close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

..........

Srpen 2016

Tomu, na koho mám hezkou vzpomínku

28. srpna 2016 v 12:28 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milá Emmo,

píše ti tvá kamarádka z dětství. Ta málomluvná Nanni, pamatuješ? Nedávno jsem si zase procházela svým přemýšlivým obdobím a připomínala si krásné i krušné okamžiky, blízkou či i dost dávnou minulost. Řekla bych, že chvilky s tebou ve školce jsou jedny z nejranějších vzpomínek, které mi utkvěly v paměti. Byla jsem tam jako kůl v plotě. Nerozuměla jsem, nechápala, možná ani chápat nechtěla. Ztratila jsem se mezi neshodami u nás doma a nechytila se dobře ani mezi vrstevníky ve školce. Vím, že se tam o mě všichni starali, jak nejlépe mohli a na nepochopení dětí jsem si taky nemohla stěžovat. Pamatuji si, že jsi nebyla jak ostatní děvčata, už tenkrát jsi byla svá, originální, vždycky chodící proti proudu. To já sice nejsem a já se naopak raději vždycky držela zpátky - asi by ses smála, kdybys mě viděla při chvílích, kdy jsem se chovala naprosto spontánně, asi bys ve mně tu pětiletou holčičku nepoznala - ale když jsme se seznámily, byly jsme skvělá dvojka.

Vím, že ses někdy chovala špatně. Na pískovišti ti nedělalo problém všem pošlapat bábovičky, mně jsi do nich malovala prstíkem usmívající se smajlíky, a přestože jsem se na tebe tenkrát čertila, nakonec jsi ze všeho stejně vyvázla bez problémů - dokázala jsi mě vtáhnout do různých dobrodružství, říše fantazie a pohádek, že jsem na zbořenou počmáranou bábovičku rázem zapomněla.

Jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek je na prázdniny, po kterých už jsem nastupovala do školy. Doma jsme měli malého brášku a já si zrovna vzala do hlavy, že se o něj musím starat, přestože to mohl udělat kdokoliv jiný. Ty jsi to tenkrát nechápala, ale vím, že když se ti narodila sestřička, byla jsi na tom jako přes kopírák. Opatrovala jsi ji a střežila jako oko v hlavě. Ale tehdy jsi neváhala vzít mě, kočárek se spícím Kubou a vyrazit na další ze svých mnoha dobrodružství. (Kdyby sis představila, jakou zlost na mě tenkrát matka měla!) Nevěděly jsme, jak moc je to nebezpečné. Přemluvilo mě tvé bezprostředné zvolání: "Bude sranda! Pojď!" Vrátila jsem se domů pozdě večer s odřenými koleny a lokty a pekelně unavená, protože ses rozhodla prozkoumávat námi dosud neprobádaná místa, honily jsme se přes les, schovávaly se a pokoušely se hledat poklad i po tmě, když nás ozařoval jen úzký sloup baterky. A jako hrdinky jsme přišly domů, když se naši rodiče málem ukousali strachy, a my se ještě radostně smály. (To, že to byly vážně blbý nápady, mi došlo až o dlouhou dobu později. No co, byly jsme děti... Ale stejně to byly nádherné zážitky!)

Ty časy už jsou dávno pryč, ale vzpomínky nám zůstanou. A lidé, kteří je tvoří, budou zapsáni v našich srdcích. Dětství už je dávno za námi, přesto se k němu budeme rádi vracet. Já jsem ti vděčná, že si pomohla, aby mé vzpomínky na "mládí" netvořily jen ty špatné zážitky, ale i desítky skvělých momentů, kdy jsem si připadala jako veselé bezstarostné dítě. A třeba jednou dojde na tvá slova: "Určitě spolu ještě jednou zažijeme nějaké dobrodružství!" No a co, že už je nám pomalu osmnáct! Na věku přece nezáleží.

