..........

Kdo vlastně jsem?

25. září 2016 v 13:35 | anita barrasa |  téma týdne
Kdysi jsem nevěděla, kým vůbec jsem. Představovala jsem si sama sebe jako ostatním vzdálenou a ztracenou existenci. Raději jsem se stávala někým jiným, někým, kdo mohl splnit má rozmanitá a leckterá nereálná přání. Povznášela jsem se do říše snů a kvůli trampotám z reálného života jsem se z ní ani náhodou nenechávala vytáhnout. Na realitu jsem chtěla zapomenout a stát se osobou, kterou jsem si vysnila být. Princeznou, nadpřirozenou bytostí i ženou, která dosáhne všeho, čeho si zamane. Ve svých představách jsem byla kdokoliv, jen ne já.

Později jsem dospěla do fáze, kdy jsem teprve poznávala všechna úskalí mé duše a začínala chápat smysl svého bytí. Už jsem se nesnažila být nikým jiným, ale přijmout samu sebe bylo snad ještě těžší. Těžko jsem se smiřovala s tím, že se ve společnosti špatně ovládám, se všemi záležitostmi kolem mé cholerické povahy a neúnavně se snažila přeměnit v naopak klidnou a vyrovnanou flegmatičku, kterou jsem se však logicky stát nemohla. Vlastnosti se v průběhu života mění, ale ten charakter ukrytý v nitru nás všech zůstává stejný. A mohla jsem se snažit jakkoliv. A můžu se snažit o změnu neustále, ale je to jedna z věcí, kterých nedosáhnu.

To, že jsem dokázala objevit svou osobnost a konečně se začít cítit ve vlastním těle a vlastní duši spokojeně, je jedno z mých největších vítězství. Smíření se světem a jeho zákonitostmi, smíření se sebou a tím pádem i s ostatními. Přeji všem, kdo k něčemu takovému zatím nedospěli, ať se jim tak zadaří. Ke štěstí a spokojenosti je to to nejdůležitější, co budete potřebovat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Veronika Vé | Web | 25. září 2016 v 15:43 | Reagovat

"Vlastnosti se v průběhu života mění, ale ten charakter ukrytý v nitru nás všech zůstává stejný."
Úžasně vystiženo! Sice se můžeme snažit být víc uvolněnější, víc v klidu, ale jakmile to v nás zavře, ukážeme, jací vlastně jsme, což je někdy jak dobré, tak někdy zlé.

2 Leri Goodness | Web | 25. září 2016 v 18:09 | Reagovat

Přesně tak...
myslím si, že ještě těžší, než najít toho, kým vlastně doopravdy jsme, je přijmout sami sebe.
Já už přijímám vlastní osobu roky a ještě jsem nedošla konce...

3 Baryn | Web | 26. září 2016 v 16:59 | Reagovat

Vlastně ti závidím, že jsi tohohle vítězství dosáhla ... já stále ještě napůl sním. Přijala jsem hodně věcí o sobě, paradoxně hlavně ty negativní :D ale stále bych to nepopsala jako "kompletní já".
Sepsalas to moc dobře.

4 Anita | E-mail | Web | 27. září 2016 v 15:43 | Reagovat

Výstižný a báječný článek, opravdu. Smíření sám se sebou tak, abychom spolu byly spokojeni, je to největší vítězství v životě vůbec. Netřeba k tomu více dodávat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.