..........

Ranní cesty vlakem

21. září 2016 v 17:56 | anita barrasa |  z mého života
Když jsem to se smíchem vyprávěla kamarádce, ironicky podotkla: "Romantika." Ale nic romantického na tom není. Sedět každé ráno vedle puberťáka, o kterém jsem si po prvním setkání myslela, ze je jenom obyčejný namyšlený floutek a doufala jsem, že se s ním nebudu muset dál stýkat. Každé ráno poslouchat, jak si snaží zaujmout moji pozornost, přestože jsem si ji nežádala. Vždy mi stačilo vzít si sluchátka do uší, poslouchat hudbu a bezútěšně sledovat kolem plující krajinu, která byla sice stále neměnná a znala jsem ji za ty roky snad nazpaměť, avšak jsem stále nacházela něco, co mě fascinovalo. Slunce vycházejįcí zpoza vysokých hor, skrývající se mezi stromy nebo ohnivé barvy ranního svítání či pozorování chladného větru roznášejícího barevné listí z korun dlouhých listnáčů nebo sněhové vločky za okny, zatímco si já v klidu sedím uvnitř v teple s termoskou horkého čaje.

Ale na druhou stranu, stěžovat si nemůžu. Koho by nepotěšilo mít takovou společnost, když se kvůli tomu dokázal distancovat od svých přátel - jeho věrných spoluhráčů, kteří nikam nevkročí jeden bez druhého - a místo toho chce strávit cestu s téměř nemluvnou starší holkou, která je chodí sledovat přo trénincích a každý den zběsile běhá po vesnici. Pro většinu lidí blázen žijící si ve svém vlastním růžovém světě. Potkala jsem zatím jedinou osobu opačného pohlaví, které to přišlo sympatické. Možná proto, že měl dredy, nosil extravagantní oblečení a v klidu si zatancoval na ulici plné lidí, takže jsme si k sobě my dva blázni - rozdílní, ale stále pasující do definice slova blázen - tak nějak sedli. Ale fotbalista takový nebyl. Jeho den se sestával ze vstávání, školy, tréninků nebo hraní počítačových her. Oblíbený kluk, který měl všechno, na nic si nemohl stěžovat. Teď už ale nebyl tím drsňákem, jakým se snažil být mezi vrstevníky.

"Zase sníš?" ptá se mě, zatímco se pomalu probouzím ze svých představ. Připadá mi, že se na mě dívá trochu závistivě, asi by taky rád objevil dveře odemykající bránu snů. Slibuji, že mu je někdy názorně ukážu. "Vadí, že ti do toho mluvím?" Vrtím hlavou. Jsem ráda, že mluví, že přerušuje to ticho, které jinak nabourávala slova písniček ve sluchátkách. Teď už nesním s otevřenýma očima. Poslouchám a stále se nestačím divit, co se to letos v září začalo dít. Vlak zastavuje a my se loučíme. Oba vyrážíme jiným směrem. Fotbalista se na mě naposledy podívá svýma čokoládovýma očima a usměje se tak vtipně, že se musím smát taky. Vím, že se už nesmím zastavovat, proto jen mávám a pospíchám do školy, trochu veselejší i přes vidinu dne stráveného nad učením. I když i v něm se zlepšuji - začiná mi na mé poměry jít matematika. Možná má na mě přece jen dobrý vliv.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 cincina | Web | 21. září 2016 v 18:55 | Reagovat

Woow, tak tohle je zajímavé ranní cestování:D Ale úplně ti rozumím v tom snění:) Já když někam ráno jedu, tak mám taky takovou přemýšlecí a snící náladu... kdyby mě někdo rušil, tak by mi to asi vadilo. Ale pokud tě on neotravuje, tak je to jenom dobře:) Jde ti matematika? No tak to je přece skvělé ne?:D

2 Anita | E-mail | Web | 21. září 2016 v 19:16 | Reagovat

Moc hezky napsáno :) Já se bohužel do školy dopravuji autobusem, což není tak pěkné jako jízda vlakem, při které můžeš sledovat krajinu z okna. Vlaky mám raději odjakživa, je tam větší klid, je to prostornější.. ale prostě bohužel musím dát na ty přeplněné autobusy, kde se každej mačká:D Tu matiku ti závidím!

3 Lady de Vampire Victoria | Web | 22. září 2016 v 10:43 | Reagovat

Krásně napsáno

4 Baryn | Web | 23. září 2016 v 18:53 | Reagovat

Tohle je náhodou hrozně milé :) třeba z toho ještě něco bude :D
Já jsem taky zvyklá jet zasněně se sluchátkama a nevnímat ... většinou, když mě někdo vyruší, je to fakt otravné.

5 naoki-keiko | Web | 23. září 2016 v 22:51 | Reagovat

Zní to roztomile :) je fajn mít takovou společnost, aspoň myslím. Já při cestování jsem většinou na to sama a taky jsem za to ráda. Tohle (ať už s kterýmkoliv pohlavím a poměru k němu) bych chtěla zkoušet pravidelněji. Asi na tom cestování vlakem něco bude :D

6 Johnny | Web | 24. září 2016 v 17:21 | Reagovat

Ja chodím do školy na bicykli, ale pekným futbalistom by som nepohrdol #justkidding

7 Imaginární přítelkyně | Web | 25. září 2016 v 21:35 | Reagovat

To bylo moc pěkné vyprávění :) Jak kdyby ta slova skoro až hladila.

Kdo ví, třeba se díky tomu z vás stanou velmi dobří přátelé, když už ne milenci :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.