Těším se,

Anna

První desítka přečtených knih

25. srpna 2016 v 19:35 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Ve své výzvě 101 cílů za 1001 dní jsem si zadala úkol přečíst 50 knih. Měla jsem nejprve v plánu 100, ale nakonec jsem zvolila poloviční počet kvůli tomu, abych případné přečtené knihy nečetla spíš z nutnosti typu, že přece potřebuju do výzvy tu stovku. A to by nestálo za nic. Považuji se za požitkového čtenáře, který si knihu čte třeba měsíc a chce si ji vychutnat, jak jen to jde. Teď jsem dosáhla konečně 'první desítky' a rozhodla se o každém díle napsat pár řádků. Kdysi jsem se pokoušela o recenze, ale pochopila jsem, že svůj názor si musí vytvořit čtenář sám přečtením dané knihy a to, jaký bude jeho dojem, mu recenzí nezprostředkuji (ale na druhou stranu to neznamená, že povedenou recenzi ráda nepřečtu - mnohdy mě to navnadí ke koupi). Budu jen ráda, když mi napíšete, jaký byl váš pohled (jestliže jste dané knihy četli, samozřejmě)!


Letní melancholie

19. srpna 2016 v 20:28 | anita barrasa |  z mého života
Ležím na zahradě na lehátku s knihou v ruce a přímo se mi nabízí pohled na blankytně modrou oblohu nad korunami stromů, jejichž větve se sklánějí k zemi pod tíhou zatím stále nezralých jablíček. K ochutnání mě lákají keře malých borůvek a sladce červených malin. Provází mě omamná vůně růží ze sousedčiny zahrady a také vůně čerstvě posečené trávy. Bratr nedaleko vesele popíjí pomerančovou limonádu, otec nafukuje bazének, do nějž skáče s nadšením malého dítěte a vzápětí jej celý převrací, protože je na něj příliš velký. V dálce slyším rádio, které přehrává mou oblíbenou píseň. Křídly vesele třepají motýli a pozornost si neúnavně vyžadují mouchy a včely, které mají pocit, že moje květované tričko je skalka plná rostlin a nejraději by z ní vysály všechen pyl, jenž jim poskytuje.

Léto se zase vrátilo, což by mělo být důvodem k radosti. Ale připadá mi, že mě to skličuje ještě více než obvykle. Zbývá již méně jak 14 dní do začátku nového školního roku a už teď mě svírá pocit úzkosti, že končí období nicnedělání a bezmyšlenkovitého odpočívání a naopak započíná období, kdy můj mozek bude zavařený skoro osm hodin v kuse. Období hodin strávených ve vlaku a ještě více hodin strávených v jedné budově a v jedné třídě s existencemi, na které bych nejraději zapomněla a propadla se hanbou, že je chci nazývat svými kamarádkami. A místo toho, abych si užívala poslední dny, se trápím přemýšlením o budoucnosti a rozhodováním, kvůli kterému v noci ani oka nezamhouřím.

V noci se snažím usnout, ale připadá mi, že bych z těch tisíců myšlenek, které mě právě v tyto chvíle napadají, mohla napsat desítky povídek. Na mysl mi přicházejí i rýmy, přestože jsem zatím nedospěla k časům, kdy i obyčejné ideje tvoří básně. Kdybych měla u postele notýsek a všechno si zapisovala, možná by mi netrvalo napsat jedinou kapitolu skoro měsíc. Ale já nechci psát. Chci usnout. A chci si užít poslední střípky léta, než vstoupím do stereotypního podzimního koloběhu...

Výlet

17. srpna 2016 v 19:20 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Poprvé se mi za celé prázdniny podařilo vytáhnout bratra s otcem někam mimo naši vesnici. Otec protáčel panenky nad tím, že je někdo schopný ujet na kole víc jak kilometr a docela nerad se vzdával svého pohodlného místečka doma před televizí, kde byl rozhodnut strávit dovolenou. Případně, když už někam vyrazit, tak učinit pár kroků od domu k autu - nehodlá se totiž namáhat i při cestě ke kamarádovi, který bydlí jen o pár ulic dál. Tentokrát mu to ale neprošlo. Mít aktivní dceru jako jsem já se holt nevyplácí.

Bilingvní rodina

12. srpna 2016 v 13:59 | anita barrasa |  úvahy
Jaké je to žít v bilingvní rodině? Předpokládám, že většina z vás si to vůbec nedokáže představit. Vaši rodiče jsou Češi a čeština váš jediný mateřský jazyk. (Samozřejmě nemluvím o všech, a pokud jste v podobné situaci jako já, budu jen ráda, když se podělíte i se svým názorem.) Já bych vám přiblížila pohled dítěte, které má takové jazyky dva. Moje matka pochází z Německa a s otcem, Čechem jako poleno, se potkali náhodou na dovolené na horách v Rakousku. Ani jeden neovládal jazyk toho druhého a tak tu náhle byly řeči tři. Ale ani to se neukázalo být tak složité. Jejich vztah se dostal do vážné roviny natolik, že se rozhodli pořídit si děti. A co teď?

