..........

Leden 2017

Na bruslích

31. ledna 2017 v 18:38 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Ostří bruslí vykresluje z ledu zdánlivě nesouvisející linie a hokejisté je rychlými nájezdy hokejkami zasypávají prachem sněhových vloček. Obrázky se pomalu ztrácejí v sítích křivkovitých drah projíždějících dětí, radostně mávajících a i skrze rudě promrzlé tváře se upřímně usmívajících. Děvčata se smějí a povídají si. Nováčci zápolí sami se sebou a se strachem z pádu se chytají mantinelu. Chlapci se otáčejí na hokejisty a jen jim tiše závidějí rychlost a obratnost, kterou sami postrádají. A mezi všemi si poněkud osamoceně jezdím já. Klikatou cestičkou, to samé kolo pořád dokola, dokud nezazní zapískání a změna směru. Občas se podívám na hodinky a nestačím se divit, kolik času už stačilo uběhnout. Připadám si, jako by se čas zastavil a já pořád kroužila a přemýšlela nad zastaveným světem kolem mě.

Už od doby, kdy jsem si díky škole poprvé stoupla na brusle, moje obliba k zimě vzrostla. Vždycky jsem ráda něco podnikala, jakýkoliv sport, i když jsem časem od většiny musela upustit. To od bruslení nikoliv. Není to tak náročné - stačí vzít brusle a vyrazit na kluziště. Není to sport, naopak, pokud máte kolem sebe kamarády, je to taky účinný způsob, jak si popovídat a pobavit se - a navíc se u toho hýbat. A to mám ověřeno. Mnohé moje kamarádky nenávidí tělesnou výchovu, slyším od nich, jak by ji nejraději zrušily a odmítají dělat cokoliv mimo školu, kde je k tomu "násilím" donutí, ale k bruslení se přemluvily. A když se učily, poznaly, že je to zábava. Uznávám, že padat na led už taková zábava není, ale pády a vstávání patří ke všem začátkům. Vlastně navazuji na svůj předchozí článek o chybných krocích: kdyby se nám vše povedlo hned na první pokus, byla by to nuda, ne?

Protože časem se všechno vypiluje a nakonec i ti začátečníci se konečně rozjedou, aniž by se drželi mantinelu, i ti chlapci se naučí korigovat své pohyby, trefí hokejkou puk a vystřelí jej směrem, kterým chtějí. I pro ty, co nechtějí hrát hokej ani soupeřit v rychlosti, je bruslení ideální. Skoro pro každého, kdo ani v zimním období nechce jen sedět doma, ač je ta letošní zima sebekrutější.

Moje kreativní střípky

29. ledna 2017 v 14:36 | anita barrasa |  kreativní střípky
Rozhodla jsem se vytvořit novou rubriku. Mám tu sice svou výzvu 101 cílů za 1001 dní a dopisovou výzvu, které ještě rozhodně nemám hotové, mám tu nedokončené povídky, a stejně si připadám, že už jsem dost svých nápadů vyčerpala, že se poslední dobou začínám opakovat. Původně jsem chtěla splnit nějakou výzvu v rámci třiceti dnů (písničky, knihy...), ale vím, že bych toho nebyla schopna, protože už tak mám málo času, že nevím, co dělat dřív, natož abych každý den přemýšlela nad denním úkolem. Zároveň jsem chtěla něco kreativního, něco, v čem se budu moci vyřádit. Nějaké originální nápady, které mě donutí k tomu, abych se začala nějak umělecky vyjadřovat. A protože můj blog měl být původně hlavně literární (ale známe tyhle plány), půjde o vyjadřování slovem.

Nevím, jak často budu články vydávat, ale doufám, že se stanou pravidelnou záležitostí - vím, jak na tom s přispíváním poslední měsíce jsem, flákám to dost a právě proto potřebuji něco, co mě donutí přispívat pravidelně. Vyčlením si třeba jeden den v týdnu, kdy si sednu k počítači/papíru a budu jen a pouze psát. Zatím mám témat jen několik, ale doufám, že budou postupně přibývat (do tohoto článku i do rubriky kreativní střípky) a budou vás bavit. A konečně: budu jen ráda, když na nějaké téma zkusíte svůj střípek napsat i vy!

