..........

Září 2016

Tomu, kdo si přeji, aby mi odpustil

28. září 2016 v 19:30 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milá Lucko,

divím se teď sama sobě, že jsem se k napsání tohoto dopisu vůbec odhodlala. Asi jsi pochopila, že napravování chyb je pro mě stokrát těžší než samotné jejich páchání. A já se ti za tu dobu ani pořádně neomluvila. Pokoušela jsem se o to, ale byly to ubohé pokusy bez naděje na úspěch. Doufám, že tentokrát to pojmu jinak. A hlavně s lepším výsledkem.

Nebude to ale záležet ani tolik na mně, jako na tobě. Obávám se, že pokud mě nepochopíš, dveře zůstanou našim dobrým vzájemných vztahům navždy zavřené. Vím, že špatné chování nejde omluvit charakterem. Bylo by až příliš snadné seřvávat všechny na potkání a poté říct: "Ale já jsem cholerik." Přiznávám, že já jsem. A někdy melancholik citlivý na každé slovo. Každý jsme nějaký a na maždém najdeme nějakou chybu. Nejčastěji je objevíme při slabých chvílích. V té jsi mě zastihla i ty. Nebudu hledat výmluvy, mohla jsem se ovládnout a svůj názor ti říct v klidu, to bych to ale nesměla být já a navíc v momentě, kdy už mi přetékal pohár trpělivosti. Dostala jsem se do situace, kdy jsem nevěděla, co říkám, co dělám, připadalo mi, že to nedělám já, ale nějaký vir, který ovládl můj mozek. A když jsem se zase vzpamatovala, všechno už bylo zničeno.

Vyhýbaly jsme se sobě - což bylo složité, vzhledem k tomu, že jsme navštěvovaly stejnou třídu - a když se blížil konec roku, rozhodla ses odejít. Teprve tehdy jsem začala litovat a více si uvědomovat své mnohdy příšerné chování. Ten pocit, že jsem tě z této školy prakticky vypakovala, mě ničil. Ale už si nestěžuji - pomohl mi. Snažím se teď udržet v podobných situacích chladnou hlavu. Tobě už to je asi jedno, ale věř mi, že já bych se teď moc ráda vrátila zase do prváku. Ukázala ti, že jsem se změnila. Zařídila, aby sis užívala studentský život jako zbytek naší party.

Není to možné, tak aspoň doufám, že se máš na nové škole dobře. A na to, co se stalo, zapomeneme a vykročíme vstříc lepším zítřkům.

Sbohem,

Anna

Kdo vlastně jsem?

25. září 2016 v 13:35 | anita barrasa |  téma týdne
Kdysi jsem nevěděla, kým vůbec jsem. Představovala jsem si sama sebe jako ostatním vzdálenou a ztracenou existenci. Raději jsem se stávala někým jiným, někým, kdo mohl splnit má rozmanitá a leckterá nereálná přání. Povznášela jsem se do říše snů a kvůli trampotám z reálného života jsem se z ní ani náhodou nenechávala vytáhnout. Na realitu jsem chtěla zapomenout a stát se osobou, kterou jsem si vysnila být. Princeznou, nadpřirozenou bytostí i ženou, která dosáhne všeho, čeho si zamane. Ve svých představách jsem byla kdokoliv, jen ne já.

Později jsem dospěla do fáze, kdy jsem teprve poznávala všechna úskalí mé duše a začínala chápat smysl svého bytí. Už jsem se nesnažila být nikým jiným, ale přijmout samu sebe bylo snad ještě těžší. Těžko jsem se smiřovala s tím, že se ve společnosti špatně ovládám, se všemi záležitostmi kolem mé cholerické povahy a neúnavně se snažila přeměnit v naopak klidnou a vyrovnanou flegmatičku, kterou jsem se však logicky stát nemohla. Vlastnosti se v průběhu života mění, ale ten charakter ukrytý v nitru nás všech zůstává stejný. A mohla jsem se snažit jakkoliv. A můžu se snažit o změnu neustále, ale je to jedna z věcí, kterých nedosáhnu.