Já a moje matka

9. srpna 2016 v 13:22 | anita barrasa |  z mého života
Po delší době jsme s bratrem navštívili Drážďany. Jsme asi děti opravdu nevděčné svým rodičům, kteří je přivedli na svět, když se je - lépe řečeno pouze matku - neobtěžujeme navštěvovat víckrát jak jednou za půl roku. Bratr měl odjakživa vzor v otci, od mala byli nejen otcem a synem, ale hlavně parťáky na fotbale nebo na rybách. Máma se naopak pokoušela budovat kariéru a nás nechala doma prakticky jen s tátou, což jí možná zavřelo dveře k budoucím vztahům. Neuměla doma vytvořit to pravé teplo domova, do kterého by se každý rád vrátil. Přicházela domů pozdě, většinou ve špatném rozmaru a čím déle se trápila, tím více se rozšiřovalo dusno, až proniklo do nitra celé naší rodiny. Já jsem se jí vždycky chtěla zavděčit. Chtěla jsem jí ukázat, že jsem její dcera, na níž může být pyšná. Snažila jsem se stát se něčím, aby si vážila, že mě má. Chtěla jsem, abych byla tím, co jí vrátí úsměv na tvář. Když jsem byla menší, chápala to. A až teď poznávám, jak moc falešný její úsměv byl. Poté už se neobtěžovala ani přetvařovat, prostě odsekla: "Teď na to nemám náladu, Aničko." A Anička poslušně odpochodovala.

Přišly neshody s otcem. Odjezd do Německa. Další hádky. Rozvodové tahanice. Už jsme k sobě už vůbec ztrácely cestu. Chápala jsem, že se jí nezavděčím, takže jsem to vzala druhým směrem, začala se chovat jako nerozumná puberťačka, která hází všechnu skázu světa na svou matku. Pamatuji si na výslechy u soudu. Než jsem promluvila, vzpomínala jsem zase na to, co všechno jsem kvůli mateřské lásce byla schopna udělat. A jak všechna snaha přicházela vniveč. Tak jsem si prosadila, že chci žít s otcem. Stalo se tak. Když jsem viděla matku zlomenou se slzami v očích naposledy prosící, ať neodjíždíme, zaváhala jsem. Ale neodradilo mě to. Nasedla jsem do auta s vidinou lepších zítřků.

Dost dlouho jsem tvrdohlavě odmítala se s ní vůbec vídat, přestože ona o to stála a chtěla, aby naše vztahy nezůstaly na bodu mrazu. Na druhou stranu jí nikdo nemůže upřít potřebu potkávat se se svými dětmi. Jednou se bez oznámení objevila přede dveřmi. Bylo to dost rozpačité setkání, nevěděly jsme, co si říct. Najednou bylo všechno jinak. Těžko jsme hledaly cestu zpět. Musel to vyléčit až čas. Musely jsme zapomenout na staré chyby a pokusit se žít přítomností.

Občas přijde chvíle, kdy mám chuť se zvednout a odjet za ní, jen si tak svobodně popovídat. Musím říct, že když už spolu nežijeme, vidět se po dlouhé době je celkem osvěžující. Připadá mi, že se máma dost změnila. Teď už si nepřipadám, že žijeme v odlišných světech. Můžu povídat, ona mi naslouchá a rozumí mi. Začala mě po letech chápat. Teď už se nemusím snažit se jí všemožně zalíbit, protože vím, že na mě pyšná je. Je pyšná na to, že má skvělé děti a brečí při každém našem setkání. Je pyšná na to, jak jsme se s rozvodem vyrovnali. Nakonec jsme k tomu dospěli. Teď můžu říct, že vztah mě a mojí mámy je skvělý. A tím, jak málo se vídáme, je každá chvíle výjimečnou.

