..........

Blázním

3. února 2017 v 16:10 | anita barrasa |  kreativní střípky
Hypotetická konverzace s šálkem čaje
kreativní střípek #1

Rozladěná a k smrti unavená jsem se doplahočila domů. Jednalo se naštěstí o poslední školní den v týdnu, což byl ale první a zároveň poslední důvod k radosti. Zjistila jsem totiž, že všichni moji kamarádi mají na prodloužený víkend úplně jiné plány než jsem si představovala, tudíž je budu nejspíš nucena strávit jen s přítomností sebe samotné. Zní to opravdu lákavě. Někdy mám pocit, že se sebou nevydržím ani minutu. Ba co, minuta je příliš dlouhá doba. Ani vteřinu.

Štve mě, že sama se sebou nemůžu komunikovat jako s ostatními, protože bych vypadala jako pacient psychiatrické léčebny. Možná, kdyby to někdo viděl, rovnou by mě tam s chutí odvezl. Když jsem však sama doma, není tady žádná osoba, se kterou bych se mohla bavit. Nikdo, koho bych se zeptala na své všetečné filozofické otázky, na něž nikdo nezná odpověď, ale mě prostě baví nad nimi přemýšlet. Možná ten obraz by mohl promluvit. Nebo postavy z knih. S některými by stálo za to si popovídat a zjistit, jak by se zachovaly, kdyby se příběh rozvinul jinak, než autor zamýšlel. Mnohdy totiž ani skvěle napsané postavě do hlavy nevidíte. Ani sami sobě.

Můj vnitřní hlas vyznívá v okolním tichu, že až leknutím nadskočím, když se mezi mými podivnými myšlenkami zjeví cizí hlásek: "Ani hrnkům do ucha nevidíš..."

Snažím se našlapovat co nejtiššeji, ač je to těžké, protože nevnímám, jak blízko mé hlavě jsou veřeje pootevřených dveří na chodbu, dokud do nich narazím a už tak rozbolavěná hlava se roztřeští více než obvykle. "Dobře, nebudu si vymýšlet nějaké cizí hlasy v hlavě, dám si pěkně prášek, čaj a lehnu si do postele," naplánuji si během chvilky celý zbytek večera a zhrbeně se strachem z dalšího nárazu napochoduji do kuchyně. Poslepu sáhnu po svém nejoblíbenějším hrníčku s namalovaným úsměvem. Někdy si říkám, jak takový pesimista jako já může pít z něčeho tak optimistického.

"Myslíš, že jsem optimistický? Naopak, můj život je velice smutný... Moji kolegové stále mlčí, poslušně sebou nechávají manipulovat, třískat... Já mám štěstí, ještě jsem nespadl na zem, protože mě opatruješ ty. Proto jsem hodný..."

"A co bys asi tak dělal, kdybys nebyl poslušný? Vždyť ani nemáš ruce, ani nohy... jenom ucho, a ještě k tomu jen jedno," odpovídám automaticky, zatímco zalévám pytlík čaje horkou vodou. Když si uvědomím, co jsem právě udělala, okamžitě se ohlížím, zda se nikdo nedíval. "A vůbec, co se tu s tebou bavím... Hrnek? A mluví?"

"Vidíš, nemám jen ucho, a ještě jen jedno... Ale i ústa, oči a nos. Jsem přece optimistický úsměv, který ti po ránu rozzáří den, ne?"

"Hrnky ale nemluví. Sakra, úplně blouzním. Jak by mohl hrnek mluvit? Buď jsem úplně mimo, protože jsem se bouchla do hlavy, nebo to jen prokazuje, že moje barva vlasů je pravá," sáhnu si na své v pološeru nepříliš znatelně blonďaté vlasy. Zvednu hrneček ze stolu a podívám se na úsměv ještě jednou; a vidím, že se opravdu pohybuje. Klesají mu koutky a oči se rozzařují a zase mrkají.

"Hrnky běžně nemluví. Většinou jen poslouchají," stáhne se hrnek, jako kdyby už zase zamrznul do své všední podoby. "Jenže teď není co poslouchat, tak musejí poslouchat sami sebe, což je utrpení, nebo donutit okolí, aby něco povídalo..."

"A nechcete poslouchat pohádku? Už jsem je četla plyšákům i neviditelným postavám, ale hrnkům ještě ne..."

Hrníčkův úsměv se zase roztáhne do maximální délky a konečně na chvíli mlčí. Doufám, že mě ta hlava přebolí a neprobudím se zítra s obrovskou boulí. Vysocí lidé to mají těžké a snílci ještě těžší. Všichni narážejí do zdi nebo do dveří. A další si povídají s hrnky a doufají, že by si mohli povídat s knižními postavami.

Jsem já normální?

"Jsi," vyruší mě z přemýšlení hrnek. "Normální vysoký snílek."

Rozesměju se. Usadím svého konverzačního přítele na noční stolek a otevřu knihu pohádek. Poslouchání vlastního hlasu sice příliš ráda nemám, ale snažím se, aby to znělo krásně jako od babičky, když nám o letních prázdninách vypravovala se zaujetím sobě vlastním jakoukoliv pohádku před spaním. Vidím, jak se hrníčkův úsměv pomalu mění z živě veselého v unaveně zívající. Uvědomím si, že se mi chce už taky spát.

"Dobrou noc."

A těším se, až se zítra zase probudím do normálního světa. A o tom, co se dělo dnes večer, neřeknu nikomu ani slovo. To bych si mohla pomalu začít balit!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 3. února 2017 v 17:18 | Reagovat

Já mám ráda samotu, takže jsem s předměty ještě nikdy nemluvila :D

2 VioletWhales | Web | 3. února 2017 v 17:25 | Reagovat

S předměty, s ovocem, kytkou, i třeba s autem mluvím docela běžžně. I sám se sebou :3 :)

3 Lenča | Web | 6. února 2017 v 22:15 | Reagovat

Také s předměty (úplně neživými) nemluvím, ale se psem nebo třeba s plyšákem občas jooo :D
.....
Blahopřeji k narozeninám blogu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.