To, že jsem dokázala objevit svou osobnost a konečně se začít cítit ve vlastním těle a vlastní duši spokojeně, je jedno z mých největších vítězství. Smíření se světem a jeho zákonitostmi, smíření se sebou a tím pádem i s ostatními. Přeji všem, kdo k něčemu takovému zatím nedospěli, ať se jim tak zadaří. Ke štěstí a spokojenosti je to to nejdůležitější, co budete potřebovat.

Ranní cesty vlakem

21. září 2016 v 17:56 | anita barrasa |  z mého života
Když jsem to se smíchem vyprávěla kamarádce, ironicky podotkla: "Romantika." Ale nic romantického na tom není. Sedět každé ráno vedle puberťáka, o kterém jsem si po prvním setkání myslela, ze je jenom obyčejný namyšlený floutek a doufala jsem, že se s ním nebudu muset dál stýkat. Každé ráno poslouchat, jak si snaží zaujmout moji pozornost, přestože jsem si ji nežádala. Vždy mi stačilo vzít si sluchátka do uší, poslouchat hudbu a bezútěšně sledovat kolem plující krajinu, která byla sice stále neměnná a znala jsem ji za ty roky snad nazpaměť, avšak jsem stále nacházela něco, co mě fascinovalo. Slunce vycházejįcí zpoza vysokých hor, skrývající se mezi stromy nebo ohnivé barvy ranního svítání či pozorování chladného větru roznášejícího barevné listí z korun dlouhých listnáčů nebo sněhové vločky za okny, zatímco si já v klidu sedím uvnitř v teple s termoskou horkého čaje.

Ale na druhou stranu, stěžovat si nemůžu. Koho by nepotěšilo mít takovou společnost, když se kvůli tomu dokázal distancovat od svých přátel - jeho věrných spoluhráčů, kteří nikam nevkročí jeden bez druhého - a místo toho chce strávit cestu s téměř nemluvnou starší holkou, která je chodí sledovat přo trénincích a každý den zběsile běhá po vesnici. Pro většinu lidí blázen žijící si ve svém vlastním růžovém světě. Potkala jsem zatím jedinou osobu opačného pohlaví, které to přišlo sympatické. Možná proto, že měl dredy, nosil extravagantní oblečení a v klidu si zatancoval na ulici plné lidí, takže jsme si k sobě my dva blázni - rozdílní, ale stále pasující do definice slova blázen - tak nějak sedli. Ale fotbalista takový nebyl. Jeho den se sestával ze vstávání, školy, tréninků nebo hraní počítačových her. Oblíbený kluk, který měl všechno, na nic si nemohl stěžovat. Teď už ale nebyl tím drsňákem, jakým se snažil být mezi vrstevníky.

"Zase sníš?" ptá se mě, zatímco se pomalu probouzím ze svých představ. Připadá mi, že se na mě dívá trochu závistivě, asi by taky rád objevil dveře odemykající bránu snů. Slibuji, že mu je někdy názorně ukážu. "Vadí, že ti do toho mluvím?" Vrtím hlavou. Jsem ráda, že mluví, že přerušuje to ticho, které jinak nabourávala slova písniček ve sluchátkách. Teď už nesním s otevřenýma očima. Poslouchám a stále se nestačím divit, co se to letos v září začalo dít. Vlak zastavuje a my se loučíme. Oba vyrážíme jiným směrem. Fotbalista se na mě naposledy podívá svýma čokoládovýma očima a usměje se tak vtipně, že se musím smát taky. Vím, že se už nesmím zastavovat, proto jen mávám a pospíchám do školy, trochu veselejší i přes vidinu dne stráveného nad učením. I když i v něm se zlepšuji - začiná mi na mé poměry jít matematika. Možná má na mě přece jen dobrý vliv.

Prostě jakoby...

