Vím, že poslední dobou přispívám dost sporadicky a moje články taky za moc nestojí. Ať už napíšu cokoliv, připadá mi, že do toho nedávám dostatek emocí; je to ale složité, když všechny předávám jiným lidem. Ani nemám žádný nápad, ta bezedná studnice, ze které jsem brala, když bylo nejhůř, je teď prázdná. I tak jsem se rozhodla něčím přispět - a to článkem o sobě (jako by doposud tento blog nebyl dostatečně egoistický).
V mém životě došlo k takové "menší" změně. Před několika měsíci bych ani nepomyslela na to, že bych šla s nějakou osobou mužského pohlaví na rande. Já, někdo, kdo s klukem sotva prohodí pár slov. Nemyslela jsem si, že by si někdo z kvanta dalších holek vybral zrovna mě, protože jsem byla poměrně vytrvalá v přesvědčování sebe samotné, že zůstanu věčně na ocet (v osmnácti skvělé předsevzetí - ale s tímhle pesimismem jsem se už narodila). Ale stalo se tak. A je to nabíjející pocit, když víte, že o vás někdo stojí, a to dokonce tak, že s vámi chodí na místa, na něž by jinak nikdy nevkročil, nebo provozuje činnosti, které v něm vzbuzují odpor, ale kvůli vám ten odpor překoná. A i přesto, že je vám jeho doprovod občas krajně nepříjemný, dostává se vám pod kůži.
Dobře, předchozí odstavec nutno brát s rezervou. I když to částečně jako malý zázrak vnímám. Od prvopočátků, kdy jsme se nenáviděli a ignorovali, po divné seznámení, vzájemné pochopení až k jakémusi vztahu, zda-li se to tak dá nazvat. Vzhledem k tomu, že je pro nás oba první, zatím od toho nelze tolik očekávat - spíš tak zkoušíme, co jde, a kam se dál posouvat. Jsme oba duší sportovci a proto potřebujeme všechno neustále zlepšovat, nesnášíme dělání chyb a chceme být ve všem nejlepší. Což většinou není úplně ten správný přístup. Protože chyby děláme a padáme na hubu stejně často, jako se zase zvedáme. Moc nevím, jak to popsat; něco reálného a prožitého je totiž složitější přesně vyjádřit slovy než něco, co se stalo jen uvnitř mé mysli či ve snech.
Jediné, co popsat dovedu, je, jak to všechno vůbec začalo - o jízdách ve vlaku jsem psala, o tom, jak spolu trávíme spoustu času také, ale mě, jakožto blonďaté nechápavé kebuli nedošlo, že by z toho mohlo být něco víc a že jemu fakt nejde o to, aby se mnou chodil do Národního - až mojí kamaradce došla trpělivost, když jsem hledala další výmluvu: "Ten kluk o tebe má zájem, tak proč ho pořád odmítáš?" Jsem jí vděčná, že mi to řekla, sama bych se k tomu nikdy nedostala. A teď, o pár týdnů později, jsem o to šťastnější. Byla jsem ke svému štěstí dostrčena, aby mi neproteklo mezi prsty, a o to více si ho vážím.

Díky, takový článek tu (myslím, tím celou blogovou sféru) už dlouho postrádám.