..........

Já a moje matka

9. srpna 2016 v 13:22 | anita barrasa |  z mého života
Po delší době jsme s bratrem navštívili Drážďany. Jsme asi děti opravdu nevděčné svým rodičům, kteří je přivedli na svět, když se je - lépe řečeno pouze matku - neobtěžujeme navštěvovat víckrát jak jednou za půl roku. Bratr měl odjakživa vzor v otci, od mala byli nejen otcem a synem, ale hlavně parťáky na fotbale nebo na rybách. Máma se naopak pokoušela budovat kariéru a nás nechala doma prakticky jen s tátou, což jí možná zavřelo dveře k budoucím vztahům. Neuměla doma vytvořit to pravé teplo domova, do kterého by se každý rád vrátil. Přicházela domů pozdě, většinou ve špatném rozmaru a čím déle se trápila, tím více se rozšiřovalo dusno, až proniklo do nitra celé naší rodiny. Já jsem se jí vždycky chtěla zavděčit. Chtěla jsem jí ukázat, že jsem její dcera, na níž může být pyšná. Snažila jsem se stát se něčím, aby si vážila, že mě má. Chtěla jsem, abych byla tím, co jí vrátí úsměv na tvář. Když jsem byla menší, chápala to. A až teď poznávám, jak moc falešný její úsměv byl. Poté už se neobtěžovala ani přetvařovat, prostě odsekla: "Teď na to nemám náladu, Aničko." A Anička poslušně odpochodovala.

Přišly neshody s otcem. Odjezd do Německa. Další hádky. Rozvodové tahanice. Už jsme k sobě už vůbec ztrácely cestu. Chápala jsem, že se jí nezavděčím, takže jsem to vzala druhým směrem, začala se chovat jako nerozumná puberťačka, která hází všechnu skázu světa na svou matku. Pamatuji si na výslechy u soudu. Než jsem promluvila, vzpomínala jsem zase na to, co všechno jsem kvůli mateřské lásce byla schopna udělat. A jak všechna snaha přicházela vniveč. Tak jsem si prosadila, že chci žít s otcem. Stalo se tak. Když jsem viděla matku zlomenou se slzami v očích naposledy prosící, ať neodjíždíme, zaváhala jsem. Ale neodradilo mě to. Nasedla jsem do auta s vidinou lepších zítřků.

Dost dlouho jsem tvrdohlavě odmítala se s ní vůbec vídat, přestože ona o to stála a chtěla, aby naše vztahy nezůstaly na bodu mrazu. Na druhou stranu jí nikdo nemůže upřít potřebu potkávat se se svými dětmi. Jednou se bez oznámení objevila přede dveřmi. Bylo to dost rozpačité setkání, nevěděly jsme, co si říct. Najednou bylo všechno jinak. Těžko jsme hledaly cestu zpět. Musel to vyléčit až čas. Musely jsme zapomenout na staré chyby a pokusit se žít přítomností.

Občas přijde chvíle, kdy mám chuť se zvednout a odjet za ní, jen si tak svobodně popovídat. Musím říct, že když už spolu nežijeme, vidět se po dlouhé době je celkem osvěžující. Připadá mi, že se máma dost změnila. Teď už si nepřipadám, že žijeme v odlišných světech. Můžu povídat, ona mi naslouchá a rozumí mi. Začala mě po letech chápat. Teď už se nemusím snažit se jí všemožně zalíbit, protože vím, že na mě pyšná je. Je pyšná na to, že má skvělé děti a brečí při každém našem setkání. Je pyšná na to, jak jsme se s rozvodem vyrovnali. Nakonec jsme k tomu dospěli. Teď můžu říct, že vztah mě a mojí mámy je skvělý. A tím, jak málo se vídáme, je každá chvíle výjimečnou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ann. | Web | 9. srpna 2016 v 13:36 | Reagovat

Velmi zajímavý a poučný článek! Jsem ráda, že jste si k sobě i přes všechny neshody nakonec našly cestu :)

2 Marie | Web | 10. srpna 2016 v 9:20 | Reagovat

Je hezké, že si takhle rozumíte, i když je na druhou stranu trochu smutné, že se rodiče museli rozvést a tím se vaše vztahy zlepšily. :) Ale tak, já třeba žiju jenom s babi, tátu neznám a byla bych nejradši, kdyby se máma sebrala a jela na druhej konec republiky. :)

3 Elis | Web | 11. srpna 2016 v 20:54 | Reagovat

Vztahy s matkou bývají často složité i když je to náš nejbližší člověk, ale stojí za to do vztahu investovat a snažit se...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.