11. září 2016 v 13:43 | anita barrasa |  úvahy
Nevím, jestli jsem jediná, kdo si toho během řeči všímá a nevnímá jen obsah hovoru, ale poslední dobou mě na to mozkové buňky upozorňují samy od sebe. Dá se říct, že každý člověk má svůj osobitý - jak bych to jen řekla - slang? Každý z nás užívá jiné výrazy, vyjadřuje určitou skutečnost rozdílně, než jiný člověk. A také si všímám, že se mezi lidmi více rozšiřuje nešvar opakování jednoho a toho samého - a nutno zvýraznit, že k významu věty zbytečného - slova klidně několikanásobně v též větě. Šel jsem si takhle prostě domů, vole... Aneb věty podobného typu, které teď slýchám snad všude. Začíná to být otravné a když se na to zaměříte blíže, poznáte, že ten člověk už to ani neříká vědomě, ale už se mu to tolik "nalepilo" na jazyk, že se toho nedokáže zbavit. Nejhorší je, když podobným způsobem mluví učitel - tedy nemyslím vole, samozřejmě, ale slova jako prostě, vlastně, jakoby -, pak mu to ubírá jistého respektu a profesionality, která je k učení nezbytná.

Ale abych nekritizovala jen ostatní - mně samotné začíná připadat, že posloucháním podobných lidí mám i já chuť dodávat větám další zbytečná slova. Poslední dobou jsem si oblíbila slovo jako, případně tohle, támhleto... Někdy řeknu i to prostě, když chci význam své řeči více citově zabarvit. A když jsem nervózní, tak nevědomky do řeči přidám ještě další výraziva, která bych ze sebe v klidném režimu v životě nevypustila nebo spustím otravný hezitační zvuk či prodlužování slabik u předchozích slov. Vždy, když mluvím před lidmi, říkám sama sobě: Klid, Aničko, nic se neděje, mluv pomalu a jistě! Ale nepomůže to. Zachvátí mě pocit, že musím mluvit rychle, zamotám se do svých vlastních myšlenkových pochodů a nakonec to skončí jako téměř vždy tím, že jsem se pár minut nedokázala smysluplně vyjádřit... Ale já jinak moc dobře vím, co bych chtěla říct a jak.

To jsem se ale vzdálila od tématu dnešního článku. Uznávám, že je dost rozporuplný. A uznávám, že poslední dobou bojuji se svými rozporuplnými názory. Dobré je to v tom, že se člověk naučí shlížet na věc z více možných úhlů. A ukazuje to, že nic není černobílé, stejně jako problém přidávání slovní vaty. Máte s ním taky problém? Nebo spíš jakoby problém?

Někomu vzdálenému

7. září 2016 v 19:45 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milá Tino,

chci začít omluvou - vím, že jsem tenkrát při loučení slibovala, že ti napíšu. To bych si ale nesměla dopisovat i s tvým bratrem, kterého jsem nazvala svým španělským princem - musíš pro mě mít pochopení, že jsem ze své naivní zamilovanosti měla potřebu věnovat jemu a s tím spojenému psaní až příliš volného času. A když už jsem ho během školního roku měla značně omezený, zapomněla jsem na všechno, co jsem kdy na dovolené prohlásila. Není to omluva a jsem sama na sebe naštvaná. Musím ti to teď vynahradit. A i když se říká sliby chyby, stejně mě to neodradí od přísahy, že se za tebou společně s R. vypravíme. Nevím, jestli to stihneme příští léto, ale rozhodně už se nemůžu dočkat dalších chvílí strávených s tebou a vaší úžasnou rodinou!

Poprvé před čtyřmi lety jsem byla až překvapena tím, jak jste nás s otevřenou náručí přijali. Mám dojem, že jste nás snad i přemlouvali, abychom zůstaly. Obavy, že budeme rušit a že tu nezvaní hosté nejsou vítáni, byly zbytečné. Pamatuji si, že jsi odvětila: "To je samozřejmost." To teda nevím! Spatřuji v tomto ohledu dost rozdílů mezi českou a španělskou kulturou. Nedovedu si představit, že by takhle velkorysí a pohostinní byli moji krajané a o to více oceňuji chování Španělů. Nevím, jestli jsou takoví všichni, to mi musíš povědět - a spolu s tím i další záležitosti ohledně vašeho národa, případně mě tím vyvést z domnění dokonalosti -, ale vy jste udělali obě naše strávené dovolené na Pyrenejském poloostrově něčím jedinečným.

