..........

Dojmy z Davis Cupu, část první

21. července 2016 v 13:29 | anita barrasa |  z mého života
Jaké jsou dojmy teď, po několika dnech po návratu? Nakonec skvělé. Přesto, že nás přivítalo nevlídné počasí, naši čeští kluci prohráli a na hotelovém lůžku se vůbec nedalo spát. Když to tak vezmu, nejvíc jsem se prospala první den v autě. Otec mě vzbudil ve čtyři hodiny ráno, kdy jsem se nějak podvědomě sbalila a usadila se do auta, kde jsem měla v plánu zkrátit čekání četbou filosofických knížek nebo posloucháním hudby, ale spánková potřeba byla silnější. Probudila jsem se až u Třince, tuším někdy kolem desáté. Otci patří opravdu velký obdiv, že zvládl tolik hodin řídit a jet tam, kam v životě nejel - i když vím, že kdyby tu neměl starého kamaráda, těžko by svou dceru vezl stovky kilometrů daleko jen kvůli hloupému tenisu.


Zastavili jsme u Werk Areny, kde na mě měla čekat M. Moc jsem se těšila, až se poprvé potkáme, zatím jsme se znaly jen skrze naše společné e-maily. Hledala jsem ji všude kolem, až mě otec upozornil, že stojí přímo za mnou. Nejdříve jsem se trochu styděla, protože moje drahá nizozemská kamarádka mluvila mnohem lépe anglicky než já a taky byla minimálně o hlavu menší, takže jsem si připadala jako obr. Když jsme se poté vydávaly na malou obchůzku města, ukázaly jsme podstatu naší barvy vlasů - blond, když jsme zabloudily a málem nedokázaly najít cestu zpět k aréně. Nedaleko totiž právě začínalo losování. Byla jsem překvapena, že tam je volně přístupno, že tam mezi novináři, reportéry a jim podobnými nebudeme mít co pohledávat, ale návštěvníků tam byla spousta, tak jsme neváhaly a také se přišly podívat. Myslela jsem si, že los probíhá celkem rychle, možná někdo něco poví k úvodu a poté se rovnou losuje. Trvalo to ale mnohem déle. Než se vypovídali všichni předsedové nebo třinecká starostka s otřesným dialektem, než moderátor všechno přeložil... Úsměvné bylo sledovat tenisty, kteří znuděně seděli vedle nich a čekali, až se začne něco zajímavého dít. Všechno obživlo, když se konečně začalo losovat. I to ale vzhledem k sestavám nebylo překvapení, dozvěděli jsme se pořadí zápasů a pak byli všichni kromě fotografů opět vypakováni zpět ven do deště.

Zbytek dne jsme strávily na hotelu povídáním, nadáváním na počasí a psaním nereálných příběhů. Nestihly jsme plánovanou návštěvu okolních památek. Nakonec jsme to nestihly ani za celý víkend, protože po všech dlouhých zápasech jsme byly rády, že jsme vůbec dorazily na hotel.

V pátek jsme poprvé natěšeně vyrazily do Werk Areny. Dostaly jsme na svá místa jen pár minut před začátkem úvodního ceremoniálu - po usilovném hledání sedadel i přes předchozí vysvětlení -, kde se poté držela minuta ticha za oběti čtvrtečního útoku v Nice. Protože jsme seděly nedaleko francouzských příznivců, viděly jsme jejich transparenty připomínající toto neštěstí a jejich smutek, slyšely jsme je všechny hlasitě zpívat hymnu, a přestože jsem nerozuměla ani slovo, dohánělo mě to k slzám, stejně jako o chvíli později česká hymna. Asi jsem sentimentální, ale běhal mi z toho mráz po zádech.

Celkem mě ale zklamalo, jak málo diváků v ochozech bylo, některé tribuny téměř zely prázdnotou. Bohužel svaz vyslal do prodeje velmi málo vstupenek a zbytek dal svým věrným, kteří se neuráčili přijít a volná místa zabrali těm, na které se v prodeji nedostalo a kteří by je milerádi důstojně nahradili. Těch málo fanoušků se snažilo vyburcovat hráče ke skvělému výkonu a po nevýrazném začátku propukla radost z překvapivého vítězství Lukáše Rosola. Když poté Jiří Veselý prohrál první set, celkem dost diváků se zvedlo a odešlo, protože nechtělo sledovat to trápení. My s M. jsme tam zůstaly, protože jsem své kamarádce nemohla překazit radost z jediného vítězství jejich týmu v tom dni, když jsem já měla radost z toho jediného českého bodu. Musely jsme být opravdu divná dvojice, když jsme každá fandila jinému hráči. V jiném jazyce. A to byla vlastně výhoda. Mohla jsem si tam nadávat a M. mohla říct jen: "What did you say?" Ale to už se nikdy nedozví.

Odcházely jsme ve večerních hodinách se stavem 1-1, dosaženým úplně opačně, než se očekávalo. A ještě více jsme se těšily na sobotu, kdy přišel zápas, kvůli kterému jsem M. přilákala přijet z Nizozemska až sem k nám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Iris | E-mail | Web | 21. července 2016 v 17:47 | Reagovat

Přiznám se, že i mě diváci zklamali.
Někdy bych taky chtěla jít na živý zápas. :-)
Jinak si myslím, že naši nehráli špatně a jednou ta mísa bude zase jejich ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.