..........

Opouštění | 5. kapitola

27. listopadu 2016 v 12:11 | anita barrasa |  AMY | 1 | Opouštění


"Ráda bych vám představila vašeho nového spolužáka, Pabla Gutiérreze. Přistěhoval k nám ze Španělska. Co kdybyste nám o sobě něco řekl, Pablo?"

Starší žena s vlasy značně zešedivělými dlouhými léty praxe a brýlemi přísně nasazenými na kořeni nosu stáhla svou ruku z chlapcova ramene a opřela se o katedru pár kroků vedle. Stále ho bystře sledovala a společně s ní dalších asi pětadvacet tváří. Zaplněné zadní řady se pousmívaly a svými ukazováčky švihaly ve vzduchu - připadalo mu, že tím míří přímo na něj a chtějí mu ukázat, jak moc se sem nehodí, že anglická kultura převyšuje španělskou o několik stupňů a tím pádem není on natolik dobrý, aby se jim vyrovnal. Výborně, naopak byl tady všem k smíchu. A co teprve, až promluví? Když si vzpomněl, co prováděl celé prázdniny místo toho, aby se jako příkladný student učil cizí jazyk, kterým teď bude nucen mluvit, zrudnul. Srdce mu poskočilo až do krku i přes to, že sám sobě vnucoval pocit drzosti a znechucení vším, co mu teď i bez jeho souhlasu připravila matka do cesty.

Límeček jeho nové smetanově bílé košile ho škrábal na krku, fialovou kravatu se snažil vší silou trochu uvolnit, a přestože na prsou cítil vyšitý znak southwarkské akademie, bylo na první pohled znát, že sem nezapadá a dost možná nikdy nezapadne. Ať byli ostatní černí nebo bílí, tlustí či hubení, tvořili zažitý kolektiv už několik let, do kterého se mohl probojovat jen těžko. Připadal si ještě ztracenější, než když ho opustili i ti poslední přátelé. Teď byl sám a navíc v cizí zemi.

Čím déle tam stál, tím více se na něj zraky upínaly. Nervózně sebou škubl. A po chvíli ještě více, když se dveře s velkou ránou rozletěly dokořán.

Objevila se v nich štíhlá postava dívky přibližně v jeho věku, které nejspíš patřilo volné místo v první lavici v této třídě. Svým oblečením ale mezi ostatní žáky nezapadala - nohy jí obepínaly úzké kožené kalhoty a k motorkářskému vzhledu ještě přispěla bunda ze stejného materiálu a masivní řetěz na pravé ruce. Rozhodně teď netvořila živý příklad studentky akademie, kterou jinak právoplatně byla. Zastavila se ve dveřích a naštvání profesorky Andersonové ještě posílila širokým úsměvem.

"Jak si to představujete, Dixonová?" vybuchla kantorka. "Jdete pozdě, bez omluvy a ještě nemáte uniformu!"

"Uniforma? Ta se pořád nosí?" odsekla drzým tónem a teatrálně zdvihla obočí.

"Asi byste si měla uvědomit, před kým teď stojíte a jak byste se k němu měla chovat. A také byste si měla uvědomit, že den před školou není určený na mejdany, ale na poctivou přípravu."

Blondýnka se zasmála a zavrtěla hlavou. "Tak pokud vím, tak to, co dělám den před školou, je čistě moje věc."

"Tak to by stačilo, slečno Dixonová," narovnala si Andersonová brýle na nose a unaveně klesla na židli za katedrou. "Posaďte se. A připravte se, že se to bude řešit."

Dívka nakráčela k první lavici uprostřed, pomalu se usadila na židli a zaujala ležérní postoj, jako by místo židle pod sebou měla pohodlné sofa. "Bububu," zahrála s prsty představujícími rohy ve chvíli, kdy se třídní učitelka znovu vrátila k papírům rozprostřeným na katedře. Třídou se rozezněl tichý smích a obecenstvo si našlo jinou zábavu, než poskytovalo sledování nervózního nového spolužáka. Amy Dixonová vypadala, že si chvíle, kdy je středem pozornosti, naopak užívá. Rozvalila se na židli a ruce složila na prsou. A v tu chvíli ho zahlédla.

Pablo už si představoval, jak se teď stává dalším objektem jejích vtípků. Když to nikdo nečekal, začal. Vybavovaly se mu rady jeho angličtinářky v Gijónu. Bylo mu jasné, že jako rodilý mluvčí nikdy znít nebude; ale představoval si, jako by jím byl. Jednou, až bude jako profesionální sportovec vystupovat v televizi a odpovídat na dotazy bedlivých novinářů, bude muset zapomenout na koktavou introvertní část svého já. Už teď se viděl jako pohotového vtipálka bez zažitých frází a rozhodl se, že to nenechá jen na dalekou budoucnost.

"Ahoj, já jsem Pablo. O prázdninách jsme se přestěhovali do Londýna a já jsem přešel na tuto školu. Zatím to tu moc neznám, ale věřím, že brzy poznám, protože se nemůžu dočkat, až se budu s vámi... Nejen učit."

