..........

Sebevrazi (3/3)

12. listopadu 2016 v 14:42 | anita barrasa |  Sebevrazi
Byla to krátká doba, na kterou jsme se stali blízkými. A přes to, jak jsme si byli blízcí, se naše cesty zase bez jediné známky rozešly. Nebyli jsme v žádném kontaktu. Teď jsme byli dva cizí lidé, které spojovalo jen společné bydliště.


Učila jsem se zase žít se samotou. Když jsem se uzavřela do sebe, všichni přátelé mě opustili. Možná by mě časem opustili i tak. Aspoň jsem poznala, že jde o lidi, kteří za to nestojí.

A poznala jsem, že člověk je stejně na všechno sám. Může být obklopen lidmi, nicméně nikdo z nich ho nemůže dostat přes vlastní problémy.

Myslela jsem, že mě večery plné truchlení připravily i o tu poslední špetku empatie, ale přistihla jsem sama sebe při přemýšlení nad tím, jak se teď Štěpán má. Jestli se cítí zklamaně nebo se jen ješitně schovává. Nebo si nabíhá na další malér.

"Ten tvůj talent už nepřijde?" ptala se Nikol.

Nedokázala jsem jí odpovědět.

"Asi máš slabost na kluky se zálibou v riskování... A v mizení. Možná v tom máš taky svou zásluhu," pokračovala ve svém monologu. Vytahovala své triumfy, když viděla, že jsem na dně. A teď věděla, že už mě nemá kdo chránit a vytahovat nahoru, když jsem o tuto osobu, díky níž jsem někým byla, přišla. Z Michala měla respekt - měli ho všichni. Jeho slovo bylo to hlavní. Byl nejmenovaným lídrem a králem. Nebyl o tolik let starší, ale dokázal si vytvořit autoritu. Působil vyrovnaně, přestože byl prchlivé povahy a místo rozumu ho ovládal adrenalin. To ale věděl jen málokdo.

"Nechápu, co mi tím říkáš," obrátila jsem se na Nikol, která se mou nejistotou viditelně dobře bavila.

"Nedávno jsem Štěpána potkala," začala neurčitě a poodešla o pár kroků, aby jí nebylo vidět do obličeje přes stín kapuce. "Měl dost špatnou náladu, říkal, jak ho nebaví život..." Vrátila se ke mně a pousmála se. "Lámat srdce ti jde skvěle, viď?"

Nereagovala jsem. Vzala jsem do ruky skateboard a kdybych mohla, uhodila bych s ním Nikol přímo do hlavy, ale chtěla jsem v dané situaci zůstat tou moudřejší, ustoupila jsem a zase se vrátila směrem, kterým jsem přišla.

Proti ní bych nikdy nemohla vyhrát. Na to byla až moc podšitá. Moc vychytralá a moc sebejistá. Znala toho o mě tolik a byla jsem si jistá, že by to vše s radostí použila. Člověk se může přesvědčovat, že by mu to nevadilo; ale není zrovna dvakrát příjemné, když se na veřejnosti probírají vaše soukromá a přísně střežená tajemství.

Mohla jsem si myslet, že mi lhala. I přes to jsem pocítila náhlý popud strachu. Vzpomněla jsem si na první setkání se Štěpánem v lese. Jeho potřebu adrenalinu a potřebu ostatním dokazovat, že není někým, na koho se mají dívat skrz prsty. Došel mi význam jejích slov - ta spojitost s Michalem byla mrazivá.

Blížila jsem se ke svému domu, zatímco jsem bloumala ve vlastních myšlenkách. Najednou se okolím rozeznělo poplašný signál přijíždějícího vlaku. Podívala jsem se dolů. Na prkně z kopce sjížděla osoba štíhlé postavy v námořnicky modrých džínách a kdysi ještě bílém tričku, které mělo na boku viditelné stopy krve a špíny.

Jede strmě dolů. Přesouvám se k němu blíže na tolik, že se můžu dotknout jeho ruky. Koleje se přibližují. Křik zesiluje.

"Vždycky jsem chtěl vědět, jaké to je skočit na vlak," sní Michal. Netuším, jak reálně to myslí.

"To by ses zabil," odpovídám. "Je to moc vysoko."

Od přijíždějícího nákladního vlaku ho dělí jen metry. Dokonalé načasování. Odráží se. Skáče.

Souprava projede přejezdem a na druhou stranu padá Michalovo tělo.

Běžím k němu. Snažím se ho zachránit, dokud ještě popadá dech. Opakuji si, že bude žít. Jedu s ním do nemocnice. Držím ho za ruku a prosím ho, ať neodchází. Neposlouchá mě - stejně jako vždy dělá vše po svém. O pár hodin později je konec.

Nemůže to tak dopadnout podruhé.

Nesmí!

Ten signál mě rozčiloval. Zněl mi mou myslí, vracel se jako ozvěna a připomínal mi ten moment. Modlila jsem se, aby už přestal. Jedinou možností, jak ho přehlušit, bylo zabrat v rychlosti. Kolečka skateboardu hlasitě skákala po nerovném povrchu a úměrně se zmenšovala vzdálenost mezi mnou a Štěpánem. Předjela jsem ho a zastavila mu cestu.

Spadli jsme oba na jednu hromádku. Zrychleně jsem oddechovala, dokud motor vlaku nezmizel v dáli.

"Co děláš? Jedu si takhle na projížďku a ty mě sejmeš..."

"Chtěla jsem tě ochránit...," začala jsem pomalu. "Už se mi kvůli vlaku někdo zabil. Nemohla jsem dopustit, aby se to stalo znova."

"Copak jsem nějakej sebevrah?" Štěpán se posadil na chodník a snažil se zakrýt pravý bok.

"A ne?"

"Asi jo," přitakal. "Občas je složitý se sebou vyjít. Někdy je to jediný východisko."

Přikývla jsem. "Můj přítel se zabil, když chtěl na skejtu přeskočit vlak. On byl sebevrah... Já taky. Ty taky. Mám na ně štěstí."

"Asi už my všichni sebevrazi patříme k sobě," usmál se Štěpán. "I když nevím, jestli bych skákal pod vlak. To bych se raději zapálil benzínem."

"To ať tě ani nenapadne!"

"Najdeš snad lepší způsob?"

"Žít dál. Nemáš přece důvod se zabíjet. Půjdeme do parku a ukážeme, že jsme ti nejlepší. Nikdy nás nedostanou!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 12. listopadu 2016 v 16:35 | Reagovat

Překrásné, jsem ráda že vše nakonec dobř dopadlo 8-)  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.