..........

O přetvářce

6. července 2016 v 12:19 | anita barrasa |  téma týdne
Téma týdne "falešný úsměv" mi sedí. Často takový falešný úsměv nosím, přetvářka se stala prakticky mým denním chlebem. Když přijdu domů, dlouho ze sebe tu masku smývám a přemýšlím, proč se vlastně tak usilovně přetvařuji. Kam tím cílím, co si myslím, že tím získám? Možná si lidé kolem mě myslí, že jsem šťastná, jenže mě to vnitřně ještě více rozpolcuje. Snaha vypadat šťastně, přitom vědomí, že to tak není ani vzdáleně. A zároveň vědomí, že jednoduše světu nemůžu ukázat pravou tvář. Musím se přece chovat jako hodná a milá holka, jak mi přísluší. Ne jako cholerická panovačná fiflena, kterou se občas cítím být v nitru mé duše, jenže tyhle síly jsem nucena potlačit a zničit. Nasadit proti nim masku té hodné holky, která by se pro ostatní rozkrájela. Nechci říkat, že bych ráda takovou nebyla, většinou mi záleží na ostatních více než na sobě. Jenže kdybych chtěla udělat něco i sama pro sebe, bylo by to taky špatně.

A myslím, že nemluvím jen za sebe. Když procházím ulicí, opravdové nadšení je vidět snad jen na opravdu malých dětech dovádějících na písku. Občas si říkám, že v těch letech bylo všechno jednodušší. Byli jsme malými dětmi, upřímné, říkající vše na rovinu. Časem se náš postoj mění - stávají se z nás roboti, kteří se zdráhají emocí, nenechávají na sobě znát ani kousek své vnitřní nálady. V případě potřeby nasazují svůj falešný úsměv, pokládajícího za upřímný. Ten už jde ale lehce rozeznat. Moc mě mrzí, že takto se k sobě chovají i kamarádky. V naší třídě je to přesně tak. Ze strachu z jakýkoliv posměšků a pomluv se raději přetvařujeme, nasazujeme a sundaváme masky podle aktuálních nálad a období. Jako hra to může být možná zprvu zábavné, ale později neuvěřitelně unavující a přivádějící myšlenky: je tohle vůbec přátelství, když nemůžeme vědět, co vůbec čekat? Jak vědět, s jakou maskou, s jakou přetvářkou, se setkáme teď?

Už jsem si ale na své masky až příliš navykla. Vytvořila jsem si jich tolik, abych před každým vypadala jinak, aby někdo nepoznal mou pravou, křehkou identitu. Ta se skrývá kdesi v hlubinách mé duše a vyplouvá na povrch jen o samotě. Nikdo už neví, kým jsem. Každý zná jen masku, kterou nasazuji.

Mělo by to tak být?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna P. | Web | 6. července 2016 v 18:39 | Reagovat

Dřív, když jsem měla problémy jsem se přetvařovala skoro pořád. Ve škole i doma. Dokonce jsem se přetvařovala tak moc, že mamka zjistila, že se mnou něco je a potom to stálo za velý kulový...Teď se naštěstí všechno urovnalo a je to lepší. Myslím si, že přetvářka má své kladné i stinné stránky!

2 womm | E-mail | Web | 6. července 2016 v 18:41 | Reagovat

Ja osobne som zástancom nepretvarovania sa a prekvapivo to je v poriadku. Podarilo sa mi obklopiť sa ľuďmi, ktorí akceptujú obe moje "osobnosti" ... či už cholerika alebo sangvinika. Rozhodne teda nie je nemožné žiť bez pretvárky ;-)

Mimochodom oceňujem to ako si to pekne spísala. Veľmi dobre sa to číta :)

3 Johnny | Web | 9. července 2016 v 16:11 | Reagovat

Pekne napísané :D Každá tvár je maska, každá maska je autoportrét... ako dobre vieš maľovať? :D

4 Anita Barrasa | E-mail | Web | 10. července 2016 v 12:20 | Reagovat

[3]: Umím namalovat sotva domeček :-D Ale kdybych uměla malovat, tak si vytvořím několik masek do zásoby a kdykoliv vyjdu do společnosti, navléknu si je na hlavu... rovnou by bylo všechno jednodušší...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.