..........

Březen 2017

Objekt zájmu drben

31. března 2017 v 22:05 | anita barrasa |  z mého života
Může mi to být úplně jedno a můžu se tvářit, že si ničeho nevšímám, ale to by to musela být pravda. A není. Hlavně na vesnici vám to jedno opravdu být nemůže. Pokud se začnete chovat natolik "kontroverzně", ačkoliv vy sami si to nemyslíte a připadá vám to normální (vám, ale ne konzervativním vesničanům), připravujte se na to, že se o vás začnou povídat nepěkné věci, které sice pravda nejsou, ale není moc příjemné je poslouchat. Nebo se proti nim bránit - to se potom vždycky obrátí proti vám.

Naštěstí se mi to v minulosti nestávalo, nebo jsem to ignorovala (to mi nezáleželo na ničem a na názorech ostatních už vůbec ne). To až poslední dobou, kdy jsem se začala častěji producírovat po vesnici a tím pádem být drbnám častěji na očích. Abyste mi rozuměli, není to rozhodně tak, že bych se vyžívala v nějaké provokaci, abych na sebe upozornila - to nemám zapotřebí -, ale z osoby, která tu během školního roku pobývala jen během noci, se stala osoba, která se účastní všeho, co se děje (a že toho moc není, na tak malém místě s malým počtem obyvatel).

Přitom jsem jinak líný člověk, který dobrovolně do společnosti nevkročí. Fotbalista je úplně stejný případ. A společně - překvapivě - chodíme pořád někam. A některým bystrým lidem to začalo být nápadné. Kluk a holka neustále spolu. Kde je jeden, je i druhý. Nápadné. Na drbání nic zajímavého. Mladí zamilování jsou všude. Ale i k obyčejnému drbání je občas potřeba notná dávka fantazie, která zdá se přichází v dětství, odchází s dospělostí a se stářím se zase vrací. Uzavřený koloběh života.

Rozšířilo se tak o nás celkem dost nepravdivých věcí, které jsem nikdy nikomu neřekla, ale údajně vyplynuly ze souvislostí. Občas řeknu i to, co si skutečně nemyslím, ale stane se a vznikne problém. Taky se dost často setkávám s tím, že si z nás lidé utahují kvůli tomu, že je přítel mladší (o 2 roky, no to je přímo děsivý věkový rozdíl, ale drbny z toho udělaly minimálně pětinásobek - "Vypadá jak její mladší bratr, který se drží starší sestry za ruku..."), menší (výškově ne, to už mě přerostl; ale je mnohem hubenější, s oblibou svými rodiči nazývaný kostlivec) nebo "intelektově slabší" (chodí totiž na takovou nepříliš dobře vyhlášenou školu, ironicky nazývanou "gymnázium", kam se dostane i ten největší moula). Nejvíc mě baví vědomí, že my dva tyhle překážky vůbec neřešíme a naši nejbližší taky ne. To jen ti, co nás tolik neznají, nemají ani potuchy o tom, že si i tak vlastně skvěle rozumíme.

Vím, že je třeba vše brát s nadhledem, ale i s tím začínám mít problémy. Moje cholerická povaha mi situaci moc neulehčuje, protože bych drbny nejraději na místě pohotově umlčela (zatím jsem si však vždy zachovala zdravý rozum a nepřikročila k tomu). Nemělo by stejně význam pokoušet se je měnit, ba by to tím mohlo být ještě horší. Za chvíli je stejně přestanu bavit já a moje průpovídky a už jen přijmou fakt, že ona to ta holka bláznivá s tím kostlivcem honícím se za míčem, co vypadá jako její mladší bratr, opravdu myslí vážně. Což je pravda. Naprosto vážně.

