..........

Co jsem udělala ze zamilovanosti

13. července 2016 v 13:54 | anita barrasa |  z mého života
Ze zamilovanosti jsem udělala spoustu hloupostí. Změnila jsem se, aniž bych tím své idoly zaujala. Začala jsem mít ráda věci, které bych jinak nenáviděla, jen proto, že to dělali oni. Jen kvůli tomu beznadějnému pocitu zamilovanosti, tomu, co mě vždycky omámil, sevřel a nepustil. Ať už to bylo u K., B., nebo španělského prince. Takové dost platonické lásky. Vietnamec, který sotva uměl slovo láska vyslovit, natož, aby ho pochopil. Blázen s dredy, který mě tahal celé odpoledne knihovnou, vysmíval se mi za zády a já ho stejně nechala, aby ukradl mé srdce. A obyčejný Jižan, který mi změnil život, zatímco on neměl ani tušení. Ani jeden neměl ani tušení, že jsem je vždy sledovala se srdcem pumpujícím radostí, že mi stačil jejich jediný pohled nebo jediné slovo, abych se začala smát jako ztřeštěná puberťačka a považovala se za nejšťastnější osobu světa, ani netušili, čím vším jsem se protrápila a probrečela a jak dosud tolik trpím, když ani jednoho z nich nevídám.

Začínám zase nostalgicky vzpomínat. Ne, nesmím se prohrabovat minulostí. Musím se otočit a jít kupředu. Pousmát se nad tím, co bylo, ponaučit se, a vyjít vstříc budoucnosti. I tak ale nejde nenapsat seznam věcí, které mě teď budou provázet, aniž bych je o to prosila. Naučili mě je ti tři kluci. A díky těm věcem budou se mnou spjati dost možná do konce života.


Začala jsem se "učit" česky. Do té doby jsem si myslela, že jsem na tom celkem dobře, a svou dvojitou národnost jsem využívala ku svému prospěchu. Když se ale podívám na své tehdejší texty, nevím, zda se mám smát či brečet. Interpunkce nulová, skoro v každé větě nějaká chyba - ne přímo hrubka, ale měla jsem problémy s psaním některých slov a také jsem občas dosazovala místo českých německé výrazy, protože jsem měla jakožto bilingvní dítě dost zamotanou hlavu. Když jsem nabídla K., že ho budu doučovat češtinu, musela jsem se také dost vylepšit. Učit češtinu a sama ji neumět? Nemyslitelné. Zapracovala jsem na sobě a teď na sebe můžu být hrdá. Myslím si, že jsem na podstatně jiné úrovni než před šesti lety.

Začala jsem milovat jazyky. Nebyla jsem taková odjakživa. Své rodiče jsem nenáviděla za to, že na mě každý mluvil jiným jazykem, nechápala jsem to a ještě horší to přišlo, když k tomu ještě přidali angličtinu - výsledkem bylo jen další zmatení. Když už jsem se ale dokázala vypořádat s češtinou, němčinou i angličtinou, řekla mi jedna z mých lektorek, že mám na jazyky talent a mohla bych se jich naučit o dost víc. Chtěla jsem, ale nějak jsem na to zapomněla. Až na dovolené ve Španělsku, kdy mi přišlo líto, že mě zastavují obyvatelé, mluví španělsky a já jim nerozumím ani slovo. Nebo to, že si princ povídal se svojí matkou a na první dovolené nás kritizoval, že neumíme španělsky ani pozdravit. (Uměly jsme, pozdravit alespoň ano.) Chtěla jsem se mu ukázat. Doufala jsem, že se stihnu naučit španělsky a jednou mu budu psát e-maily v jeho mateřském jazyce, protože on na druhou stranu téměř neovládá angličtinu. Nestihla jsem to.

Začala jsem hrát na klavír. Není to možná tak zásadní, ale jsem taky ráda, že jsem tuto zálibu našla. Pamatuji si, že K. tenkrát na klavír hrál a já jsem zatoužila to umět také. Našla jsem si skvělou učitelku, která se mnou měla svatou trpělivost a naučila mě základy. A i když si pořád připadám jako amatér, mám neskutečnou radost, když můžu zasednout ke klávesám a jen vesele hrát.

Zamilovala jsem si tramvaje. O vlacích už jsem možná mluvila, ale nejspíš mám slabost i pro tramvaje. Nejezdím jimi tak často, možná proto jsou ty chvíle tak vzácné. Jednou jsem tam potkala B. Obyčejné odpoledne, jedu utahaná ze školy s vědomím, že na mě ještě čeká únavný trénink. Sedím na jednom volném místě v tramvaji, kolem mě se line nesnesitelný odér potu, poslouchám babky, jak se hádají kvůli svým podepsaným sedadlům. A v tu chvíli si tam ke mně přisedne chlapec, kvůli kterému poté jezdím každé odpoledne tramvají, jen abych ho znova viděla. I teď občas nostalgicky sednu do tramvaje, nechám se unášet známými ulicemi a věřím, že zase v okýnku zahlédnu chlapce s dredy a bláznivým úsměvem.

Poznala jsem kouzlo knih. Knihomol jsem byla už od malička, pamatuji si svou obrovskou radost, když jsem nějaký knižní klenot objevila pod stromečkem o Vánocích. Ráda jsem se ponořovala do různých příběhů a představovala jsem si, že jsem to já, kdo je hlavní postavou všech těch příběhů. Teprve B. mi ale ukázal, proč je třeba si knih vážit. Kvůli jejich síle a poznání, které v sobě nosí. Naučila jsem se hledat v knihách něco, díky čemu se budu posouvat jako člověk, naučila jsem se chápat.

