..........

Čarodějka

20. února 2017 v 18:21 | anita barrasa |  kreativní střípky
Kdyby mi v jedenácti přiletěl dopis z Bradavic
kreativní střípek #2

Každé ráno chodím k poštovní schránce visící - jestli se tomu tak dá říkat, protože si myslím, že každou chvílí skončí na zemi - na starém plotě, který tak jen částečně ohraničuje naši rozlehlou zahradu. Na schránku padá stín vysoké jabloně, pod kterou v létě sedávám a čtu příběhy mladého čaroděje Harryho Pottera. Kolikrát už jsem si představovala, že bych se ocitla v jeho kůži! Uznávám, někdy bych se v jeho problémech topit nechtěla a některé kouzelnické předměty by mě vyloženě nudily, protože mě nebaví ani škola, kterou skutečně navštěvuji... Ale kdybych tak mohla létat na koštěti! Jednou, když nebyli rodiče doma, jsem se vážně pokusila nasednout na staré koště, které bylo zaházené harampádím hluboko skryté v kumbálu, a ač staré, myslela jsem si, že bude kouzelné. Nebylo. Asi se budu muset smířit, že ze mě bude nadosmrti mudla.

Bylo to hrozivé zjištění, ale pomalu jsem se s ním smiřovala. I když jsem stále měla času dost - do mých jedenáctých narozenin ještě zbývaly dva měsíce. Sotva začínaly letní prázdniny, které jsem trávila z velké části doma na zahradě a společnost mi dělaly sousedovy děti. Na co jsme si hráli? Na čaroděje. Se svým tichým snem života kouzelníka jsem nebyla sama; a když jsem byla obklopena podobně smýšlejícími dětmi, hned jsem si mohla říkat, že se brzy v takovém světe skutečně ocitnu.

Na naši starou poštovní schránku jsme namalovali křídou sovu a připevnili z papíru vyrobené pařáty. Všichni uvěřili, že se jedná o opravdového opeřence, který nám nosí zprávy z kouzelnického světa. Pravidelně jsem se tam ráno chodívala dívat a pokud tam někdo ze sousedů nestačil něco začarovaného hodit, bývalo tam prázdno. Až jednou na začátku srpna, když nás hra už celkem omrzela a smrskla se jen na ty nejvěrnější čtenáře, na mě číhal dopis s ještě čerstvě obtisklou pečetí bradavické školy. Nedočkavě jsem pergamen rozbalila a jako první spatřila své jméno. Všechno to do sebe nějakým způsobem zapadalo.

Tak přece nebudu nadosmrti mudla! Říkala jsem si, že by to bylo divné... Prostě někde uvnitř mě byly skryté schopnosti, které dosud nestačily vyniknout. Až teď.

Když jsem to přinesla ukázat mamince, kroutila nad tím hlavou: "Ale to je přece nemožné, žádná taková škola neexistuje..." Ale samozřejmě, že existuje. Jenže dospělí nám nikdy nic nevěří. Marně jsem mamince tehdy vysvětlovala, že to je pravý dopis, žádná herní kopie.

"Ale no tak, mami... Opravdu mě přijali... Bude ze mě čarodějka!"

Ostatní děti mi to záviděly. Protože byly většinou mladší než já, řekla jsem jim, že jejich čas teprve přijde. Sama už jsem si plánovala, jak to všechno zvládnu. Těšila jsem se, až uvidím Příčnou ulici, Prasinky a samozřejmě to nejdůležitější - samotný hrad. A jak budu nosit dlouhý hábit a doufala jsem, že kolem krku hrdě nebelvírskou šálu. Nevím, jak se mi to podařilo, ale měla jsem to na sobě už následující týden, procházela jsem se ulicí a usmívala se od ucha k uchu. Úplně sama, protože moji rodiče odmítli být součástí něčeho nereálného. Dospělí většinou ignorují to, co je skryté. Říkám si tak, že bych tady nejraději zůstala navěky, zamrzla v čase, ve svých téměř jedenácti letech, v této chvíli, když je to všechno jako ve snu...

A taky to bylo ve snu. Probouzím se v posteli, marně se dožaduji svého dopisu a místo Bradavického expresu běžím za vlakem do školy. Časem se ze mě stává papírově dospělá osoba, i když chci být tím dítětem, jaké jsem viděla ve svém snu. Od doby, kdy mi bylo jedenáct, uběhla spousta let. Možná už nečekám na dopis z Bradavic, ale pořád čekám, jestli se vrátí moje dětství, nebo už je nezadržitelně pryč. A čas se pořád nechce zastavit.


Dovolím si ještě malý dodatek - vím, jak jsem psala, že bych chtěla začít přispívat pravidelněji, ale jak vidíte, zatím se mi to vůbec nedaří. Naštěstí mám tenhle týden prázdniny a protože se mě rozhodli všichni blízcí opustit a odjet si na lyže, dovolené, navštívit příbuzné nebo další věci a já jsem nucena doma odpočívat po rýmičce "těžké" nemoci, nemám co dělat. Tak doufám, že už to s blogem půjde jen lépe!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 20. února 2017 v 19:51 | Reagovat

To je pěkná povídka! Člověk nemá nikdy přestat snít...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.