..........

Opouštění | 4. kapitola

31. července 2016 v 13:35 | anita barrasa |  AMY | 1 | Opouštění


Proletělo dalšími střípky letní oblohy, která i nad věčně zamračeným Londýnem tentokrát zářila azurovou modří. Z výšin se letadlo lehkým pohybem blížilo k zemi a s velkou slávou přistávalo na dlouhé přistávací dráze. Současně se zvukem motorů se Pablo pomalu probouzel ze svých nočních můr. Místo poklidného venkovského prostředí se ocitl ve spoušti snad tisíců či desetitisíců cestujících namačkaných na sobě, zakopávajících o sebe a ztrácejících se v chaosu velkoměsta.

Cítil se sevřený v davu, který nad ním přebíral absolutní moc. Dělal si s ním, cokoliv si zamanul, a neobtěžoval se ho na cokoliv ptát. Přehazoval si ho jako horký brambor, chytal za ramena, tlačil vpřed, později zase zpět. Byl jako malý mravenec ve spoušti ostatních, malá oběť ve velkém světě. Jenže nebyl v mraveništi. Tady se necítil doma, kde to znal jako své boty. Tady byl poprvé a každý krok, který učinil, byl znát nervozitou a poznáváním neznámých končin. Nezbývalo mu nic jiného, než se držet černých tenisek jeho starší sestry Lucíi. Jen díky nim se konečně vymanil z davu a proklouzl na čerstvý vzduch, o poznání čerstvější, než na letišti. Stále v něm cítil benzín z kolem projíždějících aut nebo dalekou vůni řeky, ale užíval si náhlé ticho, které se kolem něj rozhostilo a náhlý klid, který chvilkově zastínil i jeho stávající napětí na duši.

Odbočili do jedné z postranních cest, která se ukázala být jednou z klidnějších částí Londýna. Z ulic, jimiž procházeli, sálala historie. Starší cihlové domky s pečlivě upravovanými keři a okrasnými květinami, útulné malé zahrádky, teplo z rodinných krbů je zahřívalo, když pomalu kráčeli k jejich novému domovu jen v lehkých kabátech. Pablo se v myšlenkách znovu vrátil k moři, u kterého kdysi trávil celé dny. A pochopil, že teď bude v úplně novém světě. V novém světě, kde si zatím počíná jako cizinec. Protože on je cizinec.

Poprvé vstoupil do nového domu. Byl malý, ale pro čtyři osoby dostačující. Se svou slabě zelenou barvou se lehce ztratil v mdlém odpoledním světle, ale k životu ho probouzely zářivě růžové květy lilií, chloubě zahrady. María Teresa Ibarrová se zastavila na kamenné pěšině vedoucí ke dveřím a hrdě vztáhla ruku k nebesům: "Tak jsme konečně doma."

***

Na druhém břehu Temže, odvrácené části na pohled čistého Londýna se odehrávalo něco, o čem věděl jen málokdo, jen ti, kteří byli temnému světu zasvěceni. Zloději. Feťáci. Bezdomovci. Jejich domov vytvářely úzké špinavé uličky kolem starých téměř rozpadlých domů, pochybné čtvrti plné pochybných lidí, kterým i takový kraj poskytl novou příležitost k životu. I takový kraj se pro ně stal rájem.

Amy Dixonová mezi ně nikdy patřit nechtěla, ale nevědomě se stávala součástí této temné společnosti. A Ronnie Stephard ji znovu vedl k jejím branám. Když se mu vzpouzela, semknul její paže těmi svými, zanedbanými a podepsanými častými vpichy injekčních stříkaček povalujících se téměř po celém jejich království. Ty doteky ji děsily. O pár let starší chlapec byl jejím věrným doprovodem, musela připustit, že byl jedním z důvodů, proč tohle všechno podstupovala; na druhou stranu jí bylo nepříjemné stýkat se tak blízko s oblastí, se kterou nechtěla mít nikdy nic společného. I když věděla, že se jí pevná půda pod nohama pomalu začíná propadat. A přestávala nad sebou vidět záchranné body, kterých by se zachytila, když by bylo nejhůř. Bránila se tomu, ale byla na nejlepší cestě do toho spadnout rovnýma nohama.

"Kam zas jdeme?" zeptala se ho polekaně. "Prosím, pusť mě. Nemusíš mě držet, nikam ti neuteču. Když mi teda řekneš, co máš v plánu."

Ronnie opatrně spustil její paže, které dívce zvolna spadly zpět k tělu. Zastavil se a unaveně s vděkem přijal opěradlo v podobě cihlové zdi. "Potřebuji tvoji pomoc, Amy. Víš, že jsem tě vytáhl z problémů. Slíbila jsi mi, že mi pomůžeš, když budu v problémech já. Teď to přišlo." Zabodl do jejích očí zoufalý pohled. "Potřebuju prachy. A ty jsi šikovnější než já. Jsi menší. Jsi hbitější. Uděláš to jako myška."