"Výborně, můžeš se posadit," vysvobodil ho profesorčin hlas, v němž stále znělo rozhořčení, ať se ho snažila potlačit jakýmkoliv způsobem. "Myslím, že bude celkem dlouho trvat, než se na naší škole Pablo rozkouká, proto bych byla ráda, kdyby se ho někdo ujal." Prošla uličkou mezi řadami lavic a na konci se zastavila. "Co třeba vy, slečno Walshová?"

Místo dívky se zářícími loknami, za níž se celá třída otočila, odpověděl chlapec sedící přímo za ní. "Proč by to Maddie dělala? Pomáhat někomu, kdo má háro jak moje babička?"

Pablo zrudnul. Vlasy musí dolů, pomyslel si, když se pravou rukou prohrábl svými dlouho pěstovanými kudrlinami dosahujícími těsně nad ramena.

Společně s varovným pohledem od třídní královny se Andersonová s nepořízenou vrátila k předním lavicím a zastavila se u lenošící Amy. "Proč rovnou ne slečna Dixonová? Dobrá odměna za dnešní pozdní příchod. Dávám vám nového žáka na starost." Věnovala opodál napjatě sedícímu chlapci vlídný pohled. "Snad ho přitom nezabijete."

Studentka se napřímila a znovu se rozesmála. "To se nebojte. Já nevraždím. Jen nenosím uniformu a chodím pozdě do školy."

***

Odpoledne Pablo nedočkavě přešlapoval před školními šatnami a hypnotizoval pohyb ručiček po ciferníku na svých náramkových hodinkách. Divil se sám sobě, že tu stále čeká. V mysli se mu opakovalo první setkání s Amy Dixonovou a to, jak sebevědomě a nad věcí na něj působila. Něco však na ní tak hezké nebylo.

Snad ho přitom nezabijete.

"Dělá to i nevinným studentům?" zeptal se, když mu vyprávěla o tom, jak ji při fyzice nutil profesor Thompson klečet v rohu místnosti.

"Copak si myslíš, že jsem zlobila?" odpověděla s šibalským úsměvem.

"Jen jsem ve trochu veselejší náladě, nejsem přece žádná fetka, pro pána. Jen jsem se potřebovala trochu povzbudit."

Bylo mu zle jen z toho pomyšlení. Bylo děsivé zjistit, že takhle vypadají studenti nejen u nich v té nejchudší škole ve Španělsku - jako byli Juan a Enrique - ale i žáci prestižní školy v srdci Londýna, mezi něž se zařadil. To, že bude trávit čas s normálními lidmi bylo to jediné, proč se sem těšil; a i to bylo nejspíš pasé.

Po prohlídce školy nadešel čas k provedení rozsáhlými pozemky sounáležícími k budově. Přímo naproti parkovišti bylo pod stínem statného dubu umístěno příjemné sezení s lavičkami, na druhé straně se po otevření branky rozevřelo bohaté rozcestí s cestami klikatícími se k různým sportovním prostorům.

"Máte tu moc hezké hřiště," poukázal Pablo na pečlivě posečený trávník.

"Ty určitě hraješ fotbal, viď?" Amy se opřela o plot a sledovala tělocvikáře, jak na hřišti honí skupinku malých fotbalistů. "To jsme rádi, že máme novýho šikovnýho kluka. Možná Southwark letos konečně vyhraje Londýnský pohár. To je turnaj všech akademií v Londýně. Poslední ročníky jsme pravidelně druzí."

"Obávám se, že při tom asi moc nápomocný nebudu... Jsem tenista."

"No vidíš. Já taky," pousmála se Amy. "Tak to se uvidíme ve středu, Paulie."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Viky | E-mail | 30. listopadu 2016 v 20:29 | Reagovat

Ahoj, měla bych na tebe takovou prosbu. Mám referát o bilingvní výchově a tvůj článek (http://barrasa.blog.cz/1608/bilingvni-rodina) mě velmi zaujal, protože ukazuje i tu negativní stránku. Myslíš, že bys mi mohla odepsat přes e-mail na pár otázek? Všechno se to týká bilingvismu a samozřejmě to bude anonymní. Také jsem si říkala, že by bylo fajn přečíst při referátu tvůj článek. Opět připomínám, že by to bylo anonymní. Tak tedy pokud bys souhlasila, napiš mi prosím.

P.S. Omlouvám se, že to píšu sem, ale radši jsem se chtěla ujistit, že si to fakt přečteš. Nemám v úmyslu spamovat nebo tak něco, neboj :-).

2 Anita Barrasa | E-mail | Web | 3. prosince 2016 v 10:42 | Reagovat

[1]: Ahoj, omlouvám se za trochu opožděnou reakci. Jistě, pokud máš nějaké otázky, klidně mi je můžeš napsat na e-mail anita.barrasa@seznam.cz, pokusím se je co nejlépe zodpovědět a pomoci s referátem. ;-)

3 Viky | 3. prosince 2016 v 18:21 | Reagovat

[2]: Super, děkuju moc. Tak já ti teda pošlu zítra nebo v pondělí nějaké ty otázky :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.