..........

Únor 2017

Tomu, kdo mi změnil život

28. února 2017 v 18:19 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Vážená paní doktorko,

už je to několik let, co jsme se viděly naposledy a většina lidí by za to byla na mém místě ráda. Není nic příjemného nevědět, co se děje s mým tělem, nevědět, co bude dál. Vím, že jste si se mnou před lety vůbec nevěděla rady a já jsem Vám to neulehčovala. Ať už jste mi řekla cokoliv, udělala jsem to přesně naopak - měla jsem vlastní hlavu. Rozum by mi řekl, co je správné, ale já jsem chtěla ostatním dokázat, že nebudu skákat, jak oni pískají. Varovala jste mě a já neuposlechla, což jsem si taky odskákala. Když jsem nepochopila Vaše slovo, muselo přijít důrazné ponaučení přímo od života. Zničila jsem si vlastní tělo a s tím už potom nešlo nic dělat. Na omluvy a nápravy bylo zkrátka pozdě.

Byla jsem v nemocnici velmi dlouho. Nebo alespoň tenkrát mi to tak připadalo, mohla jsem jenom ležet, posléze trochu chodit. Jenže to mi bylo málo. Vím, že jsem si Vám při jedné vizitě postěžovala, že mě tu sestřičky střeží natolik, že mě nenechají vyjít ani z pokoje. Řekla jste, že když si počkám, zase budu chodit, běhat, skákat, dělat vše, co budu chtít. Že jsem mladá s celým životem před sebou. Což byla pravda a je to pravda i teď, ale tehdy jsem se rozbrečela. Protože jsem přišla o to, čím jsem žila a najednou cítila to prázdno, které mě bez něj svíralo.

Chodívala jste za mnou často. Bylo mi to asi jedno, později, když už jsem se začala s krutou realitou smiřovat, se mi při tom konečně začalo zase rozsvěcet v hlavě. Mluvily jsme spolu, říkala jste mi své zkušenosti jako bývalé sportovkyně - to mi pomohlo asi nejvíc, to vědomí, že jste někdo, kdo tomu rozumí - a když se blížil čas odchodu, dala jste mi pár rad, jak se vrátit do života. Ano, poslechla jsem je. I já, která měla vždy potřebu rebelovat.

Ještě jednou Vám patří velké díky. Už jsem Vás od té doby neviděla, tak jen doufám, že se máte dobře. A máte poslušnější pacienty.

Anna

Druhá desítka přečtených knih

24. února 2017 v 19:23 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Je tady druhá desítka přečtených knih. Musím říct, že jsem trochu otálela, měla jsem období, kdy jsem nečetla nic a pak zase období, kdy jsem četla víc knih najednou. Jak už jsem zmiňovala v prvním článku, jsem čtecí slimák a nevím, jestli těch dalších třicet ještě vůbec zvládnu. Nevěřila bych, že padesát knih na tisíc dní může být tak nesplnitelné číslo. Opět uvedu krátké zhodnocení každé knihy a půjde čistě o můj subjektivní pohled, pokud byste se chtěli o knize dozvědět více, stačí kliknout na název a tím se přesměrovat na stránky Databáze knih.

Čarodějka

20. února 2017 v 18:21 | anita barrasa |  kreativní střípky
Kdyby mi v jedenácti přiletěl dopis z Bradavic
kreativní střípek #2

Každé ráno chodím k poštovní schránce visící - jestli se tomu tak dá říkat, protože si myslím, že každou chvílí skončí na zemi - na starém plotě, který tak jen částečně ohraničuje naši rozlehlou zahradu. Na schránku padá stín vysoké jabloně, pod kterou v létě sedávám a čtu příběhy mladého čaroděje Harryho Pottera. Kolikrát už jsem si představovala, že bych se ocitla v jeho kůži! Uznávám, někdy bych se v jeho problémech topit nechtěla a některé kouzelnické předměty by mě vyloženě nudily, protože mě nebaví ani škola, kterou skutečně navštěvuji... Ale kdybych tak mohla létat na koštěti! Jednou, když nebyli rodiče doma, jsem se vážně pokusila nasednout na staré koště, které bylo zaházené harampádím hluboko skryté v kumbálu, a ač staré, myslela jsem si, že bude kouzelné. Nebylo. Asi se budu muset smířit, že ze mě bude nadosmrti mudla.

Bylo to hrozivé zjištění, ale pomalu jsem se s ním smiřovala. I když jsem stále měla času dost - do mých jedenáctých narozenin ještě zbývaly dva měsíce. Sotva začínaly letní prázdniny, které jsem trávila z velké části doma na zahradě a společnost mi dělaly sousedovy děti. Na co jsme si hráli? Na čaroděje. Se svým tichým snem života kouzelníka jsem nebyla sama; a když jsem byla obklopena podobně smýšlejícími dětmi, hned jsem si mohla říkat, že se brzy v takovém světe skutečně ocitnu.

