..........

Chtěla bych být Manon

19. listopadu 2016 v 16:41 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Původně se měl tento článek jmenovat "Dva vesničané v Praze", podle představení, které se v sálu Národního divadla odehrávalo vedle toho hlavního - Manon Lescaut -, v němž jsme se ujali hlavních rolí já s fotbalistou (jak už jsem všechny předběžně zvala na Twitteru, i když vím, že moje rádoby vtipné tweety nikoho nezajímají).


Hlavně na začátku to vypadalo, že jsme se tam ocitli náhodou. Už na první pohled bylo jasné, že na vesnici se ve společenských šatech rozhodně nechodí, elegance a slušnost je tam sprosté slovo a etiketa v divadle nám pranic neříká. Naštěstí to nebylo příliš poznat a po pár úvodních faux-pas jsme se snažili chovat (podle možností) tak, jak by se v této situaci příslušelo, abychom si neutrhli takovou ostudu, že by o ní brzy věděla celá Praha. Asi se nám to podařilo, protože se nikdo nesmál a nic nešpital, navíc fotbalistovi připadalo, že se z něj pomalu stává gentleman.

A to nechci říct, že by se mi nějaký gentleman - vyhynulý druh - nelíbil. Třeba rytíř des Grieux. Knižní předlohu v podání Vítězslava Nezvala miluji - a přestože mi kdokoliv může oponovat, že se jedná o bezduchou kýčovitou romantiku, stejně pro mě zůstane srdcovkou - a když čtu verše vyznávající lásku, představuji si, jako bych byla na místě samotné Manon. Celkem ji nechápu - mě by se tak líbilo, kdyby mi někdo takovým způsobem vyznával city, dvořil se mi, jako rytíř - a kdyby měl jako v divadle tvář Vladimíra Polívky, tak obzvlášť. A ona ho trápí, podvádí, vrací se, on jí odpouští... A my víme, jaká je, a je nám jí stejně líto, když na konci umírá v jeho náruči.

Při shlédnutí divadelního ztvárnění slavného díla se však rozhodně vyplatilo na předlohu naprosto zapomenout. Je vidět snaha tvůrců o co nejlepší, především vizuální dojem, výrazné kulisy, show plnou efektů. K tak osobnímu příběhu mi prostředí přišlo až příliš opulentní a strhávající pozornost k sobě, než k vyjádřeným emocím herců, kteří předvedli přesvědčivé výkony, kterými se, ač v modernějším provedení, ponořili do povah svých hrdinů. Naštěstí - snad kromě dost nechutné scény na diskotéce - přehnaná výtvarná stránka bylo to jediné, co se mi nelíbilo. Byla jsem nakonec příjemně překvapena. Představení původní námět zkrátilo a přeneslo do moderní podoby, aby se přiblížilo nám mladším, i tak tam Nezvalovy krásné verše zapadly. Nakonec jsem odcházela ze svého vůbec prvního "setkání" s Národním divadlem nadšená. A to tak, že příště zapomenu na své vesnické mravy a přijdu se podívat znovu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baryn | Web | 20. listopadu 2016 v 20:11 | Reagovat

Já ještě ani v Národním nebyla, a to v Praze žiju rok.
Věřím, že to muselo stát za to. Dnes je to trend přenášet do divadelních her přespříliš efektů. Docela mi to připomnělo hodně staré Novoty, kde Petr Novotný říkal: "Když ta diskotéka nepřijde do toho divadla, tak musí divadlo za diskotékou". :D A přehráli tam útržek z Maryši v moderní pubertální mluvě. :D Byla to vcelku sranda, nebo aspoň tehdy jsem z toho šla do kolen. :D Jenomže když má to představení být brané vážně, je to někdy na škodu. Já takhle diskotékového zažila Othella, který byl taky myšlen vážně. Ale přišlo mi to prostě jen podivné.

Hlavně, že tobě se Manon líbil a máš zážitek. :)
Jinak já ji vcelku chápu. Asi bych stála o muže, který by zvládal něco víc než se jen dvořit. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.