Hororová jízda

23. března 2017 v 19:52 | anita barrasa |  kreativní střípky
Sen / noční můra
kreativní střípek #3

Jako každé všední odpoledne jsem se nemohla dočkat, až dorazím na vlakové nádraží. Na nástupišti už jistě bude čekat každodenní vlak směr můj domov, který sice už v podvečerním šeru nebude mít tak pěknou modrou barvu, jako mívá ráno při svítání, ale to už mi může být vskutku jedno - není nad tu chvíli, kdy se po vyčerpávajícím dni konečně usadím, zastavím a odpočinu, zatímco kolem mě bude svět plynout nevzrušeně dál.

Je to tak. Jako každý den. Vlak už je téměř plný, děti už netrpělivě vyžadují uvedení vlaku do pohybu, protože jim ta cesta připadá nudná. Ani z okna už nic hezkého vidět nemohou, jen uspávající tmu. O prohlížení krásné krajiny Jizerských hor nemůže být ani řeč. Zvěř pasoucí se na pastvách už dávno zmizela v teple uvnitř a na zpustlých lukách a hájích je ticho jako po pěšině, dokud nezavítáme do míst, kde se neposkvrněná příroda prolíná s průmyslovými částmi měst.

Vlastně nic zajímavého. Říká se mi to lehce, když mi to po těch letech už připadá lehce ohrané. Tak trochu v tu chvíli závidím těm lidem, kteří i tak dokážou mít z cesty radost. Z toho, co venku vidí, přestože vlastně nevidí. A tak bloudím svými myšlenkami, až se dostanu k tomu, co z toho všeho má strojvedoucí. Ten už vůbec nemůže vidět a to to na rozdíl od nás, obyčejných vezoucích se cestujících, skutečně potřebuje.

Zatočila se mi hlava. Připadá mi, že se už i celý vlak propadá do tmy, přestože jsem ještě před chvílí viděla ostré světlo, které se mi snažilo propalovat oční sítnici. Teď oči přivírám, i když nic nevidím ani tak. Mnohem víc by mi pomohlo, kdybych mohla zacpáním uší zamezit pronikání nepříjemných zvuků do uší. I brzdy jsou hlasitější než obvykle a teď kvílejí jako o život, že starostlivá matka sedící pár metrů ode mě ustaraně volá, jestli přes koleje neskáče sebevrah, a řítící se vlak se jen snaží zamezit dalšímu neštěstí.

Vlak z luk zamířil zase do lesů, kde jsou stromy nahuštěny blízko samotné cesty. I ve tmě poznávám, že už obrovský kolos, který mě obvykle nese celkem bezpečně, najednou nejede na kolejích, ale vyrazil si vlastním směrem. Nastává panika. Chaos. Nouzové vyskakování z vlaku, ačkoliv je hazardní, se tentokrát zdá být jedinou možností přežití. Ostatní mají smůlu. Stejně jako já, ač se snažím, jak můžu. Čeká mě jistá smrt.

Vlak sice kličkuje, ale moc dlouho mu to nevydrží. Naráží prudce do stromu a lidstvo skryté v sobě vyhazuje prudkým pohybem k zemi. Dále vidím jen černo. Necítím ani sebe. Mrtvo.

"Konečná stanice, prosíme, vystupte..."

Náhlé vzplanutí naděje. Ztěžka otevřu oči a zamžourám v pronikajicím světle, které se mi opět snaží propálit oční sítnici. Jak jsem se tak zapomněla ve vlastních nereálných představách, zapomněla jsem i vystoupit. Ale musím přiznat, že jsem si trochu oddechla, že žiji, přestože to byl jen sen. I tak mám z vlaků větší respekt.