.

Jeden chybný krok

27. ledna 2017 v 17:26 | anita barrasa |  téma týdne
Létáme si na obláčku, na kterém nás nadnáší naše chvilkové štěstí, ale stačí jediná špatná věc a zase ležíme na tvrdé zemi a sbíráme se nahoru. Dá se říct, že takový je život. Kdyby neměl žádnou chybu, kdyby nikdo neměl žádnou chybu, byla by to ale nuda. Vědět, co můžeme očekávat, neřešit problémy... Možná to zní pohádkově a na první pohled jako přímo snové bytí, ale na druhou stranu, právě ty špatné kroky, ty problémy nás svým způsobem drží nad vodou a posouvají nás dál. Musíme nejdřív stokrát zakopnout a znovu vstát, dokud se neotřískáme na tolik, abychom pochopili podstatu toho, co děláme špatně. Musíme překonat překážky, když vidíme zářný cíl, ale to, co nás nejvíc poznamená, není vytoužené splnění snu, ale ta cesta - píle a trpělivost.

Nemusíme mít zálibu v riskování, ale i tak nemáme v ničem, co podnikneme, jistotu, že je to správné. Jako nevidíme do druhých lidí, tak neumíme předpovědět budoucnost. A můžeme být vzdělaní či znalí lidské psychologie, stejně nikdy neodhadneme reakci ani důsledek toho, co vykonáme. I jedno necitlivě zvolené slovo (avšak myšleno dobře) může znamenat konec přívětivých vztahů i přes veškerou snahu o opak. Můžeme se připravovat na důležité setkání předem a ujišťovat se, že se nestane žádné faux pas, nicméně i taková příprava může přijít vniveč. Samozřejmě nemusí, ale to už pak není úplně tak v našich rukou.

Každý udělá nějakou chybu, s menšími či většími důsledky. Někdy je to trapné, ponižující, někdy směšně vtipné a nutící k zamyšlení nad ironií osudu. Vždy je potřeba se oklepat a nenechat se vlastním hlasem vnitřně sežrat, protože jsme to jen my sami, kdo vidíme a soudíme své chyby. Nikdo jiný na to právo nemá. Je jen na nás, jak se sami se sebou vypořádáme. Napsala bych ty motivační připomínky typu nikdy se nevzdávej, ale neudělám to. Ještě bych řekla něco špatného a ztratila i těch posledních pár čtenářů, které mám. Možná jsem zněla v tomhle článku vyrovnaně, ale taky se bojím každého špatného kroku.

Nedám si pokoj

17. ledna 2017 v 18:18 | anita barrasa |  z mého života
Jsem ten typ člověka, co nikdy nemůže být spokojený. I když se zdá, že by mu nic nemělo scházet, stejně si najde nějaký problém, ve kterém se bude vrtat, ať už se týká jeho samotného, nebo jeho přátel (a taková náhlá starostlivost a ochota všechny štve, naštěstí zase tak dlouho nevydrží). Tak jsem si něco takového našla. Obvykle nemám ráda provokování, ale tentokrát jsem objevila někoho, kdo mi přesně padnul do rány.

Ještě před půl rokem jsem psala o zážitcích ze Španělska, španělském princi, o naivitě, že spolu jednou budeme atd. A taky o tom posledním dopise. Tam mi psal, že už si tak často dopisovat nebudeme. Nechala jsem ho půl roku být, když to ode mne požadoval. Nebudu si přece hrát na ublíženou, když nemám důvod.

