..........

Červenec 2016


Strach

28. července 2016 v 12:11 | anita barrasa |  z mého života
Miluji déšť. Zatímco se ostatní lidé rozčilují nad pár kapkami na oblečení, nasupeně vytahují deštníky nebo se pospíchají schovat pod střechu, já naopak obžívám. Vesele vyskočím ze dveří, raduji se z tohoto zázračného přírodního daru, nechávám ze sebe smývat všechnu pomyslnou tíhu, kterou nosím na svých bedrech a připadám si, že ji opravdu ztrácím. Nebo sedím doma za zavřenými okny, poslouchám dopadání deště na skleněné výplně a podporuji jemný zvuk kapek hrou na klavír. Ta atmosféra, kterou se v okamžiku celá místnost naplní, je nepopsatelná. A když se v dramatických tónech kláves rozezní hlasitý hrom a šedě ponurý pokoj prosvítí výboj blesku. Bouřek jsem se jako malá bála, ale teď je během horkého léta vždy s nadšením očekávám. Jako vysvobození.

Včera to bylo horší. Nebyl to ten jemný letní deštík, ale pořádný liják. Vítr po několika dnech bezvětří nabral sílu a s proudy deště si pohrával jako malé dítě s hračkami. Nechal je ostře nabourávat přímo na naše okna, která zvučela natolik, až jsem dostala strach, že se roztříští na tisíce střípků. Stromy ze sousedství sebou mávaly ze strany na stranu jako hadry na holi, větve se lámaly, nezvaný host stále cloumal dveřmi. Připadalo mi, že se začíná hýbat i náš dům, když se místností prudce roztřásl lustr a otáčel sebou v rytmu bouře. Přestala jsem hrát, přestože déšť neustával. Nemohla jsem dál hrát, možná, že to byl vítr, kdo s sebou odnesl i notové zápisy, které se ztratily mezi létajícím listím a prachem.

Seděli jsme s bratrem vedle sebe, občas jsme se na sebe podívali a zkontrolovali, že tu ještě jsme. A každou chvílí jsme zraky směřovali ke dveřím. Hodinová ručička už se pomalými kroky blížila k šesté hodině a dávno tu měl být otec, protože obvykle přijížděl asi v půl páté. Nejdříve jsem se snažila uklidnit, že se někde zdržel. Ale když jsem se odvážila vyhlédnout z okna a viděla, jak to venku vypadá, a to jen u nás na ulici... jak to asi vypadá na silnicích? S výhledem přes tekoucí proudy na čelním okně? Nestalo se mu něco? Co když se stala nějaká nehoda? My budeme v pořádku, ale co on? A sedíme tu takhle se založenýma rukama?

Nezbývalo mi než jen čekat a dál si nervózně zkousávat ret. Neměla jsem ani tak strach z bouřky, která si dál řádila za okny, jako o otce. Když se situace trochu zlepšila a bouřka se obrátila zase jiným směrem, vyskočila jsem opět ze dveří, ale tentokrát ne tak vesele, jako když jsem vždycky vítala osvěžující deštíky. Ale brzy jsem mohla zase radostí skákat. Vrátil se. Odjel později, protože se nechtěl sebevražedně vrhnout na silnice. Stále byl promočený a vyděšený. Následně šťastný, že je zase doma v suchu a vidí nás. Vrátil se přece domů.

Tomu, kdo mi způsobil velkou bolest

26. července 2016 v 14:46 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milá Hruško,

nepíšu ti kvůli tomu, že bych se chtěla usmířit. Možná bys o to stála, ale já se snažím zavřít dveře za minulostí jednou provždy. Myslím si, že se mezi námi stalo něco, co ti nejspíš nikdy neodpustím, protože to stále bolí, i když už se doba od té události pohybuje v řádech let. Je to něco, na co nejspíš nezapomenu, protože jsem tě považovala za svou nejlepší kamarádku i přes všechny ty hádky, které jsme předtím měly. Vím, že jsem je často zavinila já svou zbrklostí, obě jsme udělaly tolik chyb, které se časem nahromadily a vyústily v konec našeho přátelství. Vždy jsem si cenila toho, že jsme přátelé, ale brzy jsi mi ukázala, že pravý přítel se chová jinak. Sama jsi mi svým chováním otevřela oči a za to bych ti měla být vděčná, ale nevím, jestli se to, co cítím, dá považovat jako vděčnost. Spíš doplácení za přílišnou dobročinnost a další facka mému naivně uvažujícímu smýšlení.