Na naši starou poštovní schránku jsme namalovali křídou sovu a připevnili z papíru vyrobené pařáty. Všichni uvěřili, že se jedná o opravdového opeřence, který nám nosí zprávy z kouzelnického světa. Pravidelně jsem se tam ráno chodívala dívat a pokud tam někdo ze sousedů nestačil něco začarovaného hodit, bývalo tam prázdno. Až jednou na začátku srpna, když nás hra už celkem omrzela a smrskla se jen na ty nejvěrnější čtenáře, na mě číhal dopis s ještě čerstvě obtisklou pečetí bradavické školy. Nedočkavě jsem pergamen rozbalila a jako první spatřila své jméno. Všechno to do sebe nějakým způsobem zapadalo.

Tak přece nebudu nadosmrti mudla! Říkala jsem si, že by to bylo divné... Prostě někde uvnitř mě byly skryté schopnosti, které dosud nestačily vyniknout. Až teď.

Když jsem to přinesla ukázat mamince, kroutila nad tím hlavou: "Ale to je přece nemožné, žádná taková škola neexistuje..." Ale samozřejmě, že existuje. Jenže dospělí nám nikdy nic nevěří. Marně jsem mamince tehdy vysvětlovala, že to je pravý dopis, žádná herní kopie.

"Ale no tak, mami... Opravdu mě přijali... Bude ze mě čarodějka!"

Ostatní děti mi to záviděly. Protože byly většinou mladší než já, řekla jsem jim, že jejich čas teprve přijde. Sama už jsem si plánovala, jak to všechno zvládnu. Těšila jsem se, až uvidím Příčnou ulici, Prasinky a samozřejmě to nejdůležitější - samotný hrad. A jak budu nosit dlouhý hábit a doufala jsem, že kolem krku hrdě nebelvírskou šálu. Nevím, jak se mi to podařilo, ale měla jsem to na sobě už následující týden, procházela jsem se ulicí a usmívala se od ucha k uchu. Úplně sama, protože moji rodiče odmítli být součástí něčeho nereálného. Dospělí většinou ignorují to, co je skryté. Říkám si tak, že bych tady nejraději zůstala navěky, zamrzla v čase, ve svých téměř jedenácti letech, v této chvíli, když je to všechno jako ve snu...

A taky to bylo ve snu. Probouzím se v posteli, marně se dožaduji svého dopisu a místo Bradavického expresu běžím za vlakem do školy. Časem se ze mě stává papírově dospělá osoba, i když chci být tím dítětem, jaké jsem viděla ve svém snu. Od doby, kdy mi bylo jedenáct, uběhla spousta let. Možná už nečekám na dopis z Bradavic, ale pořád čekám, jestli se vrátí moje dětství, nebo už je nezadržitelně pryč. A čas se pořád nechce zastavit.


Dovolím si ještě malý dodatek - vím, jak jsem psala, že bych chtěla začít přispívat pravidelněji, ale jak vidíte, zatím se mi to vůbec nedaří. Naštěstí mám tenhle týden prázdniny a protože se mě rozhodli všichni blízcí opustit a odjet si na lyže, dovolené, navštívit příbuzné nebo další věci a já jsem nucena doma odpočívat po rýmičce "těžké" nemoci, nemám co dělat. Tak doufám, že už to s blogem půjde jen lépe!

Rok výzvy

8. února 2017 v 17:58 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní

Je za mnou první rok na tomto blogu a tím pádem také první rok z výzvy 101 cílů za 1001 dní. V průběhu roku jsem napsala několik článků o již splněných snech, ale to nebyly rozhodně všechny. Ty další uvádím s krátkým popisem v tomto článku. Celková bilance za tenhle rok tedy činí: 26 splněných, dalších 26 rozpracovaných... a zbývá ještě dalších 49. Věřím ale, že času je ještě dost a všechno se dá dokončit!

Blázním

3. února 2017 v 16:10 | anita barrasa |  kreativní střípky
Hypotetická konverzace s šálkem čaje
kreativní střípek #1

Rozladěná a k smrti unavená jsem se doplahočila domů. Jednalo se naštěstí o poslední školní den v týdnu, což byl ale první a zároveň poslední důvod k radosti. Zjistila jsem totiž, že všichni moji kamarádi mají na prodloužený víkend úplně jiné plány než jsem si představovala, tudíž je budu nejspíš nucena strávit jen s přítomností sebe samotné. Zní to opravdu lákavě. Někdy mám pocit, že se sebou nevydržím ani minutu. Ba co, minuta je příliš dlouhá doba. Ani vteřinu.

