..........

Říjen 2016

Geocaching

30. října 2016 v 15:07 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Sbírat kešky je zábava, říkali. Může je sbírat každý bez rozdílu, říkali. Nebudeš chtít přestat a nepřestaneš se snažit, dokud ji nenajdeš, i kdyby ses měla hrabat pod zemí, říkali. Celkem mě zajímalo, proč mé blízké takhle pohltil geocaching. Říkala jsem si, že to musí být výjimečné dobrodružství, když jím tráví volné víkendy, které my nejraději proválíme u televize. Abych to pochopila, musela jsem to poznat na vlastní kůži.

Poprvé jsem se odhodlala v létě. A proto, že se mi nechtělo jít samotné, asistoval mi bratr (a později jsem přemluvila i otce, ač mě to stálo víc sil než samotné hledání). Nakonec jsem mohla být jen ráda, že mě mohl kdykoliv zachránit. Při prolézání různými křovisky se také hodí mít někoho rovnou po ruce, kdybyste se zasekli - v mém případě je to na místech s malým prostorem velmi časté; ne bezdůvodně jsou ale keše miniaturní a chytře schované -, případně ztratili. Budete na to dva. A taky zde mnohonásobně platí pořekadlo, že víc hlav víc ví.

Peripetie blondýn s GPS, počítáním souřadnic nebo nepochopením šifer či zadání by daly na několik dalších článků. Myslela jsem si, že mám alespoň základní smysl pro orientaci, ale vkládat vedení mé osobě je cesta do pekel. Naštěstí tu byl vždycky někdo, kdo to vzal za mě a hledání se rychle posunulo kupředu. Kdyby to zůstalo v mých rukou, možná jsme uvězněni a ztraceni v hlubokém lese ještě teď.

Dá se říct, že to zábava je. Hlavně pro ostatní, když mohou sledovat, jak někdo - já - něco beznadějně hledá. Pozná se taky, jak umíte spolupracovat - pro naši rodinu to bylo zkouškou důvěry, v níž jsme nakonec obstáli. A díky keškám jsme konečně získali čas, který můžeme trávit spolu a zároveň dělat něco zábavného a něco pro své zdraví. Kdybych chodila sama, nebavilo by mě to. Pro mě geocaching znamená chvíle s rodinou, které jsou sice vzácné, ale o to krásnější.

Únava a plánování

25. října 2016 v 19:11 | anita barrasa |  z mého života
Od zítra konečně volno! Takto jsem jásala ještě jako malá, kdy pro mě chození do školy bylo jen otravnou nutností. Teď do školy chodím moc ráda a hlavně z ní nemám nervy. Přestala jsem se ze svých výsledků stresovat - možná také proto, že jsou mnohonásobně lepší než v minulosti. A taky proto, že se konečně obklopuji jen lidmi, kteří pro mě něco znamenají a se kterými společně strávené chvíle nejsou ztráta času. Teď se těším, co nového na mě čeká. Chtěla bych to mít přesně nalinkované, ale každou chvílí potkávám nějaké překvapení. A je to taky celkem příjemné.

Poslední dobou mě ale cokoliv, co se děje, začíná pomalu znavovat. Asi je to podzimem - mám to období moc ráda, pro potěšení sbírám listy krásných barev, do nichž se převléká, ráda běhám na blahodárně čistém vzduchu, nebo jen sedím doma s čajem a knihou -, který na mě i přes všechna pozitiva působí únavně. Nejraději bych šla zase spát. Téměř na nic se nedokážu soustředit. Hlava mi třeští, klouby si také říkají o slovo. Divím se, že na mě zatím (musím zaklepat) nepadla žádná podzimní viróza.

A doufám, že ani žádná nepadne. Dá se říct, že toho mám v plánu dost. Nikdy jsem neměla potřebu zúčastňovat se různých kulturních akcí. Nebylo to nic pro mě, protože se tam vyskytovalo na můj vkus až moc lidí. Ne, že by mi to přestalo vadit - i když už se přes to dokážu povznést - , ale není to takovou překážkou. Ve čtvrtek jdu s kamarádkou do kina na filmovou adaptaci Dívky ve vlaku, za měsíc do Národního divadla na Manon Lescaut. Ve volných chvílích trénuju na klavíru písničky, abych v prosinci zvládla vypomoci jedné kapele při vystoupení. Chci si koupit lístky na pořádný koncert a - byť to do kulturních akcí tolik nespadá - v květnu se pokusit utéct barvám. Je toho na mé poměry dost. Konečně se stávám aktivním člověkem a únava ani lenost mi nezabrání v tom, abych si splnila svá dávná přání.

Sebevrazi (1/3)

22. října 2016 v 15:09 | anita barrasa |  Sebevrazi
Lesem vládlo husté ticho, kterým i tak nenápadně proplouvala slova jako na potápějících se loďkách. Když jsem byla sama, všechna tíha opadala z mých beder, a přestože mi nikdo nedokázal číst myšlenky, věděla jsem, že tu existuje někdo, kdo mi rozumí. Potřebovala jsem své pocity někomu sdělit, když jsem jinak žila v přesvědčivé přetvářce. Aniž bych se nadechovala, svíral mě pocit, že křičím ze všech sil, hlas se mi třese pod chvěním celého těla ochromeného tou vnitřní bolestí, která mě proklínala už děsivě dlouhou dobu. Proč zrovna já? Proč?

Mému odrazu v zrcadle

19. října 2016 v 20:43 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milé zrcadlo,

mohla bych se ptát: Kdo je na světě nejkrásnější? Asi to není úplně nejvhodnější začátek, ale když se v tobě prohlížím, nemůžu svůj zevnějšek ignorovat. S tím, že nejkrásnější princeznou nikdy nebudu, už jsem se (sice nerada) smířila, chápu, že v určitých oblastech mi nebylo naděleno a někde zase moc, kdybych se zaměřila na maličkosti, našla bych dost nedostatků. Ale řekněme si - existuje vůbec osoba, která žádné nemá?