"Ale já už to nechci dělat, Ronnie," opáčila blondýnka. "Můžu jít na brigádu a pomoci ti vydělat nějaký prachy, ale víc nezaručuju. Možná bys měl vědět, že existujou i jiný způsoby, jak přijít k penězům."

"Máš strach, že se to dozví máma? Klid, nic, všechno je v klidu. Už jsem ti říkal, že všechno to zůstává mezi náma. Nikdo se nic nedozví."

"Ne, prostě už nechci pokračovat. Nechci se zřítit do maléru."

"Chceš si plnit svoje sny? Chceš to někam dotáhnout?" Ronnie zvýšil hlas. Ze zoufalého výrazu ve tváři se změnil v lehce podrážděný; znovu zatáhl dívku za rameno a jako znovuzrozený vykročil dále do hlubin čtvrti. Procházeli postranními uličkami vedle zchátralých ubytoven s oprýskanými zdmi a zamřížovanými okny, za rohem zahlédli opilé bezdomovce, svržené popelnice a byli nuceni vyhýbat se vysypaným páchnoucím odpadkům. Až se objevili v části, kde bylo bydliště Ronnieho přátel. Tmavá zaprášená kobka, kde postele tvořilo staré oblečení a k živoření jim stačil kradený nábytek. Jeden z obyvatel se s křečemi plazil po zemi a třásl se. Vrhal na svého kamaráda úprosné pohledy. "Neboj se, Alexi, brzo to bude," uklidnil ho. "Tak tohle je Alex. Býval celkem talentovanej chlapík, ale zadlužil se a ocitl se na ulici. A takhle dopadnul. Nebo tady George, ten už to má skoro za sebou." Pokývl hlavou doleva směrem k zarostlému postaršímu muži, jenž se téměř nehýbal. "Jestli chceš takhle dopadnout taky..."

Amy sebou otřásla a jak rychle do doupěte vstoupila, tak rychle zase prchala. "Ne."

"Vidíš, přesně jsem to věděl," prohlásil troufale Ronnie. "Proto musíš pokračovat. Pamatuj si - ne všechno se dá získat čestně. Musíš pro to udělat i to, co není správné. Žijeme přece jen jednou."

***

"Londýn," opakovala žena, "nebo smrt."

Znovu slyšel ten zvonivý smích prořezávající tichou nocí. Teď dostal druhou šanci. Znovu se houpal v rukou s diamantovým prstenem, znovu v krku cítil pachuť hlíny, strach a bolest. Musel volit znovu. Volit lépe. Divil se, co tu vůbec ještě dělá, když už měl být dávno mrtev. Ale byl tu znovu. Znovu na místě, kde se to stalo.

Nadechnul se, aby promluvil. Hlasivky ho neposlouchaly, pouze cítil, jak ho další ruka poplácává po ramenou a pobízí ho, ať to vysloví. Vysloví to proti své mysli. Uslyšel ze svých úst mluvit hlas někoho jiného.

Hlas jeho matky.

"Londýn."

Znovu ten stejný sen. Nepouštěl ho, žil s ním dál. Znovu se probudil propocený. Připadal si jako celý politý vodou, chvíli si nemyslel, že je ve svém pokoji a ve své posteli, ale hozený na dně řeky a pokouší se nadechnout. Otřel si orosené čelo a odhrnul tlustou přikrývku. Pokoj prosvítil svit měsíce na hladké noční obloze. Ve tmě označil obrys sousedního domu s zataženými závěsy a slabým prosvítajícím světlem i nedaleký most a jeho mohutnou klenbu. Vstal a odešel k oknu, aby potěšil své oči pohledem na stříbřitou hladinu řeky.

Jen ten pohled ho dokázal uklidnit, protože v tu chvíli se přesouval telepaticky zpět do míst, kde mu bylo lépe. Od doby, kdy sem přijel, si zvykl trávit více času ve snech než v realitě. Probíral se starými zápisky a dopisy, četl si knihy, které dříve tak nenáviděl a odmítal, ale teď v nich nacházel něco, co hledal. Porozumění. Nepřicházelo odnikud. Bylo bláhové věřit, že ho nalezne v korytě stříbřité řeky. Bylo bláhové věřit, že ho nalezne v minulosti. Čas plynul jako tok, který pozoroval.

Měsíc znovu snížil svou polohu a teď ozařoval zídku přilehlou k oknu v Pablově pokoji. Chlapec zpozorněl a ztuhl. Světlo dopadalo přímo na kalendář a vykřičník v jednom z políček.

Děsivý datum se blížil.

1. září 2008.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.