Píšu po týdnu, drahá Anito,
posílám pozdrav ze Španělska
posílám jen slova přátelská
nezapomeň, co bylo prožito
Vzpomínat na naše setkání
já vždy přímo ze srdce budu
na tanec beze všeho studu
a na naše společné psaní
Jsme ale příliš vzdáleni
na to, abychom překročili hráz
to všechno jednou ukáže až čas
zda nebudeme ztraceni
Chci oznámit jako kamarád
jak potkal jsem jednu dívku
jak mě omámila vmžiku
ani nevíš, jak ji mám moc rád
Nebudu ti tu psát podrobnosti
o jejích kaštanových vlasech
o společně strávených časech
nechci, abys měla záchvat zlosti
Všechno krásné jednou končí
už nebudu často psát
nechci znít jak chladný kat
který tvůj život ukončí
Píšu tobě, cizince,
smutnou poslední zprávu
posledního pozdravu
od španělského prince
Jak jsem mohla očekávat, že by to mohlo pokračovat, i přes tu vzdálenost, která mezi námi je? Jak jsem mohla naivně věřit, že spolu jednou budeme, i když se už známe jen prostřednictvím emailové korespondence? Až příliš jsem se k dopisům upnula, že teď, když už žádný nepřijde, neustále brečím a nedokážu na to zapomenout. Tolik mi přirostly k srdci i tak obyčejné zprávy, které čtu znovu a znovu, připomínám si, jak to všechno začalo... a tím to bolí čím dál víc.
Sedím doma v pokoji, lituju se, probírám se minulostí, pláču. Koloběh posledních dnů. Dnů černých jako obloha nad naší vesnicí. Zdá se, že počasí se tento týden rozhodlo kopírovat moje emoce. Jen nevím, jestli se začnu usmívat, až znovu vysvitne slunce...

Krasne