Nechci to rozebírat, ani se v tom znovu vrtat a řešit to, co už bylo probráno tisíckrát a zrovna my dvě víme nejlépe, jak se to opravdu odehrálo. Vymlouvala ses, že to tak nebylo, ale to byla jen další lež. Další lež jako další říznutí nože hluboko pod kůži. Teď s odstupem času s tím už stejně nic neuděláme, protože je příliš pozdě. Ty rány jsou až příliš hluboké. Pokazily jsme to obě dvě, nechci házet vinu jen na tebe, také na tom mám svůj podíl a mohla jsem se lépe ovládat. Občas přemýšlet, než něco řeknu. Nemyslet jen na sebe, ale také uvažovat nad tím, jak se cítí druzí. Za tohle ti vděčná opravdu být musím - sice to nebylo moc příjemným způsobem, ale ukázala jsi mi směr, kterým bych se měla v budoucnu vydávat ve všech dalších navázaných přátelstvích, aby nedopadla tak, jako to naše.

Jen nám prospělo, když jsme přerušily veškerý kontakt. Asi bez sebe dokážeme žít lépe, než když jsme byly neustále spolu a lezly si na nervy. Jsme stále ty nerozumné hloupé cholerické puberťačky, které se budou pořád schopny pohádat kvůli každé hlouposti, i když spíš než o té hlouposti kvůli hádání, ať už o čemkoliv. Třeba jednou ten rozum dostaneme a pochopíme, že bavit se se rovnou nerovná neustále se hádat.

Na druhou stranu vím, že jsme spolu prožily i skvělé časy, za které jsem ráda a jednou na ně budu vzpomínat. Byla jsi jedna z mála, která pro mě měla pochopení, když jsem přišla do jiné země. A i díky tobě jsem si prožila sedm skvělých let na základce, kde jsme tvořili skvělou partu a všichni skvělí lidé a všechny společně strávené chvíle navždy zůstanou v mém srdci nesmazatelně zapsané. Ale je čas jít dál.

Sbohem,

A.

Dojmy z Davis Cupu, část druhá

23. července 2016 v 15:05 | anita barrasa |  z mého života
V sobotu situace na tribunách nebyla o moc lepší. V tomto ohledu se celé tři dny organizátorům opravdu povedly - hlavně, že splnily závazek vůči sponzorovi (Třinecké železárny), více jak polovinu vstupenek věnovalo právě sponzorům a kvůli jejich nepříchodu se z celé akce, která by byla schopna vyprodat i pražskou O2 Arenu, stala fraška. Dobře, nebudu se opakovat, nebudu řešit návštěvu - protože i tak byla atmosféra docela slušná a dokázala podpořit a rozklepat protivníka, jak bývá jejím posláním v domácích zápasech této jedinečné soutěže. Snažila jsem se také vehementně podporovat, stejně jako ostatní fanoušci obou táborů, ať to má ten správný náboj i v poloprázdné aréně.

Dojmy z Davis Cupu, část první

21. července 2016 v 13:29 | anita barrasa |  z mého života
Jaké jsou dojmy teď, po několika dnech po návratu? Nakonec skvělé. Přesto, že nás přivítalo nevlídné počasí, naši čeští kluci prohráli a na hotelovém lůžku se vůbec nedalo spát. Když to tak vezmu, nejvíc jsem se prospala první den v autě. Otec mě vzbudil ve čtyři hodiny ráno, kdy jsem se nějak podvědomě sbalila a usadila se do auta, kde jsem měla v plánu zkrátit čekání četbou filosofických knížek nebo posloucháním hudby, ale spánková potřeba byla silnější. Probudila jsem se až u Třince, tuším někdy kolem desáté. Otci patří opravdu velký obdiv, že zvládl tolik hodin řídit a jet tam, kam v životě nejel - i když vím, že kdyby tu neměl starého kamaráda, těžko by svou dceru vezl stovky kilometrů daleko jen kvůli hloupému tenisu.

