..........

Nové pocity

17. prosince 2016 v 12:31 | anita barrasa |  z mého života
Vím, že poslední dobou přispívám dost sporadicky a moje články taky za moc nestojí. Ať už napíšu cokoliv, připadá mi, že do toho nedávám dostatek emocí; je to ale složité, když všechny předávám jiným lidem. Ani nemám žádný nápad, ta bezedná studnice, ze které jsem brala, když bylo nejhůř, je teď prázdná. I tak jsem se rozhodla něčím přispět - a to článkem o sobě (jako by doposud tento blog nebyl dostatečně egoistický).

V mém životě došlo k takové "menší" změně. Před několika měsíci bych ani nepomyslela na to, že bych šla s nějakou osobou mužského pohlaví na rande. Já, někdo, kdo s klukem sotva prohodí pár slov. Nemyslela jsem si, že by si někdo z kvanta dalších holek vybral zrovna mě, protože jsem byla poměrně vytrvalá v přesvědčování sebe samotné, že zůstanu věčně na ocet (v osmnácti skvělé předsevzetí - ale s tímhle pesimismem jsem se už narodila). Ale stalo se tak. A je to nabíjející pocit, když víte, že o vás někdo stojí, a to dokonce tak, že s vámi chodí na místa, na něž by jinak nikdy nevkročil, nebo provozuje činnosti, které v něm vzbuzují odpor, ale kvůli vám ten odpor překoná. A i přesto, že je vám jeho doprovod občas krajně nepříjemný, dostává se vám pod kůži.

Dobře, předchozí odstavec nutno brát s rezervou. I když to částečně jako malý zázrak vnímám. Od prvopočátků, kdy jsme se nenáviděli a ignorovali, po divné seznámení, vzájemné pochopení až k jakémusi vztahu, zda-li se to tak dá nazvat. Vzhledem k tomu, že je pro nás oba první, zatím od toho nelze tolik očekávat - spíš tak zkoušíme, co jde, a kam se dál posouvat. Jsme oba duší sportovci a proto potřebujeme všechno neustále zlepšovat, nesnášíme dělání chyb a chceme být ve všem nejlepší. Což většinou není úplně ten správný přístup. Protože chyby děláme a padáme na hubu stejně často, jako se zase zvedáme. Moc nevím, jak to popsat; něco reálného a prožitého je totiž složitější přesně vyjádřit slovy než něco, co se stalo jen uvnitř mé mysli či ve snech.

Jediné, co popsat dovedu, je, jak to všechno vůbec začalo - o jízdách ve vlaku jsem psala, o tom, jak spolu trávíme spoustu času také, ale mě, jakožto blonďaté nechápavé kebuli nedošlo, že by z toho mohlo být něco víc a že jemu fakt nejde o to, aby se mnou chodil do Národního - až mojí kamaradce došla trpělivost, když jsem hledala další výmluvu: "Ten kluk o tebe má zájem, tak proč ho pořád odmítáš?" Jsem jí vděčná, že mi to řekla, sama bych se k tomu nikdy nedostala. A teď, o pár týdnů později, jsem o to šťastnější. Byla jsem ke svému štěstí dostrčena, aby mi neproteklo mezi prsty, a o to více si ho vážím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Olivka | Web | 17. prosince 2016 v 23:52 | Reagovat

Díky, takový článek tu (myslím, tím celou blogovou sféru) už dlouho postrádám. :-)

2 Tesa | E-mail | Web | 24. prosince 2016 v 15:45 | Reagovat

Och, som rada, že si to napísala!! Vždy padne za dobre prečítať si niečo také, hlavne, keď sa to tak veľmi týka tvojho života. Vyzerá to, že ten chalan vážne stojí za to. Vždy mi prišlo zvláštne, ako môžu tie najlepšie vzťahy vzniknúť z takých ne-sľubných začiatkov (ako vzájomné ignorovanie a tak).
Ja by som si rada prečítala ďalšie články o tejto téme ^^ Kľudne napíš ďalší!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.