Neznámé osobě

18. března 2017 v 20:31 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milá osobo,

opravdu netuším, kdo jsi, proč jsi sáhnul zrovna do téhle staré schránky uvnitř stromu na konci vesnice, která už tu roky leží ladem a všichni zapomněli na její existenci, ale vím, že jsi nejspíš někdo zvědavý, někdo, kdo touží najít stará tajemství, objevovat místa, která dávno odnesl čas a teď ses možná zaradoval, že jsi objevil nějakou starou památku - já bych na tvém místě udělala to samé (taky miluji bádání minulostí). Bohužel tě zklamu, toto psaní pochází z roku 2017 a napsala ho čistě pro zábavu jedna studentka pocházející odkudsi z této vísky, kterou zachvátilo nutkání své bláboly vypsat někomu cizímu. (A v tu chvíli, kdy to psala, vůbec nevěděla, jestli její slova někdo uvidí. Ale vzhledem k tomu, že to teď čteš, tak nejspíš ano.)

Možná bych se taky mohla představit. Jsem Anna, obyčejná vesničanka, a přestože si snažím sama sobě nalhávat, že už vím, kým jsem, pořád hledám něco, čím bych na sebe upozornila, upoutala pozornost. Taky by mě lákalo poznat všechna zatím neprozkoumaná místa naší vesnice, okolních vesnic, chtěla bych najít něco unikátního. A protože ve dvou se to lépe táhne... Je to dobrý nápad nalákat tě na toulky s neznámou osobou tímhle způsobem? Jedině, pokud jsi opravdu takový hledač pokladů, za jakého tě považuji.

Pokud tě to ale opravdu nezajímá, tak tenhle dopis ignoruj. Klidně ho roztrhej a vyhoď, pokud jsi naštvaný za lidi nechávající odpad v lese - jako je autorka tohoto dopisu. Nebo ho zapal, ať po něm není ani stopy.

Co už se stalo, to už se stejně nikdy nedozvím. V lese skrytou kameru opravdu nenajdeš. Aspoň ne v tomto.

S pozdravem
ta, která ti vzala pět minut drahocenného času a hluboce se omlouvá


Mám hodně času a vlastně nemám

10. března 2017 v 18:12 | anita barrasa |  z mého života
Uznávám, že nadpis článku zní nesmyslně (jako poslední dobou všechno, což nechápu, ale musím se smířit s tím, že logika nikdy nebude můj kamarád). Ale dokáže nejlépe vystihnout moji současnou situaci. Času mám hodně, jenže ve výsledku hrozně málo. Vždycky si říkám, co všechno bych mohla stihnout, udělat, a nakonec se k ničemu nedostanu. Nebo se nedostanu k věcem, ke kterým chci, že mi i ten zbytek volného času ukradnou povinnosti. I jako školou povinná se stejně cítím zahlcená jinou prací, nutkáním, co všechno musím udělat - přestože mnohdy nemusím, jen mě můj mozek navádí, abych to udělala, nejspíš pro dobrý pocit - a představami, co se stane, když na něco z toho zapomenu.

Cítím, že poslední dobou jedu na maximum. Hlavně ve škole. Nervuji se téměř každou hodinu i při předmětech, při kterých nemusím. Poslední dobou jsem vystresovaná více než kdy dřív. Říkám si, že to nemůžu vydržet dlouho. Že to jednou musí skončit a vrátit se zase do starých kolejí. Neříkám, že bych měla někdy spoustu času a dělala si, co se mi zlíbí. Vždycky jsem byla tak trochu časově omezená. Odjíždím brzy a vracím se pozdě, na což jsem si zvykla. Ne ale na to, že ze mě tohle cestování, práce, škola vysaje všechnu energii, která mi zbývá. Nejhorší je, že ani ne tolik ta práce samotná, jako před ní předcházející prokrastinace a vymlouvání. Takže si tu ani tolik nestěžuju na zatíženost, jako na svoji neschopnost.

A tím pádem ignoruji své blízké a omezuji kontakt s nimi na minimum. Nemám čas. Přitom bych měla, kdybych si ho udělat chtěla. Znáte ten pocit? Víte, že byste měli něco dokončit, abyste se dočkali zaslouženého volna, ale odkládáte to? A pak to takhle vypadá. Nejspíš budu celý víkend dodělávat staré resty. A taky chci být s přáteli. Ale to bych se musela asi rozpůlit.