..........

Bývalému příteli

18. července 2016 v 17:07 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milý K.,

když tenhle dopis začneš číst, začneš se divit a budeš muset hluboko zapátrat ve své minulosti, abys zjistil, kdo ti může psát takhle osobně. Vím, že od doby, kdy jsme spolu trávili každý den, už uplynulo mnoho let a ty časy jsou nenávratně pryč. Byli jsme každý v jiné zemi, dostali jsme se do jiných kolektivů a naše nesmělé přátelství se rozpustilo. Věřila jsem, že nezůstaneme jen u přátelství a posuneme to dál. Nestihli jsme to. Možná ty jsi po tom netoužil tak jako já, ale já vždy věděla, že mezi námi bylo něco víc, nějaké spojení, které nás svedlo dohromady.

Mrzí mě, že jsme se ani nestačili rozloučit. Vím, že jsme zrovna plánovali další část našeho doučování. Byl jsi zapomnětlivý a učili jsme se všechno zase dokola, ale snažil ses. A mě to bavilo. Pamatuji si, jak jsi mě tenkrát zdravil svou roztomilou češtinou a loučil se zamáváním ruky jako každé odpoledne. V tu chvíli jsem netušila, že to vidím naposledy, byla to věc, která možná pro tebe byla automatická, ale pro mě znamenala symbol našeho přátelství. A když jsem to každý den neviděla, pochopila jsem, jak moc mi i taková maličkost chybí, protože mi zpřestřovala den - a náhle žádné zpestření nepřicházelo. Když tak nad tím přemýšlím, měla jsem aspoň něco říct, neodejít bez rozloučení. Odešla jsem a neřekli jsme si už ani slovo. Bylo mi líto, že jsem ztratila naše přátelství, obviňovala jsem se z toho, ale časem zapomněla. Zaměstnaly mě jiné starosti. Navíc jsem odešla na střední školu a naše cesty by se časem rozešly stejně. Musela jsem se smířit s tím, že nic nikdy netrvá věčně.

Vzpomněla jsem si na tebe nedávno, když jsem se prohrabovala starými třídními fotkami. Projížděla jsem si všechny své bývalé spolužáky, pousmívala jsem se nad proměnami, kterými během několika ročníků každý prošel. Podívala jsem se na tebe, v šesté třídě ještě vyjukaného, poté už usměvavého Vietnamce ve spoušti českých dětí, který i tak ale mezi ně dokázal bez problémů zapadnout a nezůstat pro smích, ale naopak být natolik učenlivý, snaživý a cílevědomý, že k němu spolužáci vzhlíželi s obdivem.

Poslední vzpomínka, kterou tak mám, je z osmé třídy. Zajímalo by mě, jak ses změnil od té doby. Máš pořád ty roztomilé rovné vlasy, díváš se na svět svým nepopsatelným pohledem plným života, naučil ses lépe česky? A kde vůbec žiješ?

Je to spousta otázek, na které bych ráda znala odpověď. Nevím, jestli i ty bys stál o to, abychom se ještě někdy potkali a řekli si, co všechno se stalo, zavzpomínali na minulost, ale poté za ní zavřeli dveře. Možná bychom už nebyli přáteli a šli si opět vlastní cestou. Možná bychom se opět spřátelili. Moc bych si přála považovat za pravého kamaráda právě tebe.

Ozvi se mi, prosím.

A.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kyky | Web | 24. července 2016 v 0:06 | Reagovat

Moc hezky napsané :)
Já si vždy říkala, že bych už své kamarády - se kterými jsem si byla blízká, a se kterými se již nevídám - znovu potkat nechtěla. Člověk si udržuje nějakou představu a vzpomínku, kterou by to "nové" přátelství mohlo zničit a místo happyendu bych se mohla setkat se zklamáním.

2 Anita Barrasa | E-mail | Web | 24. července 2016 v 18:26 | Reagovat

[1]: Já některé taky ne, protože to místo, které u mě měli, nahradil zase někdo jiný, jak to v životě chodí. Ale na druhou stranu, zrovna u K. mě moc mrzí, že už jsem ho nikdy neviděla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.