Začala jsem se chovat spontánně. To bych od sebe nikdy nečekala. Byla jsem holka, která si raději všechno rozmyslela a snažila se věci řešit tak, aby nikomu neublížila. Stala jsem se jejím opakem. Teď říkám to, co mi přijde na jazyk a nepřemýšlím o tom. Najednou zničehonic uskutečním bláznivou myšlenku v momentě, kdy mi vyvstane v představách. A kdo za to může? Opět B., ten bezstarostný chlapec, který se na podzim neváhal roztančit na ulici nebo vyválet v kupce listí.

Začala jsem mít ráda fotbal. Nesnášela jsem ho. Občas jsem byla nucena zasednout k televizi s otcem a bratrem a dívat se na to, ale zatímco oni dva to zaujatě sledovali, já usínala nudou a nechápala, co na tom vidí. I moji spolužáci se byli schopni bavit celou přestávku o minulém kole v nejvyšší lize nebo i v té naší pralesní a zajímalo to celkem překvapivě i nějaké holky. Před odjezdem na dovolenou ve Španělsku jsem se zařekla, že se mi fotbal nikdy líbit nebude. Jenže poté, co jsem viděla španělského prince, jak si kope se svými kamarády na plácku před domem, jsem ucítila tu energii a sílu, kterou to v sobě ukrývá. Nezapomenu, jak mi později ve svých e-mailech popisoval tak barvitě obyčejná utkání. Nepřipadalo mi to, jako že se dvacet hlupáků honí za míčem, ale něco hlubšího, což si spíš vysvětluji svou tehdejší zamilovaností. Když jsem se vrátila domů, začala jsem to sledovat blíže, abych nevypadala jako trotl, když mi princ psal o všem, zatímco já sotva věděla pravidla. A tak jsem začala mít ráda fotbal. A i když si sama nadávám za to, že nedělám nic užitečného, myslím, že pozitivní zkušenost mám. Před lety jsme se ošklivě pohádali s matkou a i mezi sebou a večer bylo dusno k zalknutí. Obávala jsem se, že dochází k dalšímu momentu, kdy se od sebe ještě více oddělujeme a rozpadáme se jako rodina. Otec přerušil to ticho zapnutím televize a samozřejmě puštěním fotbalu, jak jinak. Ten nás tenkrát probudil k životu. Po gólu jsme se radovali a doufali, že takovou radost budeme mít i po rozvodovém řízení. A taky že ano!

Začala jsem šetřit. Před dvěma lety jsem se rozhodla, že do Španělska rozhodně ještě někdy zavítám. Jediný problém je ohledně financí. Plánuji si na příští léto najít brigádu - letos jsem to flákala, ale jestli si chci našetřit dost, budu muset makat. Můj šetřící plán ale zatím funguje (tedy až na to, že jsem teď utratila část za DC). Musím poděkovat princovi, protože má velkou zásluhu na tom, že už neutrácím za každou hloupost, na kterou narazím v obchodě.

Začala jsem snít. Stal se ze mě snílek. Snílek s otevřenýma i zavřenýma očima, který využije každou volnou chvilku, aby snil o lepším světě, nebo si připadal, že v něm opravdu je. Už jsem si ho stihla za pár let vyfantazírovat do nejmenších detailů. Někdy to není dobré, protože často do svých snů zavítám častěji, než je zdrávo - na druhou stranu, snění je tak krásné... a v dnešním světě není nic lehčího, než raději opustit realitu a připadat si šťastně alespoň v růžovém neexistujícím světě.

Začala jsem tancovat. Nejde o žádné závodní tancování, nechodila jsem ani na taneční, ani na žádné různé kroužky. Stačila mi jedna hodina tance s tím nejlepším lektorem, který může být - princ. Ráda si pustím španělskou taneční hudbu a hýbu se stejně jako toho večera v princově domu. Pamatuji si to, jako by se to stalo včera. Pořád mám potřebu tancovat, aby se mnou ta vzpomínka zůstala. Cítím se uvolněná a svobodná. Něco, co jsem tak dlouho vyhledávala.

Děkuju, kluci. Ale je čas jít dál.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 mtb | Web | 13. července 2016 v 14:02 | Reagovat

super článek :)

2 Hrobárová Dcéra | Web | 13. července 2016 v 14:09 | Reagovat

Článok, ktorý pohladil moju dušu. Ďakujem za túto príjemnú spoveď ;-)

3 Joina | Web | 13. července 2016 v 14:14 | Reagovat

Jé tramvaje :) Ale s tím fotbalem nevím jestli bych to zvládla.

4 zmarsalkova | E-mail | Web | 13. července 2016 v 14:58 | Reagovat

Až se mi nechce věřit, že ti je kolik je,  (přečetla jsem si část o adminovi) působíš na mě mnohem vyspěleji.  Docela by mě zaujal přímo článek o tom, jaké to je být bilingvinní dítě...z toho dětského pohledu. :-)

5 Wnaty | E-mail | Web | 13. července 2016 v 15:13 | Reagovat

Zamilovanost hodně dává a hodně bere. Povedený článek :-).

6 Slečna P. | Web | 16. července 2016 v 16:55 | Reagovat

Nevím, co na to říct. Snad jen, že jsi to napsala nádherně!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.