A abych přestala psát jen v obecné rovině, musím poděkovat hlavně tobě. Jsi v mém věku a tak jsem tam získala někoho, kdo mě chápal. Mohla jsem ti říct cokoliv, přestože jsme se zatím tolik neznaly, a věděla jsem, že mi porozumíš. A moje hloupé chování se ti sice nelíbilo a snažila ses mě převychovat - nevím, jestli to byl zrovna dobrý nápad, na což jsi ostatně brzy přišla sama -, asi tě to na mě štvalo, ale jsem vděčná, že ses přes to dokázala přenést. Já se teď nad svým výlevem na přeplněném náměstí v Madridu propadám hanbou. Bála jsem se komukoliv vysvětlit pravý důvod té situace, až nakonec jsem si vylila srdce tobě. A protože jsi stejně jako já ztřeštěná zamilovaná puberťačka, nepotřebovala jsi znát důvod. Znaly jsme ho obě.

Doufám, že alespoň ty jsi byla v lovu svého idola úspěšnější, než já. Asi ti společně s tímto psaním odešlu svůj marný milostný dopis, abys viděla na vlastní oči, co jsem všechno udělala a bez výsledku. To už je holt zamilovanost. Poprala jsem se s tím. Poprala jsem se i s tímto dopisem, protože jsem měla spoustu myšlenek, ale všechny se na papír nevejdou. Napiš mi něco ty o sobě. Co se stalo, co se změnilo, co se děje teď. Mám teď pocit, že si toho máme tolik co říct. A nemůžu se dočkat, až si to povíme naživo!

Anna

Osmnáctka

1. září 2016 v 19:28 | anita barrasa |  z mého života
Není nad to se ráno probudit po dvou měsících vyspávání, a najednou zjistit, že místo toho, abyste si svůj velký den - tedy alespoň letos, jelikož v ranních hodinách mé ctihodné já oslavilo osmnáctiny - užili, jak se patří, musíte vstát o tři hodiny dříve oproti prázdninovému režimu, přeladit myšlení zase na školu a započít každoroční únavný kolotoč. Snažím se uklidňovat, že polovinu studia už mám za sebou a jednou přijde čas, kdy to budu moci hodit za hlavu, ale zatím se mi to nedaří. Dnes také dostala pořádně na frak má věrná kamarádka naivita, která doufala, že spolužačky během léta konečně dostaly rozum - a ejhle, vše zůstalo do puntíků stejné. Zajímalo by mě, jestli vůbec někdy dospějí. Na papíře se to nepočítá - na tom jsem totiž dospělá i já, která se minimálně prvních pár měsíců bude cítit mezi dospělými jako Alenka v říši divů.

Čím více se tento datum přibližoval, tím více jsem si uvědomovala, že se mi čas bezstarostnosti rychle krátí. Zatím, když zůstávám studentkou střední školy, to není tak markantní. Nedovedu si představit, že jednou nastane chvíle, kdy budu muset jako ptáčátko vyletět z hnízda a náhle začít být samostatná, přestat viset na krku otci a starat se pouze sama o sebe, rozbít na padrť své dětské představy o životě a narazit na tvrdou realitu. Už teď když koutkem oka sleduji životy dospělých, jednou mi mé dětství bude ohromně chybět. Zatím si to tolik nepřipouštím, protože si to nedovedu představit. Teprve až se opravdu přesunu nejen položkou věk mezi dospělé, pochopím. Ten čas se blíží. Ani se nenadám a letošní elegantní obrázky koček na stěně nahradí kalendář pro rok 2017 a díky tomu si uvědomím, jak mi čas lehce proplouvá mezi prsty.

Mám dojem, že se těmito narozeninami nic nezměnilo. Na to, jaký povyk udělalo okolí - větší, než jaký jsem cítila já, a to je to především má záležitost -, je to den jako každý jiný. Nikdy jsem neměla v oblibě velké oslavy. A přes přemlouvání vrstevníků na páteční party, kde bych asi stejně odklízela jako pilná holčička nepořádek, o který jsem se vůbec nezasloužila a odklízela opitím zmožená těla, raději zůstanu doma. Největším dárkem pro mě je, když můžu být se svými blízkými - čeká mě další nezapomenutelné setkání s mými nestárnoucími kamarádkami R. a V., které si užívají života pořád stejně i přesto, že i jim čas nemilosrdně ubíhá. Je potřeba se s tím naučit bojovat.