Bývalému příteli

18. července 2016 v 17:07 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milý K.,

když tenhle dopis začneš číst, začneš se divit a budeš muset hluboko zapátrat ve své minulosti, abys zjistil, kdo ti může psát takhle osobně. Vím, že od doby, kdy jsme spolu trávili každý den, už uplynulo mnoho let a ty časy jsou nenávratně pryč. Byli jsme každý v jiné zemi, dostali jsme se do jiných kolektivů a naše nesmělé přátelství se rozpustilo. Věřila jsem, že nezůstaneme jen u přátelství a posuneme to dál. Nestihli jsme to. Možná ty jsi po tom netoužil tak jako já, ale já vždy věděla, že mezi námi bylo něco víc, nějaké spojení, které nás svedlo dohromady.

Mrzí mě, že jsme se ani nestačili rozloučit. Vím, že jsme zrovna plánovali další část našeho doučování. Byl jsi zapomnětlivý a učili jsme se všechno zase dokola, ale snažil ses. A mě to bavilo. Pamatuji si, jak jsi mě tenkrát zdravil svou roztomilou češtinou a loučil se zamáváním ruky jako každé odpoledne. V tu chvíli jsem netušila, že to vidím naposledy, byla to věc, která možná pro tebe byla automatická, ale pro mě znamenala symbol našeho přátelství. A když jsem to každý den neviděla, pochopila jsem, jak moc mi i taková maličkost chybí, protože mi zpřestřovala den - a náhle žádné zpestření nepřicházelo. Když tak nad tím přemýšlím, měla jsem aspoň něco říct, neodejít bez rozloučení. Odešla jsem a neřekli jsme si už ani slovo. Bylo mi líto, že jsem ztratila naše přátelství, obviňovala jsem se z toho, ale časem zapomněla. Zaměstnaly mě jiné starosti. Navíc jsem odešla na střední školu a naše cesty by se časem rozešly stejně. Musela jsem se smířit s tím, že nic nikdy netrvá věčně.

Vzpomněla jsem si na tebe nedávno, když jsem se prohrabovala starými třídními fotkami. Projížděla jsem si všechny své bývalé spolužáky, pousmívala jsem se nad proměnami, kterými během několika ročníků každý prošel. Podívala jsem se na tebe, v šesté třídě ještě vyjukaného, poté už usměvavého Vietnamce ve spoušti českých dětí, který i tak ale mezi ně dokázal bez problémů zapadnout a nezůstat pro smích, ale naopak být natolik učenlivý, snaživý a cílevědomý, že k němu spolužáci vzhlíželi s obdivem.

Poslední vzpomínka, kterou tak mám, je z osmé třídy. Zajímalo by mě, jak ses změnil od té doby. Máš pořád ty roztomilé rovné vlasy, díváš se na svět svým nepopsatelným pohledem plným života, naučil ses lépe česky? A kde vůbec žiješ?

Je to spousta otázek, na které bych ráda znala odpověď. Nevím, jestli i ty bys stál o to, abychom se ještě někdy potkali a řekli si, co všechno se stalo, zavzpomínali na minulost, ale poté za ní zavřeli dveře. Možná bychom už nebyli přáteli a šli si opět vlastní cestou. Možná bychom se opět spřátelili. Moc bych si přála považovat za pravého kamaráda právě tebe.

Ozvi se mi, prosím.

A.

