..........

Stará tajemství

30. června 2016 v 12:58 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Radovala jsem se z toho, že dostáváme na poslední školní týden ředitelské volno a tak si o čtyři dny prodloužím prázdniny. Ty čtyři dny si vzhledem k tomu, že bratr s otcem si ještě užijí svých povinností, užiju jen sama samotinká, bez přítomnosti lidí, která mě poslední dobou tolik rozčilovala. Jenže jak jsem se rychle stačila přesvědčit, nedokážu žít ve velké společnosti lidí, ale zároveň ani o samotě. Kdyby nešlo jen o hloupé čtyři dny, tak bych se určitě brzy zbláznila. I když se možná chovám jako ten nejnepříjemnější a nejosamělejší člověk na světě, stejně mám potřebu stále mít někoho vedle sebe. Horší je, jestli někdo chce mít vedle sebe mě. Myslela jsem si, že se budu válet, odpočívat - v rámci možností -, ale taky běhat, pracovat na věcech, na které nebyl čas... a během toho stihnu zapomenout. Jenže? Jak jsem pouze sama se sebou a vidím jen neustlanou postel, prázdný pokoj, zatažené rolety, poslouchám jen neúnosné ticho, přemýšlím nad tím ještě víc. Když jsem chtěla vytvořit nástěnku, samozřejmě na ní nesměly chybět fotografie z různých období mého dosavadního krátkého života. První, na které jsem sáhla, byly ty ze Španělska. A je to tu znovu. Znovu se budu opakovat - chci zapomenout, ale valí se to na mě ze všech stran.

Včera jsem si řekla, že zanechám svých aktuálních problémů, a jak jsem si určila ve své výzvě, prohledám tajemství naší půdy. Upřímně řečeno, většinou se jí vyhýbám obloukem, připadá mi, že nese něco tíživého, něco, co je tam možno ukryto právem, možná je to něco, na jehož odtajení nejsem ještě dost připravená. Má zvědavost ale všechna tato úskalí hravě překonala. Vzala jsem si pro jistotu baterku, protože světlo na půdě svítí už slabě a podtrhává tím strašidelnou atmosféru společně s pavučinami v rozích, vrzajícími parketami a tiše odbíjejícími starožitnými hodinami.

Myslela jsem si, že v krabicích najdu nějaký poklad, nicméně v těch prvních šlo jen o staré oblečení nebo veškeré nepotřebné věci, které si matka nechávala asi jen z nostalgie. V tomhle ohledu příliš po ní nejsem - naopak, co mi k něčemu není, rovnou bych vyhodila. Když jsem ale skončila s prohledáváním krabic s oblečením, narazila jsem na opravdový klenot. Staré deníky a knihy vydané před desítkami let, některé už poničené a těžko čitelné, roztrhané a zaprášené, ale stále vonící tou nádhernou vůní knih. Když nějaké podobné klenoty stanou v mých rukou, připadá mi, že se stávám součástí historie. Představuji si, jaké to bylo v té době, kdy byla moje matka malá a dostala pečlivě vázanou knihu, kterou si střežila jako svůj poklad a byla pyšná, že mohla dostat takový dárek. V té době cennost, v dnešní době možná obyčejnou věc. Na ty pocity, které provázely moji babičku, když psala svůj deník, když stejně jako my teď řešila dívčí starosti, přestože už od jejího dospívání uběhla řádka let. Něco zůstalo stejné, něco se změnilo. Přesto je stále pozoruhodné probírat se historií a poznávat minulost ve všech jejích podobách.

Jaké by to bylo, kdybych také úhledně jako moje babička popisovala své myšlenky do koženého deníčku, schovávala si ho pod postelí, svěřovala se se vším, co by mě trápilo, a když bych dospěla, předala ho do rukou své dceři nebo vnučce? Četla si vlastní staré deníky a usmívala se nad tím, jaká byla minulost a jaké je přítomnost? Nad svými naivními představami, kvůli kterým jsem v dospělosti narazila? Zavzpomínala na staré časy, až bude svět naprosto odlišný?

Celkem mě mrzí, že tohle už dost možná nezažiju. V dnešní době plné technických vymožeností, blogů a podobných věcí to, co jsem prožila, se mi v budoucnu nejspíš nepodaří. Všechno bude uložené kdesi v hlubinách mého počítače a nebudu si na to moci sáhnout, jen se dívat. Ale svůj nově nalezený poklad si budu střežit. Možná to je starý poničený deník, ale pro mě pamětihodnost, která má cenu zlata.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adina | Web | 30. června 2016 v 14:10 | Reagovat

Miluju být sama doma a doslova jsem si užívala ty dny, kdy ostatní byli ještě ve škole nebo v práci. Jelikož bráchovi odedneška začaly prázdniny a má domácí samota končí, tak jsem ráda, že zítra nastupuju do práce a nebudu se s ním muset doma otravovat. :-D

2 Leri Goodness | Web | 30. června 2016 v 15:26 | Reagovat

S tou samotou...často se cítím úplně stejně, i když mám kolem sebe skvělý lidi, o který se můžu kdykoli opřít, jsou stavy, v nichž si připadám jako kus prázdnýho prkna, ve kterým není ani kousek života.
Nejhorší je, že člověk nezná způsob, jak se zbavit toho, čeho se nejvíc děsí...je to morseovka, která řeší jinak.

3 Heaven | Web | 30. června 2016 v 16:09 | Reagovat

Baví mně prohrabování starých věcí. Nedávno jsem strávila docela dlouho dobu nad prohlížením starých fotek od babičky a dědečka. Minulost mně fascinuje, obzvlášť pokud se týká mých předků. Jinak dny o samotě doma mi nevadí, ale nemusí to být pořád :D

4 Lady de Vampire Victoria | Web | 5. července 2016 v 17:13 | Reagovat

pekne

5 all-is-magic | E-mail | Web | 5. července 2016 v 18:26 | Reagovat

A co třeba takhle deník vytisknout? Potom si na to budeš moci sáhnout :) Najít nějakou příjemnou grafickou úpravu... a je to

6 Slečna P. | Web | 5. července 2016 v 20:41 | Reagovat

Ředitelské volno? Pff...my jsme tento školní rok neměli ani jedno!
Já jsem docela ráda sama doma, protože se to moc často nestává, ale když už to jednou za x let přijde, tak je mi brzy smutno :)

7 Johnny | Web | 9. července 2016 v 16:15 | Reagovat

Blogy sú výborná vec, ale niet nad klasický papierový denník. :D Vždy som si chcel tiež začať jeden písať, ale akosi som sa k tomu nikdy nedostal.

8 Johnny | Web | 9. července 2016 v 16:16 | Reagovat

[7]: Možno cestopisný denník... to by bola paráda... keď už nič iné :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.