
Milý Petře,
je to přesně rok, co jsme se viděli naposledy. Teda bylo by to včera - na Tři krále, ale píšu až teď. Nebýt mojí výzvy, tak ani nevím, že to naše jednodenní setkání slaví "vyročí". Od té doby jsme se totiž neviděli a letos jsme na Tři krále otravovat ostatním život nešli. Je to škoda, že těchto - jak pro koho - zábavných akcí u nás na vsi ubývá. Stmelovali se díky nim obyvatelé a teď oproti tomu všichni žijí ve vlastní bublině bez kontaktu s okolím jinde než v práci nebo ve škole.
Protože to loni byla po dlouhé době první taková sešlost od návratu do Čech, neměla jsem žádné přátele a nové mladé v partě neznala. Jsem ráda, že jste mě nevzali jen jako nepotřebné páté kolo u vozu, tu osobu, co se připojí někam, kde nemá co dělat a je s ní tak zacházeno. Poznala jsem sympatické lidi a o to víc mě mrzí, že to trvalo jen jeden den - jeden večer. Jeden večer, kdy jsme toho napovídali tolik a o tématech, která jinak vůbec na slovo nepřijdou, o veselých věcech, chvíli neřešili každodenní strasti a i s jinak neznámými lidmi našli společnou řeč, ačkoliv jinak bychom spolu neprohodili ani slovo. Dobře, možná to bylo i díky pár " kapkám" alkoholu, ale to k tomu patří. A díky jídlu. Kdo by nebyl hodný kvůli závěrečné hostině!
Ty už si na mě asi nevzpomeneš, ale i tak. Doufám, že se jednou potkáme - na vesnici prostoru dosti -, a když ne, tak věřím, že šíříš svůj optimismus dál, přestože ne v mém dosahu. Nenásilných optimistů je potřeba, hlavně v tom dnešním světě pesimistů, kterých se navíc teď v zimě vyrojilo více než obvykle. Škoda, že takových, jako jsi ty, není víc! Možná je zbytečné, že vše kolem sebe vidíme v šedých tónech. Jsem na tom stejně, ale snažím se každý den najít důvod k úsměvu, protože se dá najít kdekoliv. A s úsměvem jde přece všechno líp.
Anna

Tohle hrozně hezké, bezvadný nápad ;)