..........

Druhá desítka přečtených knih

24. února 2017 v 19:23 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Je tady druhá desítka přečtených knih. Musím říct, že jsem trochu otálela, měla jsem období, kdy jsem nečetla nic a pak zase období, kdy jsem četla víc knih najednou. Jak už jsem zmiňovala v prvním článku, jsem čtecí slimák a nevím, jestli těch dalších třicet ještě vůbec zvládnu. Nevěřila bych, že padesát knih na tisíc dní může být tak nesplnitelné číslo. Opět uvedu krátké zhodnocení každé knihy a půjde čistě o můj subjektivní pohled, pokud byste se chtěli o knize dozvědět více, stačí kliknout na název a tím se přesměrovat na stránky Databáze knih.



Druhou desítku jsem odstartovala symbolicky druhou knihou přečtenou v angličtině a šlo o slavný román Velký Gatsby a další odškrnutí ze seznamu povinné literatury. Upřímně jsem měla trochu obavy, protože jsem si to představovala jako nudný popis snobského života v 20. létech 20. století v USA. Což se částečně splnilo, ale nakonec to bylo celkem snesitelné. A když se nad tím tak zamyslím, ono se to ani za téměř sto let nijak nezměnilo.


Po přečtení Analfabetky jsem se dostala i k zatím poslední vydané knize Jonase Jonassona, který mě svým až bláznivým humorem spolehlivě rozesměje a i když se dá říct, že jeho styl je stále se opakující a tím pádem vyčerpaný a ničím novým nepřekvapující. Možná se časem ohraje i mě, protože jsem si občas říkala, že se děj táhne dost pomalu. Pokud chcete tuto knihu číst, doporučuji vám, abyste v tom nehledali žádný větší smysl. Naopak, je to ideální kniha například na dovolenou, na odreagování. Pokud jste masochisti jako já, že si chtějí o dovolené číst o zabijácích (ačkoliv v zábavné formě).


Původně jsem si "osmý díl" Harryho Pottera vůbec číst nechtěla. Byla jsem sice kdysi smutná, že má částí jen sedm, ale postupně jsem se smířila s tím, že už to prostě skončilo a tak jsem s tím počítala. Když jsem četla Prokleté dítě, byla jsem v rozpacích. Sice jsem byla ráda, že se zase setkávám se známým a oblíbeným prostředím, ale jinak jsem byla zklamaná. Staré postavy byly zvláštní, na nové jsem si zvykala... Celkově mi to k sobě nějak nesedělo. Možná, kdybych na to pohlížela jako na samostatné dílo, tak mám úplně jiný názor, ale jsem zklamaná.


A do třetice kniha v angličtině (hurá - 42. cíl splněn!). K této knize jsem se chystala už dlouho, protože mi někteří lidé nezapomněli vyčítat, jak bez přečtení tohoto díla vůbec můžu existovat, vzhledem k mému knižnímu vkusu. Mnozí mi říkali, že se v tom budu vidět - a asi mě znají dobře, protože je to pravda. Čím dále děj prostupoval, tím více jsem si uvědomovala, jak některé pasáže vypadají, jako by je někdo vystřihl z mého života, řečené mými vlastními slovy, a vlepil do této knihy. Asi si ji přečtu ještě několikrát, protože tam vždy najdu myšlenku, která mě postrčí zase dál.


Někdy o sobě prohlašuji, že jsem stalker. Moje kamarádka potom říká, že mám na ty lidi z výšky prostě dobrý výhled, a když se na někoho upnu, nedám mu pokoj. Deník mého stínu mě však utvrdil v tom, že na tom nejsem tak hrozně. Taky mě donutil k tomu, abych si pozorně zamykala skřínku, ukládala klíče a více kontrolovala běžné úkony. Je totiž psaný tak přesvědčivě, že si chvílemi myslíte, že jste sami sledováni. Není to hezký pocit.


Prvotina jednoho z mých oblíbených autorů, Markuse Zusaka, která byla v Česku vydána o několik let později než úspěšné romány Zlodějka knih a Posel. Ano, s těmi se to nedá srovnávat, protože jsou jedinečné. Proto první díl ze série Wolfovi bratři může být zklamáním, já jsem byla také skeptická, poté, co jsem viděla převážně negativní reakce. Samostatně si ale myslím, že nejde o až tak špatnou knihu. Vyjadřuje běžný život, radosti i strasti obyčejného puberťáka. Právě to se mi líbí, že ukazuje realitu takovou, jaká je.


Nevěděla jsem, co čekat. Četla jsem o tématu druhé světové války už několik knih, ale ještě ne z pohledu slepé dívky. Už jen to mě přivádělo k myšlenkám, co bych vlastně dělala, kdybych nemohla vidět. Dost jsem u ní přemýšlela, o všech obsažených linkách, které mohly být ale rozvinuty jinak. Musím se přiznat, že i během čtení jsem občas některé pasáže přeskakovala (ačkoliv vím, že je to hřích!), protože mi připadaly nedůležité, zdlouhavé. Děj se rozjel naplno až ke konci. Moc nevím, jak hodnotit. Rozporuplně.


Pokračování úspěšného románu Než jsem tě poznala, který jsem zhodnotila tady. Ten mě zaujal a vtáhnul, ale vzala jsem ho jako ukončený. Odešel Will a s tím i příběh. Autorka se však rozhodla napsat o životě, který hlavní hrdinka prožívá právě po tak těžkém zvratu, jak se mění, jak hledá nový smysl života. Už není tak náročný na city, spíš na odreagování, ale to neznamená, že je špatný. Přestože červenou knihovnu nevyhledávám, občas ji potřebuji.


Čtvrtý ročník se blíží. Maturita taky. Dobře, pořád je to ještě víc jak rok, ale zatím jsem povinné četbě mnoho nedala, abych se přiznala. Proto jsem se pustila do Babičky, jejíž vydání s krásnými ilustracemi na mě už nějakou dobu vykukovalo z knihovny. Protože jsem vesnický typ (ačkoliv ten moderní vesnický), vypravování se mi moc líbilo. Občas bych se tam ráda přenesla a zažila na chvíli dobu plnou milých lidí.


Zabrala jsem v povinné četbě. A zdá se, že mám zatím štěstí na čtivé knihy. Jako je například tento pohled do světa feťáků. Ukazuje jejich svět tak, jak skutečně vypadá, a přestože to může působit drsně a depresivně, jedná se jen o krutou realitu. Od příběhu jsem se nemohla odtrhnout, provázel mě i nějakou dobu poté. Upřímně jsem ale ráda, že o narkomanech jen čtu, a ačkoliv je to téma zajímavé, v reálném životě je mi na hony vzdálené.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Heaven | Web | 24. února 2017 v 19:36 | Reagovat

S hodnocením Prokletého dítěte úplně souhlasím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.