Až o Vánocích jsem si procházela e-mailovou schránku a zamrzelo mě, že letos nedorazil žádný pozdrav či přání ze Španělska, ani od princovy sestry. Četla jsem si ty dvě předchozí vánoční a pak znovu i tu úplně poslední zprávu. Zase ta fotka s vysmátým obličejem jeho i jeho krásné tmavovlasé přítelkyně, o které předtím neřekl ani slovo, až teď ji vytáhl, aby se pochlubil a mě nasadil brouka do hlavy, že jsem na něj nikdy nebyla dost dobrá. A že ty jeho "náznaky"... nenaznačovaly nic.

Svým vztahem se nechlubím a nikomu ho necpu. Nedokázala bych zveřejňovat intimní momenty na sociální sítě, jak je dnes v módě. Ne. Ale když už jsem měla rozepsanou zprávu a zrovna se chystala psát o tom, jak jsem šťastná, nedalo mi to a stejně jako své štěstí ukázal on, poslala jsem mu fotku naši. Napsala pár řádků superlativů na adresu partnera (pravdivých, samozřejmě), pár jedovatých poznámek (na prince) a přidala dodatek, že se na něj těším v roce 2018. Na něj tedy ne, ale připadala bych si hrozně, kdybych ho jen ranila slovy a nedodala žádné zlehčení situace. Vždyť jsme zůstali přáteli, válečná sekyra zůstává zatím zakopaná v zemi. Zatím. Jestli bude jeho reakce zase sluníčková jako obvykle, pak mi bude až smutno z toho, jak se ten kluk umí přetvařovat.

Fotbalista je teď na mě naštvaný za rozesílání soukromých fotek, ale bude to muset zkousnout. Začíná poznávat, že asi nejsem to, co by si představoval... Protože já si prostě nedám pokoj. Ale takovou mě chtěl.

Přátelské osobě, kterou jsem znala jen jeden den

7. ledna 2017 v 19:24 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milý Petře,

je to přesně rok, co jsme se viděli naposledy. Teda bylo by to včera - na Tři krále, ale píšu až teď. Nebýt mojí výzvy, tak ani nevím, že to naše jednodenní setkání slaví "vyročí". Od té doby jsme se totiž neviděli a letos jsme na Tři krále otravovat ostatním život nešli. Je to škoda, že těchto - jak pro koho - zábavných akcí u nás na vsi ubývá. Stmelovali se díky nim obyvatelé a teď oproti tomu všichni žijí ve vlastní bublině bez kontaktu s okolím jinde než v práci nebo ve škole.

Protože to loni byla po dlouhé době první taková sešlost od návratu do Čech, neměla jsem žádné přátele a nové mladé v partě neznala. Jsem ráda, že jste mě nevzali jen jako nepotřebné páté kolo u vozu, tu osobu, co se připojí někam, kde nemá co dělat a je s ní tak zacházeno. Poznala jsem sympatické lidi a o to víc mě mrzí, že to trvalo jen jeden den - jeden večer. Jeden večer, kdy jsme toho napovídali tolik a o tématech, která jinak vůbec na slovo nepřijdou, o veselých věcech, chvíli neřešili každodenní strasti a i s jinak neznámými lidmi našli společnou řeč, ačkoliv jinak bychom spolu neprohodili ani slovo. Dobře, možná to bylo i díky pár " kapkám" alkoholu, ale to k tomu patří. A díky jídlu. Kdo by nebyl hodný kvůli závěrečné hostině!

Ty už si na mě asi nevzpomeneš, ale i tak. Doufám, že se jednou potkáme - na vesnici prostoru dosti -, a když ne, tak věřím, že šíříš svůj optimismus dál, přestože ne v mém dosahu. Nenásilných optimistů je potřeba, hlavně v tom dnešním světě pesimistů, kterých se navíc teď v zimě vyrojilo více než obvykle. Škoda, že takových, jako jsi ty, není víc! Možná je zbytečné, že vše kolem sebe vidíme v šedých tónech. Jsem na tom stejně, ale snažím se každý den najít důvod k úsměvu, protože se dá najít kdekoliv. A s úsměvem jde přece všechno líp.

Anna