Co jsem udělala ze zamilovanosti

13. července 2016 v 13:54 | anita barrasa |  z mého života
Ze zamilovanosti jsem udělala spoustu hloupostí. Změnila jsem se, aniž bych tím své idoly zaujala. Začala jsem mít ráda věci, které bych jinak nenáviděla, jen proto, že to dělali oni. Jen kvůli tomu beznadějnému pocitu zamilovanosti, tomu, co mě vždycky omámil, sevřel a nepustil. Ať už to bylo u K., B., nebo španělského prince. Takové dost platonické lásky. Vietnamec, který sotva uměl slovo láska vyslovit, natož, aby ho pochopil. Blázen s dredy, který mě tahal celé odpoledne knihovnou, vysmíval se mi za zády a já ho stejně nechala, aby ukradl mé srdce. A obyčejný Jižan, který mi změnil život, zatímco on neměl ani tušení. Ani jeden neměl ani tušení, že jsem je vždy sledovala se srdcem pumpujícím radostí, že mi stačil jejich jediný pohled nebo jediné slovo, abych se začala smát jako ztřeštěná puberťačka a považovala se za nejšťastnější osobu světa, ani netušili, čím vším jsem se protrápila a probrečela a jak dosud tolik trpím, když ani jednoho z nich nevídám.

Začínám zase nostalgicky vzpomínat. Ne, nesmím se prohrabovat minulostí. Musím se otočit a jít kupředu. Pousmát se nad tím, co bylo, ponaučit se, a vyjít vstříc budoucnosti. I tak ale nejde nenapsat seznam věcí, které mě teď budou provázet, aniž bych je o to prosila. Naučili mě je ti tři kluci. A díky těm věcem budou se mnou spjati dost možná do konce života.

"Zážitky"

9. července 2016 v 14:50 | anita barrasa |  úvahy
Chtěla jsem tento článek napsat už před časem, ale odhodlala jsem se k tomu až po nedávné návštěvě jedné z akcí nedaleko naší vesničky, kam jsme společně s otcem a bratrem mířili především za hudbou. Kromě toho jsem ale našla chvilku pro zamyšlení nad některými možná maličkostmi z života naší společnosti. Nejen, že jsem celý den dávala pořádně zabrat svým plicím sezením vedle kuřáků - viditelně takové akce jim vyhovují, možná na ně chodí jen proto, aby si zakouřili, a to, jak se cítí okolní pasivní kuřáci, je jim srdečně jedno -, ale i svým uším hlasitou hudbou. I když to už dost k podobným akcím jednoduše patří a na to si budu stěžovat asi jindy, až budu nahluchlá a budu trpět rakovinou plic.

V dnešní době mobilů, fotoaparátů, kamer a souvisejících různých sociálních sítí tam bylo taky možno vidět taky velké množství lidí, kteří spíše, než aby si přišli akci užít, pobavit se a odlehčit si od stereotypního života, se měli neustálou potřebu fotit se, natáčet cokoliv, co se kolem mihlo a rovnou se chlubit, kde že to jsou. Neustále si fotit nebo nahrávat zpěváka, aby se tím následně mohli pochlubit, že byli na koncertě. Je to super, všichni mi budou závidět, jestliže tam nebyli taky. Ale už nebudou vědět, že já jsem celý koncert strávil s rukou nastavenou s mobilem a vše krásně zachycující, aby mi zůstala památka, ale nic víc, než to, že jsem fotografoval a natáčel, si z toho já pamatovat nebudu. Ale hlavně, že jsem tu byl a budu mít fotku na Instagramu.

Není to samozřejmě jen u podobných festivalů a slavností, najdeme tolik věcí, se kterými se člověk chlubí na sociálních sítích. V dnešní době je asi moderní vše si zaznamenávat, fotit, co se kde šustne a rovnou si to vystavovat. Musím říct, že jsem tomu zatím nepropadla a asi nenašla opravdové kouzlo, které se mi okolí mocně snaží vnutit. Já si mnohem raději užiju krásný koncert, i když ho nebudu mít nahraný a nepodívám se na něj znovu, ale budu si to pamatovat jako zážitek, který jsem si skutečně prožila. Raději si koupím suvenýr nebo jakoukoliv hmotnou památku, která mi některé výlety či akce bude připomínat a bude mít své místo na poličce nad psacím stolem. Bude pro mě něco znamenat. Mít fotku z akce strávené se skvělými lidmi je super, to popírat nebudu. Taky mám v mobilu spoustu fotografií, kdy mě zachvátí nálada zachycování okolí, ale nikdy nepochopím chlubení a sdílení osobních fotografií na veřejnou sociální síť. Asi jsem v dnešní době jako vytržená z minulého století...

