..........

Shadowcrest | 1. kapitola

23. srpna 2016 v 13:02 | anita barrasa |  Shadowcrest


Jako zchátralá chatka působilo útočiště adimentů jen zvenku. Ztrouchnivělé dřevo opadávající ze stěn se vevnitř obrátilo v pečlivě vymalované zdi v jemných pastelových odstínech, na nichž zářily třpytivé dekorace ve tvaru kruhu se dvěma trojúhelníky uvnitř se zvýrazněnými hlavami anděla a čerta. Už na chodbě na Akassu dýchnul pocit luxusu, který nikdy nezažila. Najednou si připadala jako v jiném světě, ve světě barev, ve světě, jenž se tolik odlišoval od toho, ve kterém žila doposud.

Kráčela po boku Shana na koberci fialové barvy a připadala si jako filmová hvězda procházející kolem tisíců obdivovatelů, odlesky stříbrných přívěsků blýskaly jako desítky fotoaparátů paparazzi lačnících po zvěčnění jejích rudých pramenů, z nichž šlehal oheň, a síly jejích jasných očí, zelených jako lesy na jaře. A i její obyčejný svetr se zabodnutým listem na srdci v lesku adimentského sídla vyhlížel jako honosná róba, cítila dušení korzetu na svém nahém těle a představovala si princezny a královny z filmů, které vždy s úžasem sledovala. Chtěla věřit, že všechny girlandy, lampiony, závěsné květiny a malé ozdobné maličkosti jsou tu připravené pro její příchod. Teď, když jí každý z kolem procházejících přikývl na pozdrav, připadala si, že někam zapadá. Byla tu pár minut a stejně jí dokázala tato společnost vytvořit atmosféru domova.

Když vyšla z žáru barevných světel, objevila jeho opak; klid a rodinnou pohodu. Dlouhé jídelní stoly se prohýbaly nad nánosy čerstvého pečiva v proutěných košících a nádobami plnými vším, co hrdlo ráčí. U nich na dlouhých lavicích či pohodlných křeslech seděli obyvatelé, kteří si vesele povídali mezi sebou a šířili okolo sebe jen pozitivní vlny. Shane jednomu z nich zamával, ale odolal jeho volání a zamířil ke schodům. Když se pokoušeli projít mezi dalšími adimenty, zastavila je starší dáma v popelavě bílé zástěře, která ve své náruči nesla ke stolu dlouhý plech se zlatými houskami a obdařila novou členku širokým úsměvem.

"Tak tady je, naše nová naděje!" zvolala nadšeně. "Jen si vezmi houstičku! Jsou zázračné, hned nabereš sílu. A ta se ti bude hodit!"

Shane uloupil z plechu jednu housku a bez jakéhokoliv poděkování opatrně nakročil na první schod, potažený stále fialovým kobercem, jenž se zdál být nekonečným. "Matka občas trochu přehání. Myslím, že spíš než sílu, nabereš kila navíc. To vím moc dobře, když mě tím krmí skoro dvacet let."

"Ale vůbec to na tobě není vidět," popíchla jeho štíhlou postavu Akassa. "Asi bys jich měl jíst víc."

Z dálky ještě uslyšeli veselý pokřik paní Ferraroniové: "Moudrá slova!"

"Při tom všem, co se u nás děje, člověk rychle ztrácí chuť k jídlu. Mám poslední dobou celkem dost práce, jsem víc v pohybu než v klidu doma. To je úděl adimentů."

"Tak bys mi mohl říct, co ten úděl je, abych se na to mohla připravit." Rusovláska se zastavila na posledním schodu a vrhla po svém společníkovi nechápavý pohled. Shane však nezahálel a pokračoval v chůzi, dokud nedorazil k široké stěně; pěstí zamířil přímo k dalekým dveřím a zatáhl rukou k sobě. Akassa znovu ucítila prudký závan větru, který ji zanesl před vchod do jednoho z tisíců pokojů. Ale více, než ji zaujala zlatá cedule se jmény nebo ozdobné vryty, ji upoutal chlapcův trik, jenž jemu zdánlivě nedělal žádné potíže. "Nebo tohle kouzlo. Předpokládám, že se mi bude hodit. Proč musíš být tak tajemný?"

"Holkám se to líbí," pousmál se Shane a otočil se k odchodu. "A některé jsou taky až příliš zvědavé."

"Počkej!" volala za ním Akassa marně. Nezbývalo jí než jen sledovat, jak sbíhá ze schodů a ztrácí se v davu oslavujících adimentů. Stála osamoceně před neznámými dveřmi a nevěděla, zda v sobě najde sílu zatáhnout za kliku a vstoupit dovnitř. Rozmazaným okýnkem uviděla rozmach zářivých barev, nejspíše tapet na stěnách, a když se hluk z dolního poschodí na chvíli ztišil, neslyšela z pokoje jediný hlásek. Pomalu svou paží mířila k držadlu a těkala pohledem po zlaté cedulce přímo ve výšce jejích očí, kde se pod jména Tamare Ditmarsová a Celoa Kippenbergerová tichým neviditelným pohybem vyhlubovalo další jméno. Akassa Lathamová. Musí tam vstoupit.

Konečně prsty dosáhla na těžkou mosaznou kliku a jemným zapáčením se před ní rozevřelo nové bydlení v celé své kráse. Nezmýlila se v barevných tapetách v teple fialové a červené barvě s obrazy krásných majestátních koní s křídly vystřelujícími k oblakům a ve velkých oknech s volnými záclonami a výhledem do lesa. V rozích stály tři postele - na dvou z nich nedbale rozházené oblečení, a na té třetí uhlazená, čerstvě povlečená přikrývka a lesklá tabulka s nenápadným nápisem: Volno. Akassa ji vyhodila, protože už ji nepotřebovala. Obávala se ale, že ji zde bude muset zanechat. Že nebude trávit čas tady, ale jednou se zase bude muset vrátit k maceše a do školy. Nemůže tady přece být věčně, když tu nemá ani žádné své věci. Jediné, co si s sebou přinesla, byl ten javorový list zabodnutý do svetru.

Ale teď už odcházet nebude. Věnovala poslední pohled ohnivě rudé energii listu, který na ni teď pyšně shlížel z nočního stolku, zavrtala se do peřin a oddala se snům o tom, co na ni přichystá další den.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Johnny | Web | 23. srpna 2016 v 20:23 | Reagovat

Rozhodne výborne napísané a som zvedavý... no... na to, čo to vlastne je :D :D

2 Anita | E-mail | Web | 24. srpna 2016 v 21:13 | Reagovat

Vypadá to opravdu zajímavě, i když v podstatě ještě nevím, o co jde. Moc hezky profesionálně napsané. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.