..........

Sebevrazi (2/3)

2. listopadu 2016 v 16:27 | anita barrasa |  Sebevrazi
Nevěděla jsem, jestli bude tak snadné zmizet z města, se kterým mě toho tolik spojovalo. Města, kde jsem měla všechno a zároveň nic. Kde jsem byla nikdo, ale stála nade mnou minulost, jenž mi nepřestávala připomínat to, čím jsem. Připadala jsem si, že jsem pro okolí jen procházející stín souběžně se sluncem kopírujícím stále tu samou linii kruhu. Z věrného psa ve smečce se stal vlk samotář. Samotný na všechno, co se na něj řítí.


Mohla jsem si změnit identitu, zmizet do kilometrů vzdálených míst a začít s čistým štítem.

Ale to bych nebyla já. Nemohla bych vše smazat, dokud by se to nevyřešilo. A nikdo jiný to za mě nevyřeší. Jen já sama.

Rozhodla jsem se vrátit do prostředí, které jsem tolik milovala. A kde jsem se tolik natrápila. Ale tenkrát jsem věděla, že je to přesně to místo, které mě osvobodí. To, co tam začalo, může jedině tam skončit.

Od chvíle, kdy jsem tu byla naposledy, se mnoho věcí nezměnilo. Jen v prostoru u trampolíny nebyl ten osvěžující stín, protože příroda musela ustoupit průmyslu. Už neproudil čerstvý vzduch do letících vlasů, ale sloup kouře z komínů továren.

Ale ostatní zůstalo stejné. Lidé zůstali stejní.

Všichni se smířili s tím, co se před rokem stalo. Jen mě to trvalo déle.

"Nečekala jsem, že se vrátíš," přivítala mě Nikol s překvapením v hlase. Poznala jsem, že nemá žádnou radost - už pro ni nejsem kamarádka, ale hlavně soupeřka. A chodící vzpomínka.

"Je to za mnou," chtěla jsem znít neochvějně. "Moje vášeň mi zůstala."

Rozjela jsem se na prkně a předvedla stejný přemet ve vzduchu, jaký jsem byla zvyklá dělat před rokem. Položila jsem se celým srdcem do toho, co jsem dělala, a podvědomě jsem se vracela do časů, kdy to bylo mým smyslem života. Věděla jsem, že mě nedobrovolná pauza nepřipravila ani o částečku mých dovedností. Jako by se vůbec nestala.

Beze strachu jsem se rozpohybovala do vysoké rychlosti a s elánem vyskočila na úzké zábradlí a z něj saltem opět stanula na tvrdé zemi.

Dokončila jsem sestavu a jako herec po skončení představení se uklonila. Ozval se potlesk. Na moment jsem zapomněla, že jsem jen v obyčejném parku a ne na soutěžním parketu.

V ten moment jsem se v čase posunula o rok zpět. Sedím v autě a žaludek mám jako na vodě. Slzy nechtějí ustat, na mé tváři se uskupují v rozlehlou říční síť. Nemůžu myslet na nic jiného než na včerejšek, pálí mě krvavá památka od stisku kolejí, přitom mě za pár hodin čeká soutěž, na kterou jsem se připravovala celý svůj život. Měla jsem sestavu, se kterou jsem pomýšlela na vítězství.

Moderátor volá mé jméno. Vůbec nejdu sebejistě, jak jsem si vysnila. Moje chůze je těžkopádná. Stojím před odborným publikem, ale spíš než nervozita mě svírá smutek.

Bylo to včera.

Cítím sama sebe jako ledovou sochu, která se nemůže hnout, naopak pomalu taje. Rozjíždím se, ale necítím jistotu. Vidím před sebou brzdící vlak a já se vrhám přímo pod jeho tělo.

Třesu se a nemůžu dýchat. Jen s vypětím všech sil dokončuji svůj okamžik slávy. Sklízím potlesk.

Prý jsem vyjádřila strach a smutek. Dostávám kladné body. Netěší mě to.

Mělo to být představení plné optimismu a energie do života.

To jsem předvedla až teď. Skateboarding je umění, které dokáže vytvořit emoci. Lidé se usmívali.

Pokorně jsem poodjela od skupiny dalších skateboardistů. Byli tam začátečníci, kteří padali po jediném náročnějším pohybu, pokročilejší i staří mazáci, kteří zaučovali ještě mě.

Po krátké době se nečekaně objevil další žák. Posadil se vedle mě na lavičku. "Tak jsem se přišel učit."

Byl to Štěpán. Naprosto v jiném světle. Mezi ostatními ridery se odlišoval svým elegantním stylem oblékání, námořnicky modrými kalhotami a jednoduchým bílým tričkem. Přijel s ladícím skateboardem, svěžestí a optimismem šířícím se rychle jako kapénková infekce.

"Nevzdáváš to?" popíchla jsem ho.

"Nikdy."

Tiše jsme sledovali další představení. Nevěřila bych, že mě to bude někdy tak bavit. Sledovat a chápat pocity umělců, které každý vyjádřil svým vlastním způsobem.

"Viděl jsem tě. Bylo to neskutečný. Profesionální. Geniální." Štěpán nešetřil s komplimenty. "Taky bych to někdy chtěl zvládnout. Ale na to asi jsem moc velký pako, co?"

Pousmála jsem se. "Ale ne. Jen potřebuješ víc trénovat."

"To půjde," připustil. "Navíc, když mi bude pomáhat někdo jako ty." Vstal z lavičky a přidal se ke cvičící skupině.

"A to řekl kdo?" zavolala jsem za ním. Odpovědí mi byl jen jeho potutelný úsměv.

Nechtěla jsem, ale nakonec na jeho návrh přistoupila. Nebylo to utrpení, protože po počátečních obtížích jsem pochopila, že má talent a chuť se zlepšovat. Směs, která zaručovala úspěch.

Byli jsme úspěšní. A já zapomněla.

"Vidíš, jak jsem kvůli tobě zamakal," zřítil se schváceně na zem.

Sedla jsem si k němu. "Až moc, ty sebevrahu. A já si to nezasloužím."

"Zasloužíš," vypustil mezi hlubokými nádechy. "Ani nevíš jak."

"To mi vysvětli."

"Kdybych tě nepotkal, těžko bych se změnil. Protože mám teď pocit, že tu pro mě někdo je. A já mám někoho rád. To se mi nestalo. Většina lidí je tak prázdná... A stejná."

Poslouchala jsem a snažila se zaplašit myšlenky, které mi vyvstaly na povrch. Ať už to chtěl nebo nechtěl, donutil mě přemýšlet. Prázdní a stejní lidé... Tak mi občas připadali.

Objala jsem ho kolem ramen. "To je dobře, že jsi někoho takového našel," poznamenala jsem a vstala. "Já ho ztratila."

Štěpán zklamaně sklopil oči k zemi. Špatný výběr slov jsem si později vyčítala.

Pozdě. Druhý den už nepřišel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Xira | E-mail | Web | 2. listopadu 2016 v 18:10 | Reagovat

Úctyhodný článek! Jsem zvědavá, jaký to bude mít konec. Už samotný název moje oči okamžitě přitáhl jako magnet. Mám ráda příběhy na toto smutné téma, sama podobné výplody píšu na svůj blog.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.