..........

Strach

28. července 2016 v 12:11 | anita barrasa |  z mého života
Miluji déšť. Zatímco se ostatní lidé rozčilují nad pár kapkami na oblečení, nasupeně vytahují deštníky nebo se pospíchají schovat pod střechu, já naopak obžívám. Vesele vyskočím ze dveří, raduji se z tohoto zázračného přírodního daru, nechávám ze sebe smývat všechnu pomyslnou tíhu, kterou nosím na svých bedrech a připadám si, že ji opravdu ztrácím. Nebo sedím doma za zavřenými okny, poslouchám dopadání deště na skleněné výplně a podporuji jemný zvuk kapek hrou na klavír. Ta atmosféra, kterou se v okamžiku celá místnost naplní, je nepopsatelná. A když se v dramatických tónech kláves rozezní hlasitý hrom a šedě ponurý pokoj prosvítí výboj blesku. Bouřek jsem se jako malá bála, ale teď je během horkého léta vždy s nadšením očekávám. Jako vysvobození.

Včera to bylo horší. Nebyl to ten jemný letní deštík, ale pořádný liják. Vítr po několika dnech bezvětří nabral sílu a s proudy deště si pohrával jako malé dítě s hračkami. Nechal je ostře nabourávat přímo na naše okna, která zvučela natolik, až jsem dostala strach, že se roztříští na tisíce střípků. Stromy ze sousedství sebou mávaly ze strany na stranu jako hadry na holi, větve se lámaly, nezvaný host stále cloumal dveřmi. Připadalo mi, že se začíná hýbat i náš dům, když se místností prudce roztřásl lustr a otáčel sebou v rytmu bouře. Přestala jsem hrát, přestože déšť neustával. Nemohla jsem dál hrát, možná, že to byl vítr, kdo s sebou odnesl i notové zápisy, které se ztratily mezi létajícím listím a prachem.

Seděli jsme s bratrem vedle sebe, občas jsme se na sebe podívali a zkontrolovali, že tu ještě jsme. A každou chvílí jsme zraky směřovali ke dveřím. Hodinová ručička už se pomalými kroky blížila k šesté hodině a dávno tu měl být otec, protože obvykle přijížděl asi v půl páté. Nejdříve jsem se snažila uklidnit, že se někde zdržel. Ale když jsem se odvážila vyhlédnout z okna a viděla, jak to venku vypadá, a to jen u nás na ulici... jak to asi vypadá na silnicích? S výhledem přes tekoucí proudy na čelním okně? Nestalo se mu něco? Co když se stala nějaká nehoda? My budeme v pořádku, ale co on? A sedíme tu takhle se založenýma rukama?

Nezbývalo mi než jen čekat a dál si nervózně zkousávat ret. Neměla jsem ani tak strach z bouřky, která si dál řádila za okny, jako o otce. Když se situace trochu zlepšila a bouřka se obrátila zase jiným směrem, vyskočila jsem opět ze dveří, ale tentokrát ne tak vesele, jako když jsem vždycky vítala osvěžující deštíky. Ale brzy jsem mohla zase radostí skákat. Vrátil se. Odjel později, protože se nechtěl sebevražedně vrhnout na silnice. Stále byl promočený a vyděšený. Následně šťastný, že je zase doma v suchu a vidí nás. Vrátil se přece domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vikina | Web | 28. července 2016 v 12:21 | Reagovat

Zaujímavé :-) pekný blog :-)

2 Brunette | Web | 28. července 2016 v 14:10 | Reagovat

Páni.. velmi zajímavý článek, krásně napsaný. Když takhle nemám co dělat (jako například dnes), pročítám si blogy ostatních a tento tvůj článek je vážně úžasný, jeden z nejlepších, co jsem dnes viděla!:)

3 Slečna P. | Web | 28. července 2016 v 16:15 | Reagovat

Nádherný článek!
Já mám taky ráda déšť, ale v některých okamžicích je dot nebezpečný!

4 Ellí | Web | 28. července 2016 v 21:49 | Reagovat

Holka, ty bys měla být spisovatelka, tohle je fakt mistrovsky napsáno a nedělám si legraci! :)
Jinak já mám poslední dobou také ráda tohle rozbouřené počasí - když mi síla větru bere dech a kapky deště mi padají do tváře... Bouřky jsou úžasná, fascinující podívaná, ale jen pokud je mohu pozorovat hezky z bezpečí, někde uvnitř a přitom vím, že nikomu z mých blízkých nic nehrozí :).

5 Sylvee | Web | 29. července 2016 v 14:19 | Reagovat

Deštík miluju, ale jednou jsme jeli v totálním lijáku autem a to jsem se bála...

6 ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 30. července 2016 v 15:19 | Reagovat

Zajímavé. Hezký blog.

7 Susane S. | Web | 30. července 2016 v 15:56 | Reagovat

moc pěkně napsané! :-) já spíš déšť pozoruji z okna s knížkou :-) nechápu lidi kteří když prší tak se můžou zbláznit, jako kdyby z nebe padala nějaká kyselina

8 all-is-magic | E-mail | Web | 30. července 2016 v 18:27 | Reagovat

Ten nádherný pocit, když se člověk může vrátit do teplého, suchého domova je k nezaplacení. A ještě když tam na něj čekají milované osoby... :)

9 eLLen May | E-mail | Web | 1. srpna 2016 v 19:11 | Reagovat

To mi připomíná citátod M.Horníčka: „Domov - vždycky to budu opakovat - není prostor, ale proces. Tady se schovávám před deštěm a zimou, tady žiju, tady trávím svůj volný čas, tady se rodí moje rodina, tady ji tvořím léty, trpělivostí a tolerancí a vůbec řadou kladných principů. Domov je bytost.“ :-)
Hezky jsi to napsala, znám ten pocit, když mám o někho milovaného starost a lépe bych to nevyjádřila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.