází v dětství, odchází s dospělostí a se stářím se zase vrací. Uzavřený koloběh života.
Rozšířilo se tak o nás celkem dost nepravdivých věcí, které jsem nikdy nikomu neřekla, ale údajně vyplynuly ze souvislostí. Občas řeknu i to, co si skutečně nemyslím, ale stane se a vznikne problém. Taky se dost často setkávám s tím, že si z nás lidé utahují kvůli tomu, že je přítel mladší (o 2 roky, no to je přímo děsivý věkový rozdíl, ale drbny z toho udělaly minimálně pětinásobek - "Vypadá jak její mladší bratr, který se drží starší sestry za ruku..."), menší (výškově ne, to už mě přerostl; ale je mnohem hubenější, s oblibou svými rodiči nazývaný kostlivec) nebo "intelektově slabší" (chodí totiž na takovou nepříliš dobře vyhlášenou školu, ironicky nazývanou "gymnázium", kam se dostane i ten největší moula). Nejvíc mě baví vědomí, že my dva tyhle překážky vůbec neřešíme a naši nejbližší taky ne. To jen ti, co nás tolik neznají, nemají ani potuchy o tom, že si i tak vlastně skvěle rozumíme.
Vím, že je třeba vše brát s nadhledem, ale i s tím začínám mít problémy. Moje cholerická povaha mi situaci moc neulehčuje, protože bych drbny nejraději na místě pohotově umlčela (zatím jsem si však vždy zachovala zdravý rozum a nepřikročila k tomu). Nemělo by stejně význam pokoušet se je měnit, ba by to tím mohlo být ještě horší. Za chvíli je stejně přestanu bavit já a moje průpovídky a už jen přijmou fakt, že ona to ta holka bláznivá s tím kostlivcem honícím se za míčem, co vypadá jako její mladší bratr, opravdu myslí vážně. Což je pravda. Naprosto vážně.


