..........

Sebevrazi (1/3)

22. října 2016 v 15:09 | anita barrasa |  Sebevrazi
Lesem vládlo husté ticho, kterým i tak nenápadně proplouvala slova jako na potápějících se loďkách. Když jsem byla sama, všechna tíha opadala z mých beder, a přestože mi nikdo nedokázal číst myšlenky, věděla jsem, že tu existuje někdo, kdo mi rozumí. Potřebovala jsem své pocity někomu sdělit, když jsem jinak žila v přesvědčivé přetvářce. Aniž bych se nadechovala, svíral mě pocit, že křičím ze všech sil, hlas se mi třese pod chvěním celého těla ochromeného tou vnitřní bolestí, která mě proklínala už děsivě dlouhou dobu. Proč zrovna já? Proč?


Procházela jsem kolem jednoho zdánlivě obyčejného stromu. Pro ostatní obyčejný, pro mě se zvláštní vnitřní září. Šla jsem na toto místo, abych už navždy zničila minulost, která mě tížila. Vyryté iniciály do stromu. L + M. Laura a Michal. Tady jsme byli zapsáni na jednom místě. Pocit, že už to tak není a mělo by být, že jsme si my dva takový konec nezasloužili, když před námi čekala nalajnovaná budoucnost, mě nenechával spát.

Chystala jsem své trápení ukončit. Uříznout náš strom a společně s ním opustit tuto galaxii.

"Pomoc!" zastavil mě hlas. Prudce jsem se otočila a leknutím pilou jen o milimetry minula svůj bok. Zalitovala jsem, že jsem to neudělala. Ležel tam mladý muž - až nápadně podobný Michalovi - a jeho smrtící nástroj

Skateboard.

Nebyl to jen smrtící nástroj, ale taky seznamovací. Kdysi dávno jsem ježdění milovala. Bývala jsem mu vděčná, teď stačil jediný pohled, abych se rozlítila k nepříčetnosti.

Odhodila jsem pilu a přiběhla k hochovi. "Co jsi tu vyváděl, proboha?" sbírala jsem ho ze země. Nemohla jsem si nevšimnout hluboké rány na pravém zápěstí a zkrvaveného kolene. "To nevíš, že bys měl nosit chrániče anebo jezdit na bezpečných cestách? Ne rovnou v lese!"

"Nějaká chytrá," štěkl po ní chlapec. "Abys věděla, tak celou tuhle cestu jsem projel bez potíží, jen jsem narazil na kořen. A vůbec... o žádný rady jsem se tě neprosil." Vstal ze země a těžce se opřel o nejbližší strom. Nebral ohled na svá zranění a nastoupil na prkno. Rozjel se z kopce, ale už po pár metrech se znovu zřítil k zemi.

Ironicky jsem se zasmála. "A tohle umíš taky?" Bez zeptání jsem si vypůjčila jeho nástroj a po roce si znovu zopakovala své tvrdé tréninky. Zapomněla jsem na svůj původní úmysl, protože jsem se zase vrátila do časů, kdy jsem se cítila volně a šťastně.

"Páni," vydechl chlapec po tom, co jsem dokončila svou sestavu. "Ještě jsem nepoznal holku, která by byla takhle dobrá."

"Jo," řekla jsem s nehranou pyšností. "A já zase takový nemehlo jako seš ty."

"No jo, teprve začínám. Žádný učený z nebe nespadl." Zdravou rukou se podepřel a vyškrábal se na nohy. Přiblížil se až na rozhraní mého osobního prostoru, kam měli dovolený přístup jen ti nejbližší a u ostatních mi to bylo nepříjemné. Dostala jsem se do svízelné situace. Po měsících naprosté samoty jsem stála tváří v tvář cizímu člověku.

"Jsem Štěpán."

"Laura," nabídla jsem mu ruku. Když stál přímo proti mě, na moment jsem uvěřila, že opravdu stojím naproti Michalovi. Ale nebyl to on. Nemohl to být on.

"Proč jsi přijela s pilou? Měl bych se bát?"

"Co? Pila?" obrátila jsem se na něj překvapeně. "Měla jsem v úmyslu kácet strom. To se s pilou obvykle dělá."

"Drsná holka," poznamenal Štěpán a omluvně se stáhl. "Doufám, že to proti mě nepoužiješ. Přece si nezasloužím skončit rozřezaný v lese."

"Zatím ne, to už seš dost," zhodnotila jsem jeho rozdrápané tělo, převzala od něj skateboard a odvedla ho k nejbližší komunikaci.

Při vstupu do sanitky vypadal jako postava stvořená na halloweenské strašení malých dětí, na nemocničním pokoji zase jako pravá egyptská mumie. Ani pohled na něj ale nebyl tím nejhorším. Když jsem procházela oslnivě osvícenou chodbou, připadalo mi, že se svět smrsknul do jedné velké bubliny. Chtěla jsem vytěsnit zvuky, které mi připomněly další situaci, ale zůstaly přitisklé na mém svědomí a tiše v povzdálí narušovaly obraz, jenž mi vyvstal v podvědomí. Sestry a lékaři zmateně pobíhající kolem. Houkání vozu. Přijíždějící muž na lůžku pomalu přicházející o život. Držím ho za ruku. Křičím. Všichni křičí. Pobíhají. Pomáhají. Já se belhám po jeho boku, ale nestačím. Stojím a pozoruji, jak umírá.

"Lauro?" ozvalo se vedle mě. Probrala jsem se v křesle. Poznala jsem, že jsem v nemocnici v pokoji u Štěpána. "Jsem rád, že tu jsi. Alespoň tu nejsem tak sám. Všichni mě považují za magora. Nikoho nemám. Nikdo za mnou nepřijde."

Vypadal rozmrzele. Pochopila jsem proč. "To jsme na tom stejně."

"Teď mám aspoň tebe," řekl s bolestivým výdechem a zavřel oči.

Chvíli jsem ho pozorovala. Když všechny zvuky kolem splynuly v ticho, svět se se mnou začal otáčet. Obklopila mě jen hluboká a tuhá tma. Jemné obrysy rukou uvězněných v sádře. Ve vzduchu cítící bolest, která by se dala krájet nožem jako kus masa. Tichý dech přecházející do prázdna. Najednou jej necítím.

Rychle jsem oči rozlepila od sebe a zkontrolovala Štěpánův dech.

Dýchal.

Usoudila jsem, že to nejlepší, co můžu udělat, je odejít. A nikdy se nevrátit. Zmizet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 22. října 2016 v 15:24 | Reagovat

Skvělý příběh, netradiční seznámení, nejvíce mě pobavilo to s tím skateboardem :D Těším se, jak se bude příběh vyvíjet dál 8-)

2 Cíťa | Web | 22. října 2016 v 16:54 | Reagovat

hodně zmatené a poněkud kýčovité, ale některé části jsou fajn

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.