Sedím v koupelně jako obr na malé židličce a zírám na svůj odraz. Snažím se na sebe culit a upravovat si vlasy, každou chvílí si všimnu další vady na kráse, kterou se mocně snažím schovat nebo úplně zničit, přestože mi to nepomůže zahnat pocit, že teď k večeru vypadám tragicky. Unaveně. Na první pohled jako někdo, kdo naspí maximálně čtyři hodiny a znavuje ho každodenní stereotyp. Musím odloupnout pár povrchních slupek, skutečně se usmát a odhalit ten háv, který mě několik let pokrýval. Háv, který ze mě dělal někoho, různé osoby s jádrem mého já, kdo ale nikdy nebyl mnou. Háv, kvůli kterému jsem se na sebe nemohla ani podívat. Teď zvedám hlavu a dívám se na sebe.

Teď už to dokážu. Nevidím už jen sebe a všechno kolem pesimisticky, ale chci hlavně vidět to dobré, co se mnou teď žije, co můžu považovat za změnu k lepšímu. Když vidím sebe, vidím i tu cestu, kterou jsem si poslední dobou prošla. Plnou kopců a rovin, slz i smíchu, nadšení i zklamání. Probírám milníky mého dosavadního života, momenty, které ve mě vzbuzovaly emoce, sbírám z nich ponaučení. Nemůžu se zbavit pocitu, že to tak bude pořád. Přestože jsem si prošla různými věcmi, pořád si připadám jako plaché ptáče, které poprvé vylétá samo do světa, jako úplný novic mezi ostřílenými kolegy. Který neustále padá na hubu, pracně vstává a znovu padá. Takový už je život a taková jsem a budu já.

Zítra se přijdu podívat zase. Nebo raději ne. Mohl by se ze mě stát narcis zamilovaný do vlastní podoby.

Anna

Shadowcrest | 2. kapitola

12. října 2016 v 21:25 | anita barrasa |  Shadowcrest

V realitě

8. října 2016 v 16:37 | anita barrasa |  z mého života
Poslední dobou na blogu tolik času netrávím. Najednou totiž už nemám takovou potřebu se vyjadřovat hlavně - nebo spíše pouze - na internetu. Žiju teď realitou. S lidmi trávím většinu času, zatím úspěšně překonávám svou introverzi a zvykám si na život v obklopení společnosti. Ale neznamená to, že mi psaní nechybí. Chybí a dost, navíc kolem mě pluje spousta příběhů, které by si zasloužily alespoň nějakou zmínku. Jako jsem před týdnem jen z pár momentů strávených s chlapcem se skateboardem ve vlaku složila fiktivní děj sepsaný do veršů. Můj cit spisovatele nikdy nespí a cesta vlakem - případně teď, během výluky, i autobusem - jsou nevyčerpatelnou studnicí nápadů. Jen mě mrzí, že si momentální myšlenku mnohdy nedokážu zapsat do mysli a zpracovat. Denně kolem nás proběhne tolik lidských osudů, tolik inspirací, z nichž některé ani nevnímáme. Ale když už je náš mozek zachytí, jsou nesmírně obohacující.

Mám teď pár věcí, které bych vám chtěla sdělit. Tento blog pojednává o mně a prochází se mnou životem od doby, kdy jsem si ho založila. Můžu říct, že kromě těch špatných období, kterými jsme společně prošli, jsem konečně poznala také časy štěstí. To se obecně špatně popisuje. Myslím, že už bych ho spíš vyjádřila barvami či melodií, ale slovy?

Byla jsem dnes na fotbale. U nás na vesnici. Asi mě nepochopíte - co je zábavného na dvouhodinovém stání u hřiště, ze kterého toho stejně moc vidět není, na kost zmrzlém a posléze promoklém těle a násilném podporování týmu, kde nikoho neznáte? Pro mě je podstatné, že jsem to přežila ve zdraví. A fotbalista měl z mého příchodu radost, kterou jsem mu nemohla odepřít, takže se z toho nakonec stal i celkem nenucený příjemný výlet s pocitem, že jen moje existence způsobila něčí dobrou náladu.

Poslední dobou spolu trávíme dost času. Procházíme se, utrácíme skromné obnosy našich peněženek a užíváme si odpolední volno. A když naše schůzky končí, zase vybíhám svou denní dávku kilometrů. Tenhle stereotyp mi kupodivu nevadí - je totiž každý den jiný, přesto v lecčem stejný. Usedám na postel a projíždím blog. Dopisuji článek a zase se usmívám nad prožitky v minulosti i těmi mnoha dalšími, které na mě ještě čekají.

Skejťák

1. října 2016 v 17:25 | anita barrasa |  poezie
Ulici brázdí skateboardistů mraky,
Chlapec z okna křičí: "Já chci taky!"
Bez zkušeností, bez chráničů
Za dárek děkuje rodičům
Vyráží už ven

Zatím se mu daří, chce víc
Být frajerem a nebo nic
Na lesní cestě kolečka kvičí
"Já nezastavím!" chlapec dál křičí
Plní si svůj sen

Nabývá jistotu, odváží se
Jet prudkou strání v širokém lese
Drží rovnováhu, nechce se vzdát
Domov se mu začíná vzdalovat
Dopadá na zem

Snadno se nevzdá, znovu vstává
Nevnímá, jak s ním vítr mává
Řítí se do prázdna tiché snění
Skončil až v místech, kde už nic není
A on také ne