Tomu, kdo mi zlomil srdce

5. srpna 2016 v 11:42 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milý B.,

když ti teď píšu, sedím v tramvaji a nechávám se unášet městem. Je mi jedno, že nemám kam jet, jedu jen pro svoje potěšení. A možná taky z nostalgie. Sedím na tom stejném sedadle jako tenkrát, poznávám ho naprosto přesně podle jeho pozice, přestože má jiný potah než před třemi lety. Představuji si, že se ocitám právě v tom momentu, v přecpané tramvaji, kdy ses mě trochu nesměle zeptal: "Můžu si přisednout?" Tenkrát to nebyla jen obyčejná jízda. Pamatuji si z ní každičký okamžik. Jak jsi mi povídal o své vášni ke knihám. Jak ti pečlivě spletené dredy při mluvení skákaly kolem obličeje a jak jsi je párkrát napomenul, ať ti nelétají do tváře. Jak se za tebou každý otáčel, když jsi suverénně vycházel. Byl jsi neobyčejný a já konečně také zažila pocit, že nejsem šedá myš v davu. Když jsem šla vedle tebe, připadala jsem si výjimečně.

Pamatuji si, jak jsi mě pozval do kina. Na kterém filmu jsme to vlastně byli? Vím jen to, že jsem se tam kousala nudou a tebe to naopak bavilo. Připadala jsem si jako někdo, komu se nikdo nezavděčí. Ještě, že jsi mě pak vyvedl z omylu, že je naopak dobře, že mám vlastní názor a nepapouškuju názory ostatních. Procházeli jsme spadaným listím, okolo nás zuřivě vál vítr, ale nám to nevadilo. Dlouho jsem si nepopovídala tak skvěle, jako tenkrát s tebou. Jako vždycky s tebou. Kdykoliv jsme se spolu bavili, měla jsem pocit, že jsem našla osobu, která mi snad dokáže číst myšlenky a má na dost věcí stejný názor, takže jsem se nebála mluvit o čemkoliv. A mrzelo mě, že tě nemůžu vídat tak často, zdálo se, že doba našeho společného volného času je neskutečně krátká. Než jsme se dohodli na nějakém setkání, než jsme našli vhodný termín... jednou jsem tě potkala náhodou. Předtím jsi byl naštvaný, smutný, ale tenkrát jsi měl výbornou náladu. Tancoval jsi na ulici na hudbu, která zněla asi jen v tvých myšlenkách, ne v tichém podzimním odpoledni, ale přesto jsem cítila, jak pumpuje i mým tělem. Neuvěřitelně jsi mi zvednul náladu a já začala věřit, že máš na mě zvláštní blahodárné účinky. Asi to byla ta zamilovanost.

Doufala jsem, že to nebyl jediný záblesk. Že spolu budeme často chodit městem, povídat si a spontánně tancovat a usmívat se na kolem procházející úspěchaný lid. Čekala jsem napjatě na další chvíle, které stále nepřicházely. Vymlouvala jsem si to školou, všemi tvými zájmy, že jsi žádaný a věčně zaneprázdněný. Jela jsem jednou tramvají a doufala, že tě uvidím tady. Zase na tom samém sedadle. A ano, zahlédla jsem tě z okýnka a mávala. Musel jsi mě vidět. Tvůj pohled mě neminul, naopak jsem poznala všechen ten posměch, co z něj čišel. Když jsem prošla kolem tebe a tvých přátel, začal ses smát a ukazovat na mě. Raději ani nechci vidět, co jsi říkal. Ty sis v ten moment myslel, že jsi největší frajer, ale nevíš, jak ta slova bolela. Ani nevíš, jak jsem se cítila a ani nevíš, v co jsem věřila a jak si mou důvěru naboural. Když opadl počáteční smutek, začala jsem sama sobě vyčítat: Jak jsem sakra mohla být tak blbá? Snažila jsem si vysvětlit, co se stalo a co jsem udělala špatně. Spletla jsem se v tobě. Důvěřovala ti a ty jsi mě bez lítosti odkopnul.

Je to už dlouho za námi, ale já doufám, že ses změnil. Že jsi pochopil, že chováním frajírka nic nedosáhneš. Možná na nějakou dobu dobrý pocit, než pochopíš, jak ses choval. Že ses stal lepším člověkem. Že když jsi zlomil srdce mně, neděláš to i dalším.

A.

