..........

Shadowcrest | 2. kapitola

12. října 2016 v 21:25 | anita barrasa |  Shadowcrest


"Oslavy podzimní rovnodennosti jsou prostě báječné!" opakovala si Tamare Ditmarsová nadšeně celé odpoledne strávené ve víru tance a hlasité hudby, která jí stále proudila tělem, přestože už ležela na svém lůžku a černé nebe přímo před nosem ji utvrzovalo v tom, že přišel čas spánku.

"Nekřič tolik," uklidnila ji Celoa Kippenbergerová, sedící na posteli naproti a rozčesávající své dlouhé kaštanové kadeře. "Ta nová holka by si měla svou proměnu prožít v klidu. Nezapomínej, co se stalo mně."

"Každý není jako ty," odvětila blondýnka, přetočila se na druhý bok a dala tím jasné znamení, že jejich konverzace tento večer skončila.

Celoa se ironicky zachichotala. "Já vím." Odložila hřeben, objala své nohy a hlavu vklínila mezi ně tak, aby měla stále výsostný výhled na to, co se s odbitím půlnoci začalo nad anglickými lesy odehrávat. Poklidně vyhlížející Měsíc houpající se na obloze dostal barvu ohně, kterou by mohla přirovnat k Akassiným vlasům, snad jako na znamení toho, co chystal. Blesk rozrazil těžké večerní ticho a dívka s úlekem nadskočila, když se přímo před ní roztříštilo okno na tisíce střípků, aby propustilo dovnitř paprsek světla, jenž trefil s milimetrovou přesností srdce nové adimentky.

Obrátila se za sebe, aby zkontrolovala Tamare, která si plula fantastickou říší snů. Stejně jako Akassa, jejíž tělo sebou bez přestání prudce házelo, ale ona nevnímala jediný záchvěv. Celoa to nechápala. Nechápala nic. Proč ona musí tohle vytrpět za všechny? Vždy, když o půlnoci dochází k proměně nové naděje, není jí dopřáno usnout. Nemělo cenu pokoušet se třeba i počítat ovečky, když věděla, že stačí jediný hrom, aby tahle noc byla odsouzena státi se probděnou. A tahle byla ještě horší - jindy jí hlavou neodbytně zněly zvuky odrážející se o stěny mozku jako kroupy dopadající na kapotu auta, teď musela navíc všechno i vidět. Akassino zlektrizované tělo, lidskou krev proudící z tepen všech rozvodů v jejím slaboučkém těle, sledovat, jak se teplá červeň mění v chladnou fialovou a dívčina pleť ztrácí lesk. Poprvé, když viděla celý průběh, zděsila se toho, co na všechny příslušníky jejich rasy při příchodu čeká. Měla už to za sebou, ale tenkrát necítila nic než bolest. Neutichající bolest. Tlak, který od té doby cítí při každé proměnné noci. Cítí, že se jí její tetování na ramenou nesoucí znak adimentů - trojúhelník s hlavou čerta a anděla - vypaluje až do masa, čertovy rohy svítí jako ozdoby vánočního stromečku a anděl zase odvrací svá křídla, jako by ji opouštěl. Opouštěl ji vždy, kdy ho nejvíce potřebovala.

Zavřela oči před hrůzami, které jí byly předkládány, a otevřela je, až když se jí pod víčka dralo ranní slunce a musela se přemáhat, aby je udržela slepená k sobě. Celým pokojem prosvítala jemná modř procházející kolem stromů, která ani částí nenaznačovala to, co se v noci odehrálo. Akassa se probudila do nového rána v sladké nevědomosti, pomalu vstala a poprvé se podívala na svět smaragdově zelenýma očima, které po proměně nabraly více hloubky a záře, jako odraz slunce v bystrém potůčku hluboce skrytém v lese, který chaloupku obklopoval.

"Jedině síla zelených očí, způsobí, že zlo se zničí."

Akassa na spolubydlící svá okna do duše vykulila o to více. "Co to říkáš?"

"Tvoje oči jsou ve světě adimentů velmi vzácné, a jedno staré proroctví říká, že jen ty mají sílu zlomit všechno zlo, které se na světě odehrává."

"Nechápu," mávla rusovláska rukou a poplašně začala poskakovat na místě. "Já tady nemůžu být. Zítra jdu do školy. Macecha mě shání. A nemám tu žádné věci."

"Prosím tě, přestaň," přidala se Tamare. "Nemusíš někam, nebo spíš přímo nesmíš. Stala ses součástí nového světa a zpět už se vrátit nemůžeš. Myslíš si, že by tě sem Shane vytahoval zbytečně? Chtěl tě ochránit od problémů lidské nadřazenosti a když prozkoumal tvou čistou duši, odvedl tě sem. Bude ti tu líp."

Akassa o to více vykulila oči. "Ale já přece mezi vás nepatřím. Byla jsem tu náhodou. Náhodou jsem zabloudila v lese -"

"Mlč," zastavila ji Celoa a pokynula směrem k fialovému hávu, který překrýval neznámou čtvercově tvarovanou věc v levé části pokoje. Skrz něj prosvítalo chabé světlo, ale když Tamare hedvábnou tkaninu odhodila o kus dál, objevilo se před nimi dlouhé vyleštěné zrcadlo. "Podívej se na sebe. Opravdu nevidíš žádné změny?"

Dívku pohled na sebe samu vyděsil. "Vždyť to přece vůbec nejsem já! Vypadám jako z porcelánu! A ty oči..."

Tamare a Celoa se pousmály. "Během noci sis prošla proměnou. Teď v tobě proudí pravá adimentská krev."

"Tak byste mi mohly konečně vysvětlit, o co tu vlastně jde." Akassa se pokoušela neústavným pocházením po pokoji alespoň trochu uklidnit. "To mi ten tajnůstkář nebyl schopný říct."

"Věděl proč," zareagovala Celoa okamžitě. "Ono to není tak jednoduché, jak se zdá. Máme kouzelné schopnosti, ale většina z nás, co žijí tady na chalupě, jen ty základní. Přitom už pár let hrozí, že vypukne válka. A když se adimentovi dostane do ruky jakákoliv zbraň, je jasné, že se celý náš svět řítí do maléru."

"Myslela jsem, že adimenti jsou jen hodní."

"To už dávno neplatí. Moc zachvátí i hodného, to si pamatuj."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.