Štve mě, že sama se sebou nemůžu komunikovat jako s ostatními, protože bych vypadala jako pacient psychiatrické léčebny. Možná, kdyby to někdo viděl, rovnou by mě tam s chutí odvezl. Když jsem však sama doma, není tady žádná osoba, se kterou bych se mohla bavit. Nikdo, koho bych se zeptala na své všetečné filozofické otázky, na něž nikdo nezná odpověď, ale mě prostě baví nad nimi přemýšlet. Možná ten obraz by mohl promluvit. Nebo postavy z knih. S některými by stálo za to si popovídat a zjistit, jak by se zachovaly, kdyby se příběh rozvinul jinak, než autor zamýšlel. Mnohdy totiž ani skvěle napsané postavě do hlavy nevidíte. Ani sami sobě.

Můj vnitřní hlas vyznívá v okolním tichu, že až leknutím nadskočím, když se mezi mými podivnými myšlenkami zjeví cizí hlásek: "Ani hrnkům do ucha nevidíš..."

Snažím se našlapovat co nejtiššeji, ač je to těžké, protože nevnímám, jak blízko mé hlavě jsou veřeje pootevřených dveří na chodbu, dokud do nich narazím a už tak rozbolavěná hlava se roztřeští více než obvykle. "Dobře, nebudu si vymýšlet nějaké cizí hlasy v hlavě, dám si pěkně prášek, čaj a lehnu si do postele," naplánuji si během chvilky celý zbytek večera a zhrbeně se strachem z dalšího nárazu napochoduji do kuchyně. Poslepu sáhnu po svém nejoblíbenějším hrníčku s namalovaným úsměvem. Někdy si říkám, jak takový pesimista jako já může pít z něčeho tak optimistického.

"Myslíš, že jsem optimistický? Naopak, můj život je velice smutný... Moji kolegové stále mlčí, poslušně sebou nechávají manipulovat, třískat... Já mám štěstí, ještě jsem nespadl na zem, protože mě opatruješ ty. Proto jsem hodný..."

"A co bys asi tak dělal, kdybys nebyl poslušný? Vždyť ani nemáš ruce, ani nohy... jenom ucho, a ještě k tomu jen jedno," odpovídám automaticky, zatímco zalévám pytlík čaje horkou vodou. Když si uvědomím, co jsem právě udělala, okamžitě se ohlížím, zda se nikdo nedíval. "A vůbec, co se tu s tebou bavím... Hrnek? A mluví?"

"Vidíš, nemám jen ucho, a ještě jen jedno... Ale i ústa, oči a nos. Jsem přece optimistický úsměv, který ti po ránu rozzáří den, ne?"

"Hrnky ale nemluví. Sakra, úplně blouzním. Jak by mohl hrnek mluvit? Buď jsem úplně mimo, protože jsem se bouchla do hlavy, nebo to jen prokazuje, že moje barva vlasů je pravá," sáhnu si na své v pološeru nepříliš znatelně blonďaté vlasy. Zvednu hrneček ze stolu a podívám se na úsměv ještě jednou; a vidím, že se opravdu pohybuje. Klesají mu koutky a oči se rozzařují a zase mrkají.

"Hrnky běžně nemluví. Většinou jen poslouchají," stáhne se hrnek, jako kdyby už zase zamrznul do své všední podoby. "Jenže teď není co poslouchat, tak musejí poslouchat sami sebe, což je utrpení, nebo donutit okolí, aby něco povídalo..."

"A nechcete poslouchat pohádku? Už jsem je četla plyšákům i neviditelným postavám, ale hrnkům ještě ne..."

Hrníčkův úsměv se zase roztáhne do maximální délky a konečně na chvíli mlčí. Doufám, že mě ta hlava přebolí a neprobudím se zítra s obrovskou boulí. Vysocí lidé to mají těžké a snílci ještě těžší. Všichni narážejí do zdi nebo do dveří. A další si povídají s hrnky a doufají, že by si mohli povídat s knižními postavami.

Jsem já normální?

"Jsi," vyruší mě z přemýšlení hrnek. "Normální vysoký snílek."

Rozesměju se. Usadím svého konverzačního přítele na noční stolek a otevřu knihu pohádek. Poslouchání vlastního hlasu sice příliš ráda nemám, ale snažím se, aby to znělo krásně jako od babičky, když nám o letních prázdninách vypravovala se zaujetím sobě vlastním jakoukoliv pohádku před spaním. Vidím, jak se hrníčkův úsměv pomalu mění z živě veselého v unaveně zívající. Uvědomím si, že se mi chce už taky spát.

"Dobrou noc."

A těším se, až se zítra zase probudím do normálního světa. A o tom, co se dělo dnes večer, neřeknu nikomu ani slovo. To bych si mohla pomalu začít balit!