..........

Listopad 2016


Chtěla bych být Manon

19. listopadu 2016 v 16:41 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Původně se měl tento článek jmenovat "Dva vesničané v Praze", podle představení, které se v sálu Národního divadla odehrávalo vedle toho hlavního - Manon Lescaut -, v němž jsme se ujali hlavních rolí já s fotbalistou (jak už jsem všechny předběžně zvala na Twitteru, i když vím, že moje rádoby vtipné tweety nikoho nezajímají).

Sebevrazi (3/3)

12. listopadu 2016 v 14:42 | anita barrasa |  Sebevrazi
Byla to krátká doba, na kterou jsme se stali blízkými. A přes to, jak jsme si byli blízcí, se naše cesty zase bez jediné známky rozešly. Nebyli jsme v žádném kontaktu. Teď jsme byli dva cizí lidé, které spojovalo jen společné bydliště.

Poslední osobě, kterou jsem políbila

6. listopadu 2016 v 13:37 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milý Páťo,

začít tento dopis je zvláštní - chvíli postrádám myšlenku, kterou ti tím vyjádřit. Když jsme se v létě na setkání naší třídy po třech letech viděli naposled, nevěděli jsme, co si říct. Přitom kdysi jsme byli schopni klábosit celé hodiny. O čemkoliv. Chodili jsme spolu ven téměř každý den. Ve škole jsi mi pomáhal s matikou, přestože jsem ji pořád nechápala, ty jsi to nevzdával a ještě několikrát mi to trpělivě vysvětlil (dokud tě to nepřestalo bavit). Byl si tím, kdo mě vyzdvihoval a zastával se mě - nevím, čím jsem si to zasloužila, že jsi mě měl tak rád. A byl jsi taky prvním a posledním, koho jsem políbila. Je to zvláštní, to ano - a předpokládám, že u tebe už to jako tenkrát pravda není. Holky se zájmem o tebe stojí zástupy a určitě jsi po mě měl spoustu dalších vztahů. Nezním žárlivě? Ne. Je to normální - jen já pořád doplácím na svou neschopnost komunikace s muži.

V srpnu jsem se toho o tobě mnoho nedozvěděla. Jen to, jakou školu navštěvuješ a jak se učíš. Výborně - jak jinak. Vždycky jsi byl chytrý kluk, který se rád dál vzdělával. I když jsi byl svým způsobem i hravý a zábavný - nezapomenu na to, jak jsi měl tisíce nápadů, jak mě pobavit. I v té nejsmutnější náladě. Rozesmíval jsi mě a uklidňoval. Později sis dělal srandu, kdy tě i já vezmu na milost a přestanu brát jako věčného otravu. Stalo se tak. Došlo mi brzy, že mi jen tak pokoj nedáš. Hádal ses o pusu a žádal jsi ji jako odměnu za cokoliv, co jsi pro mě udělal. Nechtěla jsem to dovolit hlavně kvůli své hrdosti, ale nakonec jsi jako vždy zvítězil ty.

Ani nevím, jak dlouho se datovalo období našeho "chození", které spíš vypadalo jako kamarádství dvou dětí v mateřské škole, ani si to příliš nepamatuji. Jediné, co vím, že nás přezdívali pan a paní Pórkovi. Nedávno jsem o naší zeleninové třídě vyprávěla spolužačkám. Měly záchvat smíchu už při mé přezdívce - Mrkev. Pamatuješ si na to období? Krásné a bláznivé. Naše třída byla skvělá. A i když už se rozpadla a nás jednotlivě spojuje jen stejná základní škola, vzpomínky si budeme pořád rádi připomínat.

Tak zase někdy,

Anička

Sebevrazi (2/3)

2. listopadu 2016 v 16:27 | anita barrasa |  Sebevrazi
Nevěděla jsem, jestli bude tak snadné zmizet z města, se kterým mě toho tolik spojovalo. Města, kde jsem měla všechno a zároveň nic. Kde jsem byla nikdo, ale stála nade mnou minulost, jenž mi nepřestávala připomínat to, čím jsem. Připadala jsem si, že jsem pro okolí jen procházející stín souběžně se sluncem kopírujícím stále tu samou linii kruhu. Z věrného psa ve smečce se stal vlk samotář. Samotný na všechno, co se na něj řítí.