1. září 2016 v 19:28 | anita barrasa
|
Není nad to se ráno probudit po dvou měsících vyspávání, a najednou zjistit, že místo toho, abyste si svůj velký den - tedy alespoň letos, jelikož v ranních hodinách mé ctihodné já oslavilo osmnáctiny - užili, jak se patří, musíte vstát o tři hodiny dříve oproti prázdninovému režimu, přeladit myšlení zase na školu a započít každoroční únavný kolotoč. Snažím se uklidňovat, že polovinu studia už mám za sebou a jednou přijde čas, kdy to budu moci hodit za hlavu, ale zatím se mi to nedaří. Dnes také dostala pořádně na frak má věrná kamarádka naivita, která doufala, že spolužačky během léta konečně dostaly rozum - a ejhle, vše zůstalo do puntíků stejné. Zajímalo by mě, jestli vůbec někdy dospějí. Na papíře se to nepočítá - na tom jsem totiž dospělá i já, která se minimálně prvních pár měsíců bude cítit mezi dospělými jako Alenka v říši divů.
Čím více se tento datum přibližoval, tím více jsem si uvědomovala, že se mi čas bezstarostnosti rychle krátí. Zatím, když zůstávám studentkou střední školy, to není tak markantní. Nedovedu si představit, že jednou nastane chvíle, kdy budu muset jako ptáčátko vyletět z hnízda a náhle začít být samostatná, přestat viset na krku otci a starat se pouze sama o sebe, rozbít na padrť své dětské představy o životě a narazit na tvrdou realitu. Už teď když koutkem oka sleduji životy dospělých, jednou mi mé dětství bude ohromně chybět. Zatím si to tolik nepřipouštím, protože si to nedovedu představit. Teprve až se opravdu přesunu nejen položkou věk mezi dospělé, pochopím. Ten čas se blíží. Ani se nenadám a letošní elegantní obrázky koček na stěně nahradí kalendář pro rok 2017 a díky tomu si uvědomím, jak mi čas lehce proplouvá mezi prsty.
Mám dojem, že se těmito narozeninami nic nezměnilo. Na to, jaký povyk udělalo okolí - větší, než jaký jsem cítila já, a to je to především má záležitost -, je to den jako každý jiný. Nikdy jsem neměla v oblibě velké oslavy. A přes přemlouvání vrstevníků na páteční party, kde bych asi stejně odklízela jako pilná holčička nepořádek, o který jsem se vůbec nezasloužila a odklízela opitím zmožená těla, raději zůstanu doma. Největším dárkem pro mě je, když můžu být se svými blízkými - čeká mě další nezapomenutelné setkání s mými nestárnoucími kamarádkami R. a V., které si užívají života pořád stejně i přesto, že i jim čas nemilosrdně ubíhá. Je potřeba se s tím naučit bojovat.
Všechno nejlepší. Je to asi docela pech, slavit hned prvního září. Ale i to má jistě své kouzlo :)
Víš, ono se toho moc v tobě nezmění- alespoň zezačátku. Je mi už o rok víc a pořád se cítím jako dítě- alespoň v některých věcech. Ale okolí začne tlačit, to není moc příjemné, ale zase o něco povyrosteš a budeš se na to dívat jinak. Elegantního obrázku koček bych se kvůli dospělosti rozhodně nevzdávala