Cestovatel, který se toužil zastavit

2. srpna 2016 v 15:18 | anita barrasa |  próza
Mohl jsem cestování brát jako zábavu. Jenže jak, když stále vidím ty stejné věci, které se neustále opakují s železnou pravidelností? Občas, když se zamyslím, přemítám nad smyslem, smyslem toho všeho, čemu říkám život. Kdybych si představil svět jako jednu velkou mapu, bylo by snazší zapíchnout špendlík do míst, kde jsem nebyl, než do těch, které jsem navštívil. Jestli se tomu dá říkat návštěva, když si nepamatuji víc než jen hotel, areál a letiště. Místa, která jsem si stačil prohlédnout a procestovat, jak jsem jako malý vždycky toužil, když jsem otáčel glóbem a připadal si tak maličký v obrovském světě, bych spočítal na rukou. Lidé kolem mě mi závidějí, že cestuji kolem světa, jenže neví, co se za tím vším skrývá. Kdyby věděli, rozhodně by se mnou tak rádi neměnili. Štvou mě neustálé dotazy na to, jaké to na světě je, možná nejvíc proto, že na to sám nemohu dostatečně odpovědět. Letadla se postupem času stala mými nejvěrnějšími přáteli, protože všechny, co jsem měl doposud rád, jsem musel nechat v dalekých končinách. Nikdo mě nechtěl následovat při únavných cestovních patáliích. Kde jsem teď? Kde jinde než v letadle. Na další z mnoha cest, které vedou k další jasně vytyčené metě. Odjížděl jsem z obyčejné zastávky, kterou jsem chtěl mít rychle za sebou. Ale stala se věc, kterou jsem do té doby neznal.

Nevěnoval jsem ničemu pozornost a chtěl jsem si užít chvíle, kdy nemusím být ničím, což se mi podařilo, protože jsem s tebou téměř zapomněl, kým jsem. Chtěl jsem přemýšlet a snít, ale nenechala jsi mě ani chvilku zvolnit. Chtěl jsem nechat své srdce a dech odpočinout, ale zaměstnala jsi je více než normálně. Měl jsem až pocit, že je tvým cílem mě zaujmout a zůstat v mých myšlenkách. Seděla jsi v davu, obklopovaly tě tisíce dalších bytostí, zdánlivě stejně obyčejných jako ty, ale s jediným rozdílem - ty jsi vyzařovala svým duchem natolik, že jsi všechny ostatní zastínila. Špinavě blonďaté vlasy ti líně ležely na ramenou a konečky jemných pramínků se zase ďábelsky drápaly nahoru. Ale teprve, když jsi pohled odlepila od země a uviděl jsem zář těch modrých očí, se naše pohledy střetly. Ten zlomek sekundy, který si pamatuji, jako by trval věčně.

Mraky se rozpíjejí a slunce zapadá. Dávají mi tím najevo, že je čas jít spát. Ale já nemohu zavřít oči. V ruce křečovitě držím tužku, přenáším na řádky neustálé myšlenkové pochody a na třesoucích nohách se snažím balancovat s papírem, který už teď nese tolik citů, že nevím, jestli je udrží. A zbývá toho tolik, co bych chtěl vyjádřit, ale nedovedu. Nemohl bych místo ukrajování tisíců kilometrů ve vzduchu získat možnost najít své štěstí na souši?

Hledal jsem tě všude. Znovu jsi byla obklopena směsicí různých tváří, z nichž přece ta tvá byla tak výjimečná. Kdykoliv jsem měl možnost, pročesával jsem očima bystře celé ochozy. Nebylo tam zase tolik lidí, abych tě přehlédnul. Volal bych tvé jméno, kdybych jej znal. Pořád jsem věřil, že se někde objevíš, že zase najdu důvod k úsměvu. Nevzdával jsem se naděje, dokud se přede mnou neobjevily už jen prázdné tribuny. Cítil jsem se jako herec bez diváků. Herec, který ztratil chuť hrát, když neměl pro koho.

Přál bych si, abych mohl vrátit čas a zase se vrátit na to místo, kde jsme se potkali. Zastavit se. Požádat pilota, ať obrátí směr zase zpátky. Vrátit se a nikdy neodejít. Ale jsem už moc daleko a moc blízko dalším destinacím. Letadlo pomalu klesá a proplouvá z klidných mraků do hlučné civilizace. Otevírám okno, nechávám svůj vzkaz letět lesy, širokými pláněmi i zalidněnými ulicemi. A doufám, že někdy stane v rukou té dívce, která mi změnila pohled na svět.