..........

V realitě

8. října 2016 v 16:37 | anita barrasa |  z mého života
Poslední dobou na blogu tolik času netrávím. Najednou totiž už nemám takovou potřebu se vyjadřovat hlavně - nebo spíše pouze - na internetu. Žiju teď realitou. S lidmi trávím většinu času, zatím úspěšně překonávám svou introverzi a zvykám si na život v obklopení společnosti. Ale neznamená to, že mi psaní nechybí. Chybí a dost, navíc kolem mě pluje spousta příběhů, které by si zasloužily alespoň nějakou zmínku. Jako jsem před týdnem jen z pár momentů strávených s chlapcem se skateboardem ve vlaku složila fiktivní děj sepsaný do veršů. Můj cit spisovatele nikdy nespí a cesta vlakem - případně teď, během výluky, i autobusem - jsou nevyčerpatelnou studnicí nápadů. Jen mě mrzí, že si momentální myšlenku mnohdy nedokážu zapsat do mysli a zpracovat. Denně kolem nás proběhne tolik lidských osudů, tolik inspirací, z nichž některé ani nevnímáme. Ale když už je náš mozek zachytí, jsou nesmírně obohacující.

Mám teď pár věcí, které bych vám chtěla sdělit. Tento blog pojednává o mně a prochází se mnou životem od doby, kdy jsem si ho založila. Můžu říct, že kromě těch špatných období, kterými jsme společně prošli, jsem konečně poznala také časy štěstí. To se obecně špatně popisuje. Myslím, že už bych ho spíš vyjádřila barvami či melodií, ale slovy?

Byla jsem dnes na fotbale. U nás na vesnici. Asi mě nepochopíte - co je zábavného na dvouhodinovém stání u hřiště, ze kterého toho stejně moc vidět není, na kost zmrzlém a posléze promoklém těle a násilném podporování týmu, kde nikoho neznáte? Pro mě je podstatné, že jsem to přežila ve zdraví. A fotbalista měl z mého příchodu radost, kterou jsem mu nemohla odepřít, takže se z toho nakonec stal i celkem nenucený příjemný výlet s pocitem, že jen moje existence způsobila něčí dobrou náladu.

Poslední dobou spolu trávíme dost času. Procházíme se, utrácíme skromné obnosy našich peněženek a užíváme si odpolední volno. A když naše schůzky končí, zase vybíhám svou denní dávku kilometrů. Tenhle stereotyp mi kupodivu nevadí - je totiž každý den jiný, přesto v lecčem stejný. Usedám na postel a projíždím blog. Dopisuji článek a zase se usmívám nad prožitky v minulosti i těmi mnoha dalšími, které na mě ještě čekají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness | Web | 8. října 2016 v 19:07 | Reagovat

Člověk by měl určitě více času trávit mezi lidmi - v realitě a je super, že se toho držíš, blog by měl být přece jen spíše "pro zábavu", tím to samozřejmě nechci nijak zlehčovat, pro každého z nás, kdo tu píše, má jistě velký význam.
Pěkně napsané!:)

2 Cecílie | Web | 9. října 2016 v 22:13 | Reagovat

Také mám období, kdy se Blogu věnuji více a někdy zase méně. V článku mě zaujala myšlenka, že psát o štěstí není snadné. Psát o tom, co nás trápí, jde asi opravdu líp. Přeji hodně důvodů k úsměvu:)

3 Ta "neviditelná" :) | Web | 12. října 2016 v 13:22 | Reagovat

A tak to má být. Ať jsou tvé dny plné radosti a úsměvů :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.