Za pět dní odjíždím společně s otcem a kamarádkou M. do Třince na Davis Cup. Lístky si od začátku června střežím jako oko v hlavě a nechám si je právě jako tu památku na tento ojedinělý výlet. Pár fotek si možná taky vyfotím, až poprvé vkročím do arény, možná si vyfotím i české fanoušky, kteří mi budou ničit sluch podobně jako hlasitá hudba na koncertě, nebo vzdálený kurt, kde nebude nic vidět - ale hlavně tam jedu za skvělým zážitkem. Budu celý víkend sledovat s radostí všechny zápasy, zatímco kolem mě budou někteří diváci zírat do svých telefonů nebo třeba spát, jak je na turnajích poslední dobou zvykem. Ale hlavně, že tu byli, a že se mají čím chlubit. Ale to se zase vracím k tomu, co už jsem psala...

O přetvářce

6. července 2016 v 12:19 | anita barrasa |  téma týdne
Téma týdne "falešný úsměv" mi sedí. Často takový falešný úsměv nosím, přetvářka se stala prakticky mým denním chlebem. Když přijdu domů, dlouho ze sebe tu masku smývám a přemýšlím, proč se vlastně tak usilovně přetvařuji. Kam tím cílím, co si myslím, že tím získám? Možná si lidé kolem mě myslí, že jsem šťastná, jenže mě to vnitřně ještě více rozpolcuje. Snaha vypadat šťastně, přitom vědomí, že to tak není ani vzdáleně. A zároveň vědomí, že jednoduše světu nemůžu ukázat pravou tvář. Musím se přece chovat jako hodná a milá holka, jak mi přísluší. Ne jako cholerická panovačná fiflena, kterou se občas cítím být v nitru mé duše, jenže tyhle síly jsem nucena potlačit a zničit. Nasadit proti nim masku té hodné holky, která by se pro ostatní rozkrájela. Nechci říkat, že bych ráda takovou nebyla, většinou mi záleží na ostatních více než na sobě. Jenže kdybych chtěla udělat něco i sama pro sebe, bylo by to taky špatně.

A myslím, že nemluvím jen za sebe. Když procházím ulicí, opravdové nadšení je vidět snad jen na opravdu malých dětech dovádějících na písku. Občas si říkám, že v těch letech bylo všechno jednodušší. Byli jsme malými dětmi, upřímné, říkající vše na rovinu. Časem se náš postoj mění - stávají se z nás roboti, kteří se zdráhají emocí, nenechávají na sobě znát ani kousek své vnitřní nálady. V případě potřeby nasazují svůj falešný úsměv, pokládajícího za upřímný. Ten už jde ale lehce rozeznat. Moc mě mrzí, že takto se k sobě chovají i kamarádky. V naší třídě je to přesně tak. Ze strachu z jakýkoliv posměšků a pomluv se raději přetvařujeme, nasazujeme a sundaváme masky podle aktuálních nálad a období. Jako hra to může být možná zprvu zábavné, ale později neuvěřitelně unavující a přivádějící myšlenky: je tohle vůbec přátelství, když nemůžeme vědět, co vůbec čekat? Jak vědět, s jakou maskou, s jakou přetvářkou, se setkáme teď?

Už jsem si ale na své masky až příliš navykla. Vytvořila jsem si jich tolik, abych před každým vypadala jinak, aby někdo nepoznal mou pravou, křehkou identitu. Ta se skrývá kdesi v hlubinách mé duše a vyplouvá na povrch jen o samotě. Nikdo už neví, kým jsem. Každý zná jen masku, kterou nasazuji.

Mělo by to tak být?